Hotel Karlovy Vary. Člověk by ho čekal v Rusku, nicméně stojí v křesťanské čtvrti kurdské metropole Arbíl, nějakých sto kilometrů od fronty bojů s Islámským státem. Zrovna se tu koná konference o mezináboženském dialogu, takže si v přízemí podávají ruce imámové s pravoslavnými a křesťanskými knězi. Mezi nimi pobíhá drobný chlapík v obleku. Majitel hotelu, pětašedesátiletý Laheeb D. Hanna, následně vysvětluje svůj náhled na migraci do Evropy či existenci Islámského státu.

Psi, kočky a rodina

V Evropě si všiml chování ohledně lidských práv, které mu nejde do hlavy: "Chcete lidská práva pro uprchlíky, ale na sebe nehledíte. Nicméně potřebujete lidská práva hlavně pro sebe. Dáváte jim jídlo, peníze, ubytování, ale někteří vaši staří lidé vypadají dost zbědovaně a ve městech je plno žebráků." Češi podle něj ještě celkem milují svou zemi, ale ostatní moc ne: "O Němcích a Francouzích dost pochybuji. V Německu jsou všude Turci. Když se projdete Paříží, tak je to samý Súdánec a Alžířan. To není dobré. Gastarbajtři vydělají peníze v cizí zemi, ale investují je doma."

"Vaše mladé ženy a muži se s největší péčí starají o kočky a psy, ale bojí se zakládat rodiny. A kdo se o ně asi bude ve stáří starat? Kočky a psi? Podpora rodiny by měla být vždy na prvním místě, ale v Evropě to tak není. Vaši otcové prolévali za své země krev a co mladá generace? Za několik desítek let nebude mít toto dědictví kdo bránit a vy ho bez protestu odevzdáte," podotýká pro ParlamentníListy.cz křesťanský restauratér z Arbílu.

Panny, alkohol a jogurt

Přijmout uprchlíky, kteří mají křesťanské kořeny, prý není problém, ale přijmout muslimy ano. Daesh, tedy Islámský stát, je toho nejradikálnějším důkazem. Jejich víra, jak říká Hanna, v panny, řeky alkoholu a jogurtu, kterými budou v ráji obklopeni, je dost pevná. "Na univerzitě v Basře jsem měl několik opravdu dobrých přátel. Rádi se dobře oblékali, občas popili, jejich sestry chodily v poslední módě. Kolem padesátky vyměnili přátelské večeře za Korán a ženám přikázali nosit šátky. Nicméně největší proměna se odehrála v jejich hlavách. Přestali být sami sebou," vzpomíná.

O Arbílu mluví jako o jednom z nejbezpečnějších měst v Iráku, ale přiznává, že mu zde zastřelili bratrance. "Ve všech zemích a kostelech, co jsem navštívil, hovořili kazatelé hlavně o lásce, pokoře a odpuštění. Nicméně muslimové tohle neznají. Pro ně jsme ti, co nevěří v Mohameda, takže prach. Chovají se úplně normálně, ale když nahlédnou do Koránu, začnou rozkazovat, vyžadovat dodržování svých pravidel, hledat na všem jiném chyby a tak dále. Naše vláda je navíc velmi slabá," podotýká.

Vyznání Praze a Karlovým Varům

Pracoval jako inženýr pro jednu konstrukční společnost v Basře, kde se postupem času bezpečnostní situace zhoršila. To byl rok 2003. Unesli mu bartrance, takže přestěhoval rodinu do Arbílu. Nicméně až v roce 2007 se z práce v Basře vyvázal. Na návštěvě Istanbulu viděl v hotelu muže, který na ostatní pokřikoval hello, hello, nosili mu kafe a noviny. Byl to majitel. "Říkal jsem si, to není špatné povolání," líčí, jak se chytil myšlenky postavit a provozovat hotel, kterou v roce 2011 proměnil v realitu.

Mezitím ale s manželkou každý rok cestoval po Evropě a vždy začínali v Česku. Moc se mu zalíbilo v Karlových Varech, Praha je podle něj úžasné muzeum. Takže když vybírali jméno pro svůj hotel, měli dvě možnosti. Manželka se rozhodla pro název s těžší výslovností, který je pro Iráčany a Kurdy navíc komplikovaný na zapamtování. "V Česku jsme za tu dobu poznali nespočet přátel, vaše pohostinnost je úžasná. Založil jsem cestovní kancelář Karlovy a začal pořádat zájezdy k vám. Rozneslo se to a místní konečně poznali, jak se vyslovují Karlovy Vary," směje se. A tak vysoko nad Ankawou, křesťanskou čtvrtí povětšinou muslimského Arbílu, svítí v noci nápis Hotel Karlovy Vary a někteří místní dokonce už i vědí, co to znamená.

• Další reportáže ČTĚTE ZDE