„Ruská státní média se v rámci své propagandy nyní soustředí na Skotsko. Částečně proto, že Velká Británie je považována za jeden z klíčových pilířů západního světa. Pokud se něco ve volbách rozhodujících o skotské samostatnosti pokazí, budou z toho mít Rusové škodolibou radost. Ruští aktvisté na internetu vložili koláž zobrazující Mela Gibsona v roli skotského hrdiny Wliiama Wallace ve filmu Statečné srdce. Místo Gibsona je však na koláži vyobrazen Igor Strelkov, bývalý ministr obrany samozvané Doněcké lidové republiky," konstatuje Suchov.

Mnoho Rusů však podle Suchova skutečně věří, že Strelkov je epickým hrdinou, který se ve své podstatě podobá Wallacovi a situace Skotska se vlastně podobá té v Doněcku. „Státní televize neustále upozorňuje na údajné společné paralely a poskytuje mnoho prostoru ruských politikům, kteří hlásají, že případná samostatnost Skotska vlastně poskytne legitimitu samostatnosti i Donbasu," upozorňuje Suchov.

Přitom podle mínění Suchova žádné paralaly neexistují. „Igor Strelkov a další donbasští `hrdinové` nebojují za svobodu, ale za diametrálně odlišný cíl, kterým je znovuobnovení Ruské říše. Wallace by s největší pravděpodobností bojoval na druhé straně než oni," míní Suchov.

„Ať už je to správné či špatné, separatismus se stává v oblasti globální politiky trendem. Na podzim 2008 svolala ve světle formálního uznání Abcházie a Jižní Osetie znepokojená Ankara expertní konferenci s tématem mezinárodní bezpečnosti. Právě tam tehdy jeden arménský politolog naznačil, že tvorba oddělování menších územích celků od existujících států je trend, který by se mohl stát v 21. století běžnou záležitostí," připomíná Suchov.

„S takovým názorem se dá jenom souhlasit. V 21. století najdete na mapě o hodně více států, než tomu bylo před sto lety. Stačí připomenout vznik Eritrei, Jižního Súdánu, Kosova a rovněž rozpad federativní struktury celé Jugoslávie a rozpuštění Sovětského svazu. Další podobné příklady budou v blízké budoucnosti následovat. Mluví se nyní zejména o vzniku Kurdistánu," píše Suchov.

Celý článek v angličtině najdete ZDE.

„Do tohoto trendu se však nedá tak úplně zahrnout také Skotsko. Protože Evropa má funkční systém pro regualci mezistátních vztahů. V případě své nezávislosti Skotsko neopustí evropský prostor. I když třeba bude Brusel hovořit o tom, že je obtížné novou entitu integrovat, těžko si představit, že kolem hranic Skotska vznikne novodobý Hadriánův val či snad Berlínská zeď. To všechno navíc doprovázené vízovou povinností, celním odbavením a vynucenou samostatnou měnou," píše Suchov.

„Územní roztříštěnost států bývalého Sovětského svazu je zcela jiný příběh. V těchto oblastech vznikaly nové hranice a jednotlivé státy jsou spolu na kordy. Hranice mezi nimi jsou obehnány ostatými dráty a v některých případech i funkčními opevněními. I dvacet let po podepsání příměří mezi Ázerbájdžánem a Náhorním Karabachem hranice mezi oběma územími připomíná přední linii," poukazuje Suchov na rozdíly.

„Existují dvě základní příčiny těchto opakovaných traumat. Jsou to události, které se spíš podobají konfliktům v subsaharské Africe než poklidné výměně názorů gentlemanské Evropy. Prvníz nich je neúspěch vůdců těchto zemí vytvořit respektovanou organizaci, která by volně sdružovala bývalé sovětské republiky. Šanghajská organizace pro spolupráci a Smlouva o kolektivní bezpečnosti je skvělá pro reprezentační účely, ale bezzubá v časech krize, kde je třeba skutečně jednat,“ upozorňuje Suchov.

„Druhou příčinou je absence důvěry v hlasování a výsledek voleb v postsovětských republikách. Zatímco ve Skotsku je zřejmé, že jakýkoli výsledek referenda bude oběma stranami přijat bez přílišných emocí a obav celé Evropy, že by snad mohlo vést k ozbrojenému konfliktu. Ani pro příznivce odtržení Quebecu nebylo snadné přijmout v roce 1995 porážku. Zdejší separatisté upadli do hluboké deprese, ale právě projevení tak hlubokého citu je důkazem legitimity volebního procesu a jeho schopnosti odrážet skutečné mínění lidí," přidává Suchov konkrétní příklad.

„V bývalých státech Sovětského svazu je situace skutečně diametrálně odlišná. Příkladem budiž referendum o nové ústavě, podle které by Čečensko bylo definitivně součástí Ruska, jež se zde konalo v roce 2003. Ruské orgány účast i výsledek referenda prezentovaly jako všeobecnou podporu čečenského obyvatelstva ke schválení tohoto dokumentu. Do jisté míry to platilo pro větší města. Na vesnici referendum pojali jako rituál a příležitost, kdy se mohli všichni společně sejít. I ti, kdo hned poté odešli se zbraní v ruce bojovat proti Rusům, hlasovali pro schválení onoho dokumentu. Jídlo a tanec ve volebních místnostech voliče lákal více než faktický politický význam této události," rozebírá pohnutky čečenských voličů Suchov.

„Jen samotná přítomnost v hlasovacích kabinách a sčítání hlasovacích lístků ještě nepředstavuje skutečné volby. Pokud volby nejsou vnímány jako příležitost ke změně běhu události, jde skutečně jen o prázdný rituál. V tomto smyslu lze hodnotit i údajné referendum o nezávislosti Krymu," kritizuje Suchov.

„Skotský příklad by mohl pomoci Rusům pochopit, jakým civilizovaným způsobem se rozpadají tradiční státy a jak by vše mohlo fungovat i v jejich zemi. Byť tam bohužel neexistuje rychlý a účinný způsob, jak tyto proměny učinit co nejméně bolestivými. Je však jasné, že mít škodolibou radost z cizích problémů báječně odvádí pozornost od problémů vlastních," má jasno Suchov.