Kauza okolo šéfa Jazzové sekce Karla Srpa má pokračování. Disident a někdejší politický vězeň, jehož jmenování za člena Etické komise ČR odmítl kontrasignovat premiér Sobotka, podroběji promlouvá o údajné minulosti písničkáře Jaroslava Hutky.

Právě Hutka tvrdil, že Zemanem nominovaný bývalý disident donášel StB, což Karel Srp důrazně odmítá a své prohlášení podkládá jasným dokumentem – platným soudním rozhodnutím z roku 2000, které jasně říká, že byl Srp evidován neoprávněně.

Nedávno vyzval Karel Srp prostřednictvím svého právního zástupce Hutku, aby se omluvil. Písníčkář omluvu odmítl, proto Srp podal žalobu na ochranu osobnosti. O podání žaloby informovaly ParlamentníListy.cz jako první ZDE. Nyní pro PL sepsal Karel Srp podrobný text, v němž rozebírá Hutkovu minulost za bývalého režimu a přidává konkrétní citace z dokumentů, jejichž kopie podle svých slov vlastní. Všechno prý ukazuje, že to bylo poněkud jinak, než Jaroslav Hutka tvrdí.

Karel Srp: Prázdná slova Jaroslava Hutky

Dvacet let do mne Hutka šije, že jsem prozradil estébákům plán jeho útěku za kopečky. Měli se to dozvědět, až bude za hraniční závorou. Dvacet let nevím, proč dělá z pamětníků idioty. I ten největší ví, že k získání pasu bylo zapotřebí projít kádrováckým lunaparkem, souhlasem uličního výboru Komunistické strany, mít razítka uniforem i civilů, až po souhlas rezidentury tzv. zvláštních úkolů. Následovalo kolo o výjezdní doložku, vízum vyhlédnutého státu, až po martýrium s obdržením devizového příslibu. Banka zase čekala na souhlas StB atd. To vše povinně za třicet dnů. Navíc, před pověstnou závorou se ještě odevzdávala hraniční průvodka. V té chvíli soudruzi na celnici znali výsledek filcuňku u každého doma, zdali neveze podezřelá kila navíc jako útěkář. V lochu jsme jim tak říkali.

Získat první pas byla tůra – zejména v roce 1978, kdy Leonid Iljič Brežněv líbal naše soudruhy za normalizaci, ale zdá se, že ne pro „nepřátele státu“. Hutka k té době mlží a omílá, jak mi věřil, svěřil se, utajoval – a jak se po návratu nakrk, že jsem ho údajně prásknul policii předem. Našel to ve svém svazku. Plácal to i v minulých týdnech, když se rozpoutala štvanice kvůli Etické komisi. Po něm hýká i antizemanovský tisk. Že ho tedy pustili přes čáru?

Jaroslav Hutka před odjezdem nevlastnil pas. Vzpomíná: „Na vystěhování byl jen papír A4 ve smyslu, že vlastně nevědí, kdo jsem, že jsem bez občanství a odjíždím na ‚trvalo dní‘.“ Navíc měl na spadnutí soud za nedovolené podnikání. „Já dostal volbu buď proces připustit, nebo se vystěhovat.“ Hrozily mu roky na tvrdo. Ze dne na den mu obvinění zrušili. Proč?

Stejný paragraf jsem si komplet odseděl na Borech a nepamatuji, že by některý spolumukl třeba za náboženské přesvědčení dostal podobnou „volbu“. A to za zdí mučili Pavla Wonku.

Jméno pana Hutky bylo vyškrtnuto z kategorie blokovaných osob, přestože české úřady nevěděly, podle Hutky, kdo vlastně je – a pohraniční speciál nazvaný Hlídka agenturně-operativní práce, seznámená s papírem o něco dříve – této efemérní bytosti bezstarostně dopřála průjezd.

Kdo vlastně „volbu“ Hutkovi nabídl? A zařídil? Nevystavil pas jako jiným disidentům? Jen papír, při kterém se česká policie postavila do pozoru. Vždyť, soudruzi, jiným za to rozbíjíme huby, rabujeme byty – a tady tulipány. Vždyť ještě 4. srpna 1977 jsme vydali usnesení o zahájení trestního stíhání, ze kterého nebylo úniku.

Zalistujme:

Občan Jaroslav Hutka „prchal“ v říjnu 1978 z rozkazu ministra vnitra Československé socialistické republiky. Přísně tajný dokument má čj. S/Z-001/1978 a je z 22. května 1978.

Na Krajském odboru pasů a víz požádali o vystěhování do Holandska signatář Charty 77 Jaroslav HUTKA s manželkou Danielou.

V souladu s pokyny ministra vnitra ČSSR žádám, abyste se Správou pasů a víz Federálního ministerstva vnitra zabezpečili urychlené provedení nezbytných opatření s vystěhováním jmenovaných z ČSSR. Podepsán 1. náměstek ministra pplk. Sijka.

Za urychlené vystěhování ručil sám generálmajor a RSDr. Vladimír Stárek, náčelník X. správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli. A to už byla těžká váha. Nikde ani slůvko o akci Asanace.

Zachován je taktéž raport nositele Řádu rudé zástavy a Řádu práce Správy Sboru národní bezpečnosti hlavního města Prahy čj. 001907/2a78 z 1. června 1978.

Krajský odbor pasů a víz, Praha.

K rukám s. Řezníčkové

Hutka Jaroslav a Hutková Daniela – sdělení stanoviska.

K Vašemu dožádání ze dne 12. 5. 1978 pod čj. PC-00558/3-78 a PC-0559/3-78 sdělujeme, že proti vystěhování uvedených osob není námitek. Náčelník za odbor: mjr. Grobmüller Jaroslav.

Je tedy pravdou, že lidé prchali přes dráty, Jugoslávii nebo pod kulkami samopalů? Když stačilo požádat jako zpěvák Hutka – a za tři týdny se zvedla závora? Pak jen dlouhý nos na české pohraničníky, jak se chystal Hutka – a já mu to překazil. Po všem popsaném rozhodně nelze zaměnit Hutkovo vycestování za vyslání.

Desátá správa ministerstva vnitra držela v té době všechny otěže v boji s třídním nepřítelem. Zde se rozpracovávaly postupy proti Jazzové sekci, katolíkům i Chartě 77. Odtud šly všechny rozkazy nižším složkám po republice – až do kriminálů.  Dostat však rozkaz od ministra, aby se X. správa postarala o klidné vycestování nepřítele státu ve vlastním autě, zatímco někteří nucení emigranti popisují pálení cigaretou, hlavu v kbelíku nebo škrcení mokrým hadrem, nebylo každému dáno. Jen elitě, nebyl-li k tomu jiný důvod.

Jak to tedy s tím mým „práskáním“ Hutkovy „utajené emigrace“ bylo? Listuji v záznamech StB. A ejhle, 19. března 1978:

V činžáku na pražském nábřeží probíhá sešlost disidentů. Nechyběl Michal – informátor. Zaprodanci za mrzký groš telefonují do Švédska, kam emigroval Jiří Pallas, stále zájmový objekt StB. Chartisté hodlají něco přeložit do švédštiny a nadiktovali by to po telefonu. Jenže nemají na zaplacení hovoru. A pak jeden z disidentů se Pallase do telefonu zeptal, zdali ví, že Hutka žádá o vystěhování do Holandska. Jiří Pallas, podle Michala, jehož slova cituji z hlášení, odpověděl, že je „Hutka blázen, protože ve Švédsku by měl lepší možnosti“. Nevím, zda zdravotní stav zpěváka tomu tehdy odpovídal, leč důležitější sdělení o Hutkovi přes nonstop napíchnutý telefon bezstarostně podal sám Václav Havel. Zpráva je z ověřeného pramene, jak praví přísně tajný záznam pořízený poručíkem Františkem Vachem. Šlo o akci Tomis. Pominu-li, že se v této chvíli Hutkovým vycestováním zabývalo cca 40 úředníků vnitra, pasovky a ministerstva zahraničí a další, pak – hned po nich – byl první práskač Václav Havel.

Odbočím. Františka Vacha jsem znal. A on zase celou Jazzovou sekci. Na X. správě to dotáhl na majora. Měl na starosti ministerstvo kultury, spisovatele, Chartu a Sekci. Rozehnal nám několik výstav, koncert Nico, udělal šťáru kvůli vydání Seiferta a dvakrát mi v kachlíkárně dával tzv. výstrahu. Zařval „Vztyk-Pozor!“ a rozevřel velké papírové desky. Učitelskou rétorikou ( původně byl kantorem) četl: … uděluji vám výstrahu za antikomunistickou činnost…, jestliže v ní budete pokračovat... a styk se Svobodnou Evropou... Na ulici čekal žigulík a jeden nikdy nevěděl, jestli pojedeme na Ruzyň nebo na Pankrác. Spisovatelé, kterým se nyní při jménu Vach rozklepala kolena, uklidním: Před třemi lety zemřel. V plné síle je však jeho nadřízený.

Takže, 19. 3. 1978 si StB zapsalo, že kromě asi čtyřiceti úředníků státní správy se o vycestování právě dozvěděli i disidenti. Strašné. Tipuji, že proval Václava Havla pochází jedině od Jaroslava Hutky.

Bohužel, Zpěváku, já první nebyl.

Nebyl jsem ani druhý:

24. března 1978 se agent Franta, nasazený na Hutku v rámci projektu StB Zpěvák,  sešel s externím spolupracovníkem hudebního vydavatelství Supraphon. Cituji: ...ten mu mimo jiné sdělil, že se potkal s Jaroslavem Hutkou, kterého zná od té doby, co pro Supraphon natáčel desky, a ptal se Hutky, co dělá, když nemůže v poslední době veřejně vystupovat. Hutka odpověděl, že píše různé články, které mají pobuřovat státní instituce, že mu aspoň usnadní cestu ven. Na dotaz kam, ...že se snaží požádat o vystěhování do Holandska, kde má velmi dobré známé. Prý by měla vycestovat i jeho manželka.“

Náčelník 4. oddělení StB Jaroslav Hiřman doplnil, že zpráva bude postoupena X. správě 3. odboru a bude prokonzultováno případné vyřízení, nebo zamítnutí Hutkovy žádosti o vystěhování do Holandska.

Lze jen obdivovat Hutkovu fikanost: Mít na krku „obžalovaný, vstaňte“ a ještě psát nasírací články na režim, za což šoupli Jazzovou sekci do několika kriminálů v zemi…  Inu, lišák.

Moudrá hlavo, nebyl jsem ani třetí:

Strana 573 knihy Pavla Kohouta Kde je zakopaný pes. Vyšlo loni.

Zpěvák a básník, kterého podpis Charty taky vrhl z vrcholu popularity do zapomnění, přijel nám se ženou Danou oznámit, že se rozhodl změnit vlast.

Na ocase Hutkovy ukecanosti budu konečně já. Hlášení jsem viděl až letos. Chybí podpis s povinným: „četl a souhlasí“. Zlý, závistivý a nepřející nadstrážmistr (Pozor! Na současných falsifikátech je uvedený jako poručík a naopak) totiž u bodu 6 uvedl: Poznatek je pravdivý, neboť je ověřen z dalších pramenů.

Kolik dalších mne asi předběhlo? Tipuji pingla ze Slávie…

A tak pro historii, co jsem 13. dubna 1978 neřekl, ale kdosi napsal: Pramen sdělil, že při posledním rozhovoru s Hutkou mu tento uvedl, že hodlá ihned po zastavení trestního řízení proti jeho osobě vycestovat na vystěhovalecký pas z ČSSR. Jak uvedl, hodlá v zahraničí studovat vysokou školu, obor hudby. Studovat by chtěl zřejmě na některé ze škol v USA. Hutka sdělil, že má rozsáhlé konexe do kapitalistických států, které mu již přislíbily plnou podporu v jeho plánech po opuštění ČSSR.

Neupírám primát Václavu Havlovi. On přece do Slávie chodil. Avšak, odkud si Zpěvák byl jistý, že mu bude od Gustáva Husáka přerušeno stíhání na svobodě, že nedostane u soudu čtyřku, a naopak získá zelenou přes čáru? Dokonce od soudruha ministra. Na čí rozkaz byl soudní spis založen do archívu, kde by měl být dodnes? Ale, třeba to nebude složité, podíváme-li se před říjen 1978, než byl vyslán:

26. září 1976, neuvědomnělý Hutka nebude již kritiku politického zřízení opakovat – slíbil a podepsal

„S Jaroslavem Hutkou byl proveden profylaktický pohovor,“ píše vyšetřovatel Taspier, „kde byl důrazně upozorněn na skutečnost, že obsah jeho písní a mluveného slova není v souladu s kulturní politikou naší strany. Dále byl upozorněn na to, že se vystavuje nebezpečí trestního stíhání, protože ve svých textech formou dvousmyslných narážek hanobí současnou kulturní a politickou situaci v ČSSR“. 

 „HUTKA při rozhovoru přiznal, že některé jeho texty mohou být publikem chápány jako současná kritika proti politickému zřízení v ČSSR, což si však předem řádně neuvědomil. Přislíbil, že se toto v jeho vystoupeních již nebude opakovat.“

20. října 1976 nabízí služby tiskovému odd. ÚV KSČ

Posilněn slibem StB šel na Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Nesl na tiskový odbor stížnost i nabídku ke spolupráci. Příslušný straník byl bezesporu informován o loajalitě, kterou zpěvák normalizačnímu režimu nedávno slíbil a Zpěváka osobně přijal. Ten si nejprve posteskl, že mu nechtějí vydat dětské leporelo a omalovánky. Prý mu vyšly již dvě knihy a i nyní by rád spolupracoval s nakladatelstvím Orbis. Soudruhům však navrhuje nový časopis s názvem Komix. Kdyby tiskové oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa zatlačilo na Orbis… Je přece členem Ochranného svazu autorského a registrovaným spisovatelem. Není na seznamu kontrarevolučních novinářů a spisovatelů.

Orbis byl v té době vrcholovou agenturou pro ideologickou propagaci československého komunismu. V letech 1969–1989 vydával cizojazyčné texty propagující normalizační režim a edičními plány i personálně podléhal ÚV KSČ. Návrhem soudruha Hutky se však zabýval. Zjistil, že Orbis v dlouhodobém edičáku něco podobného chystá, a tak málo stačilo, aby se Jaroslav Hutka nestal soudruhem redaktorem.

12. května 1977 diktuje do psacího stroje policistovi:

„Za vystoupení Na Rychtě dostávám honorář 400,- Kč. Tyto peníze mi proplácí pořadatel přímo z ruky do ruky s tím, že si odečte daně. Proplácení provádí Jiří Pallas, který je při mých vystoupeních jako pořadatel. Ten mi také předává peníze. Pallasovi je asi 28 let, vím, že bydlí na Praze 5 ve Zborovské ulici (…), pokud byl pořadatelem Sbor požárníků, nejsem si jistý, byl jsem ve styku s Vladimírem Váňou, který mi osobně peníze předával (zdaněné). Pokud jde o Váňu, jedná se o výtvarníka, je asi 30 let stár. Myslím si, že informace by mohl podat Jiří Pallas (…), peníze mi proplácel člen HiFi klubu Kučera (...) Klub má sídlo naproti kostelu Martina ve zdi (…) Vydání desky mi zajistil redaktor Supraphonu Jiří Havelka. První LP Hynek Žalčík, externí pracovník Supraphonu. Povolovačky zaslal HiFi Klub zřejmě na Národní výbor (asi panu Navrátilovi). Šest jmen = šest signálních svazků. A podpis Jaroslava Hutky.