Většina z nich se sem dostala loni pěšky. Cestou přišli o majetek a část příbuzných. "Šli jsme sem osm či devět dní, měli jsme jídlo jen na dva až tři dny, jedli jsme zkažený chleba, bylo to strašně těžké," říká asi čtyřicetiletý tesař Chalíd Sulejman Chalaf.

"Zemřelo mi dítě, syn, hlady. Moje žena byla těhotná, když jsme sem přišli, vzali ji tady do nemocnice, aby porodila, ale po pár dnech tam zemřela kvůli předchozímu vyčerpání," vypráví.

Celý text je ZDE.

Před bojovníky Islámského státu prý prchli i Pešmergové, tedy ozbrojené síly kurdské autonomní vlády v Iráku. "Vláda nás zradila, Pešmergové utekli, nemohli jsme se bránit," stěžuje si Chalaf. Jezídové totiž podle dlouholeté tradice nesmí mít vlastní zbraně: Povoleno je jen pár kusů pro lov.

IS ženy a děti jezídů prodává jako otroky, muže zabíjí

"Pět lidí z mé rodiny chytil Islámský stát, mého syna, vnuka a tři ženy," říká sedmdesátiletý Jusúf Abdalláh. Islámský stát považuje jezídy za nevěřící, popírače víry v jednoho Boha, za vyznavače ďábla. Ženy a děti jezídů proto prodává jako otroky, muže, pokud nepřestoupí na islám, zabíjí. Ženy navíc jeho bojovníci znásilňují, dělají z nich své "manželky" nebo sexuální otrokyně.

Pro odpadlíky a znásilněné ženy to ještě donedávna znamenalo vyloučení ze společnosti a pro jejich rodinu povinnost je zabít. To se ale změnilo po útoku Islámského státu. Pod tlakem Islámského státu striktní pravidla tohoto náboženství uvolnil a umožnil návrat do společenství i znásilněným ženám a nuceně konvertovaným hlavní duchovní vůdce jezídů šejch baba Khurto Hajji Ismail.

Stany proprší a jsou ve větru nestabilní

Obyvatelé tábora Nowruz už doma budoucnost nevidí. "Sindžár skončil, musíme do Evropy," tvrdí Chalaf.

Ve svém stanu, kde je se svými čtyřmi dětmi a dalšími příbuznými, má sice televizi a klimatizaci, jak ale upozorňují i další obyvatelé tábora, stany proprší, jsou malé, alespoň pro rodiny čítající více než deset lidí, a nestabilní ve větru.

"Doufám, že odejdeme," říká pětadvacetiletý jezídský mladík, který nechce prozradit své jméno. "Chceme kamkoliv, nechceme zůstat na Středním východě. Náš majetek byl zničen, přišli jsme o všechno, chceme do Evropy."

Reportáž končí tím, že tito lidé by si konkrétní zemi v Evropě nevybírali, na rozdíl od některých uprchlíků žijících v lepších podmínkách na severu Iráku. Ti prý například nechtějí odejít do České republiky.