Jakl vzpomíná na to, jaké sliby jsme slyšeli před referendem o vstupu do EU. Že Evropská unie zajistí svým členům prosperitu, bezpečí a svobodu, jak zatočí s korupcí a vymýtí zločinnost, jak napraví pokřivenou justici a vylepší politickou kulturu.

Do protikladu s tehdejšími sliby dává realitu dneška, která podle něj vypadá takto: „O politické kultuře škoda mluvit, protože se v přímém přenose rozpadá sám politický systém. Korupce vyrostla o celou jednu ohromnou dimenzi, nabídnutou korupčními penězi z bruselských fondů. Zločinnost vesele roste dál, svobody jsou denně víc a víc omezovány dalšími zákazy, kvótami, limity a regulacemi.“

Jakl odhaluje pravou příčinu podle něj směšné tváře EU

Podle Jakla se EU za 10 let změnila a dál posunula směrem k centralizovanému unifikovanému superstátu, jehož základní charakteristikou je demokratický deficit. Nadšený z takového vývoje není. Proč? „Takzvaný demokratický deficit a svobodu omezující sociální inženýrství se totiž vzájemně potencují. Domnívám se, že toto vzájemné potencování je nejvlastnější charakteristikou dnešní evropské integrace. Je to pravý kořen místy směšné a místy hrozivé tváře dnešní Evropské unie.“

Závěrem dochází k závěru, že kampaně a fráze jsou vnějším projevem vnitřní touhy mnoha lidí vybudovat nový svět podle svých představ i třeba na úkor svobody druhých. „Bruselské fráze a kampaně nejsou úlety několika hloupých úředníků. Jsou tolik podobné těm z dob komunismu, protože jsou plodem stejného myšlení,“ domnívá se a dodává: „Člověk zůstal stejný a vždy si sebou nese podobné vybavení. Ale v některých dobách a systémech se jeho sklon preferovat záruku na štěstí před svobodou projeví silněji. Silněji, ale bez fantazie, je to nakonec vlastně vždy stejné.“

Celý text Ladislava Jakla najdete zde