Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Banky, pojišťovny a další podobná pracoviště nejsou nic jiného než firmy. Každá firma je zaměřena na tvorbu zisku. I socialistická banka půjčovala na úrok a vytvářela zisk. Dokonce islámské banky, které nemohou půjčovat na úrok, jej mají v jiné podobě a pod jiným názvem. Gangsteři se živí porušováním zákona, mimo jiné i přepadáním bank. Nadávka bankster je proto trochu mimo realitu, neboť vedení a zaměstnanci bank se řídí platnými zákony. Znám osobně ředitele jedné zahraniční banky a dva náměstky bank, které působí u nás. Mohu prohlásit, že to jsou velmi slušní lidé, žádní gangsteři. Dodávám, že uvedená známost mi nikdy nepřinesla ani korunu nebo euro, takže nejsem ani placený propagandista. Stejně jako každý jiný podnik se banky pohybují v rámci zákonů. Jestliže politici, mnohdy zkorumpovaní vytvoří zákony umožňující kumulaci moci a extrémní obohacování bank, je to především vina těchto politiků. Pokud se na pozici ministra, premiéra nebo prezidenta dostane reprezentant bank nebo nějakých finančních konsorcií, lze předpokládat, že bude podporovat svoje kamarády. To by si voliči měli velmi dobře pamatovat. Nemalou vinu mají i voliči, kteří takovým lidem svěřili zákonodárnou moc. Za různé chyby, případně lumpárny ve finančním systému, tedy nesou vinu politici.

Rovněž neustálá snaha některých zaměstnavatelů na snižování mezd je dána tím, co si mohou v rámci platných zákonů dovolit. Oni sami se pak diví, že mizerně placení zaměstnanci se flákají, kde mohou, postrádají jakoukoli loajalitu k firmě, kradou, ba i škodí. Bohužel jsem se v českém kapitalismu opakovaně setkal s neuvěřitelným faktem, kdy největší hlupák ve firmě je majitel. V řadě případů jsou i v rámci soukromých společností dosazováni do vedoucích pozicí různí osobní nebo političtí známí, kteří nemají potřebné schopnosti. Děje se tak mnohdy u poboček velkých zahraničních korporací našem území. Jeden zaměstnanec tvořící hodnoty má nad sebou několik zbytečných šéfů a přihlouplých manažerů, kteří rozumí všemu a ve skutečnosti ničemu a zabývají se nesmyslnou činností. Aby takové firmy přežily, snižují platy většiny tvůrčích zaměstnanců a zdvihají ceny produkce. Systém velmi připomíná socialistické hospodářství s jeho nomenklaturními kádry, nebo naši současnou státní správu, kde je každý třetí ředitel, vedoucí oddělení nebo jeho placený zástupce. Výsledky jsou obdobné. Za 25 let jsme se z hlediska poměru průměrného platu a cen ve srovnání s Německem prakticky nehnuli vpřed.

Krize trvá oficiálně již osmý rok, ale ve skutečnosti je chronická, zvláště v zemích na jih a západ od německých hranic. Za stát mimo krizi lze považovat ten, jenž má nižší počet osob hledajících práci nižší než 2 % a zajišťuje svým občanům bezplatné zdravotnictví a školství a důchody zajišťující důstojný život. Něco takového není ve většině evropských zemí vidět už podstatně déle. Nějaké řečnění o růstech HDP a několika stovkách pracovních je jen komedie zakrývající tragickou realitu.

Přes obrovskou propagandu a tisk nekrytých dolarů pomalu končí i americký sen. Systém žil z prostorové expanze, jenomže ta už se nemá kam šířit. Posledním krokem bylo zabrání východoevropských zemí jako kolonií levných pracovních sil. Zábor Ruska a Číny se nepodařil a tlak roste. Čína zatím úspěšně navázala ekonomickou spolupráci s polovinou Afriky a jde to bez válek a imigrantů. Americká zahraniční politika posledních dekád se projevovat ekonomickými a bezpečnostními problémy globálního charakteru, především islamizací Afriky a jejího okolí a zpětnou vlnou ve formě masové ilegální imigrace do Evropy a USA.

Globalizace zde byla vždy, to je jen neologismus na staré téma. Takzvaný volný trh je obrovský podvod, protože nikde reálně neexistuje. Všude se do něj pletou státní či nadstátní regulace, soukromé zájmy a korupce. Dokladem je EU, která nařizuje, jaký má být název rumu či tvar okurek, podporuje zlodějské pseudoekologické projekty, které trhu zcela odporují, legalizuje daňové ráje, které zvýhodňují úzkou menšinu podnikatelů, stejně jako dovoz levných pracovních sil či produktů otrocké práce ze zahraničí, které likvidují domácí zaměstnanost a životní úroveň. Za řečmi o volném trhu se neskrývá nic jiného než privatizace státu, včetně jeho výkonné moci do rukou úzkých zájmových skupin s pomocí zkorumpovaných politiků. Snad nejlépe je to vidět na Ukrajině. Slušní a vlastenečtí podnikatelé nemohou obstát v konkurenci s korupcí a zahraničním kapitálem. Výsledkem je v Evropě i USA takový rozpor zájmů a sociální napětí ve společnosti, možno říci nenávist, které vrací do politické reality Marxův třídní boj. Po kratší době komedií s oligarchickými pseudovůdci dosazenými s pomocí USA, která právě začíná, se dá předpokládat další růst nacionalismu a mezinárodního napětí. Logicky budou vítězit populisté a je otázka, proč by mělo být slovo populista nadávkou, zvláště když je ten populista vlastenecký. Populista je totiž ten, který stojí na straně lidu, tedy občanské většiny, zatímco jeho protivníkem je mediálně oslavovaný korektní americký multikulturalista. Většina obyvatel Evropy i USA v podstatě dlouhodobě chudne. Žádné žonglování s čísly, procenty růstu a televizní okecávání na tom nic nezmění. I církve, které se vždy snažily tlumit sociální napětí ve prospěch vládců, pomalu ztrácejí půdu pod nohama, tedy především věřící. Bohužel hrabivost je dominantní lidská vlastnost a dokáže zničit všechny ideje. Takové napětí vždy v historii řešila revoluce nebo válka. Po ní bude pravděpodobně konec s korupčním sociálkapitalismem, prolhaným americkým korektním multikulturalismem a jeho neméně prolhanými lidskými právy, případně jinými neúspěšnými ismy, pokud vůbec ještě něco bude.

Z celé problematiky vydělme otázku neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

Přebytek, či spíše přemnožení, lidí je zcela evidentní, především v Africe a Asii. Dříve řešily, či spíše odkládaly, problém epidemie a války. Evropský humanismus tyto regulátory odstranil. Představa, že přelidnění se vyřeší nějakým zvyšováním daní je mimo realitu. Stejný nesmysl je nastěhování všech chudých Afričanů do Evropy, jestliže se budou v Africe s jejími omezenými zdroji stále množit jako o závod. I Evropa je vydatně přelidněná ve srovnání s dobou před nějakými sto lety. Z hlediska dlouhodobé perspektivy je na zemi místo asi pro jednu miliardu lidí. A bude trvat dlouho, než se příroda vzpamatuje. V době průmyslové revoluce bylo na zeměkouli zhruba něco více než ta miliarda lidí a kvanta nedotčených přírodních zdrojů, takže bylo kam expandovat. Pokud nedojde k jakési převratné energetické a potravinářské revoluci, o čemž lze pochybovat, je na zemi nadbytečných několik miliard lidí. Přežijí ti, kteří budou mít dost prostředků a odhodlání se těch ostatních zbavit. Přežití nemá s humanitou a multikulturalismem nic společného. Pokud brzy nedojde k nějaké globální nebo vesmírné katastrofě, stejně jako kdykoli v minulosti rozhodne o přežití násilí.

Pojem „válka“ nám byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Obecně lze mluvit spíše o vztahu mezi USA a Ruskem. Většina Evropy, především EU se chová jako nesvéprávná americká kolonie. Ohrožení Ruskem si vymysleli před rokem američtí propagandisté. Již tehdy jsem upozorňoval v médiích, že je to z vojenského i ekonomického hlediska nesmysl. Na vítěznou válku s NATO nemá Rusko prostředky. Dodnes nevyrovnalo ani propad ve zbrojení z doby Gorbačova a Jelcina. Útok proti několikanásobně silnějšímu protivníkovi na frontě o délce 2000 km se může zdát pravděpodobný jen propagandistickým diletantům z ČT a některých webů placených neziskovkami. Navíc, co by Rusko získalo? Rozbitou Evropu a obrovské vlastní ztráty. Ekonomická mírová koexistence je pro Rusko daleko výhodnější.  Ruský útok na Ukrajinu, Pobaltí, Švédsko nebo Polsko se stále nekoná a ani konat nebude. Američtí propagandisté už neví, co by si vymysleli. Pokud chtějí USA válku s Ruskem, budou ji muset vyvolat. Jejich bojovému nadšení se nelze divit, protože Rusko je z vojenského hlediska, ve srovnání s aktuálním pravděpodobným nepřítelem (NATO, dříve Německo) nejslabší za posledních sto i více let. Ostatně cvičí ruští vojáci kolem amerických hranic, nebo američtí kolem ruských? Provokatér a agresor je vidět na první pohled.

Zábor Ukrajiny, prozatím ekonomický, je ze strategického hlediska samozřejmě výhodný k vojenskému útoku na Rusko, a navíc umírat budou Ukrajinci. Stejně jsou na území určeném k ekonomické exploataci, tedy pěstování genetických obilovin a těžbě surovin v podstatě nadbyteční. I to kdysi plánoval Hitler, který chtěl na vyprázdněnou Ukrajinu přestěhovat Nizozemce a část Skandinávců. Obecně lze konstatovat, že za americký majdan a další vývoj zaplatí především Ukrajinci s výjimkou úzké skupiny tamních oligarchů, bývalých komunistických nomenklaturních kádrů, kteří svojí nezřízenou zlodějinou problém vyvolali.

Spojené státy a jejich satelity se snaží Rusko okupovat nebo zničit již od roku 1917. Je to obrovský prostor k expanzi, vývozu produkce a zároveň zdroj surovin a levných pracovních sil. Přesně to plánoval Hitler. Jestliže se nedaří vyvolat válku, je zde evidentní snaha o ekonomické vyřazení Ruska z Evropy, kde narušuje americkou snahu o ekonomické ovládnutí cestou TTIP, hegemonie dodávek ropy a zemního plynu z islámských zemí a rozbití společnosti pomocí masové islamizace.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA…

Je třeba si položit otázku, co může kdo válkou získat? Už z předešlé otázky je jasné, že to jsou především USA. Rusko si může na svém území dělat, co chce. Z vojenského hlediska je logické, že soustřeďuje svoje vojska u hranic s Ukrajinou, kde zuří občanská válka a odkud se dá předpokládat útok. Stejné je to v případě dalších zemí, kde kousek za hranicí jezdí a střílí americké tanky v rámci různých cvičení. Nad tím, že turecká armáda posiluje svoje pozice u hranic s Irákem a Sýrií, a dokonce vstupuje na jejich území, se kupodivu nikdo nepozastavuje. Opět trapný dvojí metr americké propagandy.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?

Vyjdeme-li z názoru mnoha odborníků, včetně Petra Pavla bývalého soudruha (k čemuž se kupodivu nikde oficiálně nehlásí), dnes zapáleného amerického supernaťáka a jednoho z vrcholných šéfů aliance (první komunista v historii – hlavně když mává americkým praporem), je bojeschopná a nasaditelná zhruba třetina naší profesionální armády. NATO by bylo slušnou zárukou naší obrany, pokud by se jednalo o obrannou alianci. Omílaný bod 5 základního dokumentu NATO sice nikomu nepřikazuje, aby posílal kamkoli svoje vojáky, ale kdo chce, může věřit opaku a propagandě. Bohužel vývoj kolem Ukrajiny evidentně ukazuje, že pod tlakem USA se NATO mění v alianci útočnou. Potvrzují to válka v Afghánistánu, druhá válka proti Iráku, válku proti Jugoslávii, tažení proti Libyi i Sýrii. Prakticky ve všech případech se jednalo o nevyprovokovanou válku proti suverénnímu státu vedenou převážně silami USA. Navíc s výjimkou Afghánistánu USA podporovaly agresivní islamisty, nebo s nimi spolupracovaly, případně spolupracují. Počátek tohoto americko-islámského tažení můžeme vidět v podpoře islamistických teroristů bojujících proti sovětské armádě v Afghánistánu. Ukázkou tehdejší americké propagandy je idiotský film Rambo. Tehdejší SSSR, ale i naše republika tam stavěla školy, nemocnice a továrny, zatímco mudžahedíni je ničili a vraždili učitele jako ukázku americké demokracie a pokroku. Rovněž neustálé rozšiřování NATO kamsi do Asie a přijímání zemí, které v něm evidentně nemají co dělat je jen dokladem agresivní expanze, nikoli mírumilovné obrany. V základním dokumentu NATO se ostatně mluví o řešení krizí mírovými prostředky. Ve srovnání s aktuální politikou USA to zní jako vtip.

Žádné nové druhy válek neexistují. Takzvaná hybridní válka není nic jiného než informační a psychologická válka, kterou znal už kardinál Richelieu. Případně namíchaná s akcemi speciálních jednotek a korupcí politiků. Počátky kybernetické války najdeme už za druhé světové války a šifrování jako její základ před dvěma tisíci lety v Číně. Naše armáda má obrovské štěstí, že nás bránit nemusí. Na takzvanou hybridní válku se nijak zvlášť připravovat nemusíme, americké dokumenty se jí zabývají již v padesátých letech, pouze pod jiným názvem. Ruský generál tedy objevil kolo či Ameriku. A američtí propagandisté a jejich omezení evropští poskoci se toho chopili s intelektem sobě vlastním.

Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Naše ozbrojené složky, především hasičský záchranný sbor, jsou schopny realizovat různé druhy záchranných prací v rámci svých omezených možností. V praxi se může jednat o pomoc stovkám, nanejvýše jednotkám tisíců lidí. V případě například jaderného konfliktu, ale i dlouhodobějšího rozsáhlého výpadku elektřiny současné prostředky nestačí ani na pomoc menšině postižených. Armáda se už pomalu neumí zabývat ničím jiným než zahraničními misemi za americké zájmy a stotisícové platy. Tomu odpovídá i její útočná výzbroj. Naopak protiletecká raketová obrana, radarový systém, dělostřelectvo a tankové vojsko (celých 30 tanků) jako nejúčinnější obranné protiletecké a protitankové prostředky jsou dlouhodobě zanedbávány.

Fyzickou zdatnost by měly rozvíjet školy všech stupňů, stejně jako za tatíka Masaryka, sokolů, orlů a dělnických tělovýchovných jednot, případně svazarmu za zlých komunistů. Současnost bohužel preferuje korupční divadla sportovců a jejich manažerů s milionovými platy. Spolu se stupidními seriály a neméně intelektuálními časopisy úspěšný způsob naplnění hlav aby se nezabývaly důležitějšími myšlenkami. Kondiční běh, plavání někde v rybníce nebo základní posilování může zvládnout prakticky kdokoli, ale už výbava na lyže, nebo lepší kolo mohou tvořit pro mnohou rodinu, po čtvrtstoletí rostoucího blahobytu, finanční problém. Lze konstatovat, že tržní privatizace sportovní činnosti vede k celkovému zhoršení fyzické úrovně mládeže.

Obnovit vojenskou prezenční službu je velký problém. Základem je dlouhodobé úspěšné tažení proti české historii a potírání vlastenectví ve prospěch jakési euroamerické kultury a multikulturalismu. Docela by mne zajímalo, kolik občanů by bylo ochotno položit život za naše politické reprezentanty, nenažrané a zkorumpované bruselské byrokraty, americký dolar a multikulturalismus. Tento stát, utápějící se v pitomostech typu přísahy pro NATO (reálně zájmy USA) a povolávání žen do uniforem pro ukojení feministek a genitálních kvót ČSSD, není schopen něco takového efektivně realizovat. Výsledkem by byla korupční komedie. Jednou z cest by mohla být i domobrana, ale političtí reprezentanti této země nemají z ničeho jiného větší strach než z vlastenců a samostatně myslících a konajících občanů. Už v současnosti se určitě snaží infiltrovat domobranu agenty pro její dehonestaci v médiích a soudní pronásledování. A určitě už někdo z placených agentů, pardon nezávislých novinářů či novinářek, sestavuje seznamy. Dokladem přístupu politiků je i jejich dlouhodobá, doslova zoufalá obrana proti referendu o důležitých otázkách typu setrvání v EU nebo islamistické ilegální imigrace.

Ruské nebezpečí v současné době přebíjí nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: Půl Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má povinnost dobýt celý svět v základech. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Transformace islámu do formy agresivní ideologie, za niž vděčíme americké zahraniční politice, ohrožuje Evropu již dlouho a dlouho bude. Z tohoto hlediska je bezkonkurenční. Vážné nebezpečí nehrozí jen od jakéhosi IS, ale od agresivní formy vahábistického islámu, který pohlcuje stále více muslimů. Jedná se o ideologii, tedy nikoli náboženství, šířené sunnity ze Saúdské Arábie. V podstatě stejnou ideologii však šíří i šíité i Íránu. V obou případech jde v první fázi o kombinaci ideologického a vojenského rozvracení nedostatečně islamizovaných zemí v Africe a okolí. Dále se jedná o likvidaci Izraele a tažení do Evropy. Tento ideologický islám začíná ortodoxním plněním všech zjednodušeně řečeno formalit v běžném životě každého muslima. Dále snahou o dobrovolné obracení k islámu každého nemuslima.  V případě dostatečného počtu muslimů a jejich převahy ve společnosti se dobrovolnost mění v násilí. Islámský stát může být poražen v Sýrii i Iráku, ale přestěhuje se jinam a bude pokračovat. Tento vývoj je vidět od Afghánistánu po střední Afriku. Tmelem je vyznávání agresivní formy islámu, arabský nebo africký původ, což je pro směsici tamních národů v podstatě totéž, a většinou arabská řeč. Tedy kombinace ideologie, řeči a rasy podle nacistického vzoru. K tomu se přidá něco sociálního náboje a máme nejen IS, ale rovněž Hizballáh, Hamás, Palestinský džihád a další podobné organizace. A vedení EU něco takového podporuje, přesněji prosazuje cestou programu EURO MED zakotveného v lisabonské smlouvě.

Je logické, že v záplavě ilegálních imigrantů směřují do Evropy bojovníci IS. Ti budou kontaktovat spící agenty vahábismu, kteří zde s podporou neziskovek mohou působit již desítky let. Na takový úkol jsou vybíráni Arabové, kteří vypadají pokud možno evropsky, případně míšenci, nemusí oficiálně ani vyznávat islám. Samozřejmě se snaží získávat pozice a kontakty ve státní správě a politickém spektru. Vzhledem k rozšířené korupci a podpoře islamizace z Bruselu nemají těžkou práci. Mohou oficiálně působit v neziskovkách placených ze Saúdské Arábie i jiných zemí. K podpoře plíživé islamizace mohou sloužit i neoficiální transfery peněžní hotovosti používané v arabských zemích. Cílem je podpořit imigraci z islámských zemí a její maximální rozšíření za účelem vytvoření voličské základny. K tomu je využíváno evropské právo na slučování rodin. Za jedním migrantem dorazí početné příbuzenstvo a snaží se s využitím evropského sociálního systému množit, aniž by něčím přispívali. Dále se jedná o obracení Evropanů na islám, především žen, které mohou rovněž zvýšit počet muslimů.

Zde je zajímavé srovnání s Izraelci, kteří jsou mnohdy urážlivě srovnáváni s muslimy. Izraelci nikoho nepřetahují ke svojí víře. Existovala a existuje řada smířených manželství s křesťany. Typickým příkladem byli rodiče známého herce Kopeckého. U muslima je prakticky vyloučené, aby jeho oficiální žena vyznávala jinou víru, natož aby byla ateistka. V takovém případě to není manželka, ale konkubína, a o potomka se postará evropský sociální systém. Ve dvanácti letech se ho otec začne domáhat.  Z bezpečnostního hlediska nelze přehlédnout ani rostoucí islamizaci dříve poměrně sekulárního Turecka. Nebezpečí už v současnosti nevidí jen ten, kdo ho vidět nechce. Zamlčování faktu islamizace Evropy a Turecka evropskými médii na realitě nic nezmění. Situace je obdobná v řadě evropských zemí, jejichž politici prodávají svoje spoluobčany islámu a pronásledují vlastence.

Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme a místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpetace?

Interpretace je zcela zkreslená. Je rozdíl žít bez Boha a víry a bez církve. Nepraktikující člověk nemusí být bezvěrec. K církvi tíhne člověk, který potřebuje být veden. Osobnosti církev ke vztahu k nadpřirozenu nepotřebují. Na druhé straně současný islám připomíná socialistické první máje. V praxi je pokrytecký jak americká politika. Typickými příklady jsou úrok, prostituce, homosexualita, sex a alkohol. Úrok je zakázaný, ale místo něj je poplatek. Prostituce je zakázaná, ale kterýkoli muslim i ženatý se může oženit na hodinu i rok se svobodnou „dívkou“. Homosexuálové jsou oficiálně pronásledováni, ale homosexualita nikoli. Aby dívka zůstala panna, praktikuje se svým nápadníkem anální sex. Zbožný muslim by neměl mít sex se ženou patřící jinému muži. Zde je komentář zbytečný. Muslim nemá pít alkohol. V praxi jsem se přesvědčil, že muslim abstinent je výjimkou. Takových jsem si vážil. Porno se v islámských zemích prodává za směšné částky na CD na tržištích, ale disky jsou označeny jako nosiče s jiným obsahem. Jak jsem se nejen já přesvědčil, většina muslimů řeční o víře a Koránu při každé příležitosti, ale v praxi většina z nich Korán téměř nezná. Takže víra je bohužel pro mnohé z nich jen přetvářkou k získání nějakých výhod. Islám je pro ně ideologií, která zdůvodňuje obohacování se na úkor nevěřících, ať již sociálním parazitováním nebo násilím.

Migrace, zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropě vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

V případě boje o přežití rozhoduje právo silnějšího. Tak to bylo v lidské historii vždy. S humanismem nemá přežití nic společného. Podpora islamizace nemá nic společného ani s liberalismem. Typický klasický liberál je Václav Klaus, který evidentně nemá chuť konvertovat k islámu a podlézat Bruselu. Islamizaci podporují vyznavači multikulturalismu, což je zvrhlá americká ideologie, která nikde nikdy nefungovala. Je jednostranně zaměřená proti bělochům. Nefunguje dokonce ani v americké armádě. Jak jsem se přesvědčil, posádka tanku nebo obrněného transportéru může být multikulturní, ale po službě jdou bílí s bílými a černí s černými. Zde bych uvedl, že slovo černoch je zavedený výraz, který uvádějí i naučné slovníky, tedy nikoli urážka. Nazývat každého černocha Afričan je nesmysl, protože černoši, pěkně černí, žijí i v Oceánii, takže se nejedná o Afričany. S bělochy je to podobné. Kmen Ainu žijící v Japonsku jsou evidentní běloši, ale nikoli Evropani. To jen coby upřesnění pro hvězdu ČT „profesora“ Kohouta a jemu podobné multikulturalisty.

V médiích slyšíme od politiků a kdekoho jiného, každý den mnohokrát, slovo demokracie. V překladu se jedná o řecký výraz označující vládu lidu. V demokratických volbách vítězí ti, jichž je víc. Jestliže většina obyvatel kterékoli země je proti imigrantům, měli by je politici tento fakt respektovat. Zde nemají co dělat výmluvy na jakousi zastupitelskou demokracii. Jejím významem je reprezentace názorů a zájmů voličů, nikoli v česku známý fakt, že politici po volbách na názory voličů arogantně kašlou. V takovém případě nelze doporučit nic jiného, než odvolatelnost politiků voliči v průběhu výkonu mandátu, kterou prosazuje Tomio Okamura. Jinak totiž nežijeme v demokracii, ale prolhané v diktatuře. Druhým řešením je referendum o důležitých otázkách. Islamizační imigrace podporovaná EU je rozhodně jednou z nich. Z referenda však mají naši politici přímo panickou hrůzu. Avšak kdo nechce žít v diktatuře, která si říká zastupitelská demokracie, měl by v příštích parlamentních volbách dát hlas těm, kdo bez průtahů prosadí referendum o důležitých otázkách bez dalších průtahů a výmluv. V demokratické zemi je v právu většina občanů a politici mají za povinnost je jejich názory řídit. Celonárodní referendum by mělo být rovněž právním podkladem pro odmítnutí diktátu EU v jakékoli záležitosti. Rovněž by mělo být provedeno referendum o právu na pravdivé informace bez americké takzvané korektnosti, které by vrátilo ČT mezi důvěryhodná informační pracoviště.

Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, zejména mladých. Co čeká dnešní mládež za ekonomickou budoucnost v Evropě? Vzhledem ke katastrofám, o kterých se mluví, a vzhledem k odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Čínani, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?

Problém jsou především peníze a politika, kterou ovlivňují. Ta směřuje v USA a Evropě k privatizaci státu jako nové formě otrokářství. V jejím rámci jedni bohatnou a druzí chudnou. Asiaté především nejsou hloupí a starají se především o svoje zájmy. Čína je ukázkou vítězství tradičních hodnot. Těmi jsou vlast, národ, rodina, úcta k dobře vykonávané práci, úcta ke zkušenostem starších, pořádek, organizace a hierarchie ve společnosti. Evropa se všech uvedených hodnot zřekla. Oslavuje takzvanou demokracii, lidská práva, multikulturalismus a individualismus. Vše jen výběrově a jak pro koho. V praxi je to návrat na úroveň primitivních zvířat, která si dělají, co chtějí a řídí se pouze pudy a prosazují silou. V lidské společnosti se jedná o vítězství sobeckosti, sprostoty a hrabivosti. Vyvinutější zvířata již vytvářejí skupiny (rodiny) s jasnou hierarchií, organizací a úkoly. Číňani se jen řídí přírodními zákony vyšších vývojových druhů, a proto mají úspěch. Je typické, že na Čínu a Rusko, tedy státy, které vycházejí z vlastenecké politiky, dopadla ekonomická krize poslední dekády minimálně.

Současný politický systém je bez zadlužování neživotaschopný. Za pětadvacet let se rozprodala celá republika a ještě se zadlužila. Přitom životní úroveň je ve srovnání s Německem třetinová. Je to logické. Stát se privatizací zbavil značné části příjmů, které plynuly ze státních podniků. Výroba a transfer energií a vody, letecká, železniční a hlavní autobusová doprava, pošta, zdravotnictví, zdravotní pojišťovny, tabákový průmysl, výroba aspoň části alkoholu a důležité části zemědělství by neměly být v žádném případě privatizovány. Krátkodobý zisk z prodeje takovou ztrátu příjmů nemůže nahradit. Značná část takto získaných peněz navíc zmizela v rámci sanace bank. V praxi se prokázalo, že privatizace vede ve většině případů ke zdražování. Stačí se podívat na vývoj cen elektřiny, vody a dopravy. Nemluvě o potravinách, kde nejsme schopni zajistit ani výrobu masa. Přidáme-li k tomu toleranci odchodů firem do takzvaných daňových rájů, což vytváří další výpadek příjmů, korupci zvyšující ceny veřejných zakázek, stamiliony mizící v neziskovkách, náklady na externí managery a nesmyslné počty vedoucích pracovníků ve státní správě, šedou ekonomiku, dopady užívání drog a podporu sociálních parazitů a imigrantů, vznikají zbytečné výdaje. Ztráta příjmů logicky chybí v daních, tedy v oblasti zdravotnictví, školství a sociálního systému. Po pětadvaceti letech budování blahobytu roste tlak na placení školného, poplatků ve zdravotnictví a šetření si na důchod. Nikdo z politiků ale neporadí, jak to má občan ze svého průměrného platu a stávajících životních nákladech zvládnout. Je logické, že stát, který nevybírá daně s výjimkou zaměstnanců, živnostníků a malopodnikatelů a na druhé straně nesmyslně rozhazuje, si musí půjčovat, aby přežil.

Pokud se nechopí vlády politici, kteří budou prosazovat zájmy svojí země a svých občanů, zbývá jen chudoba a otroctví. Zde se musí občané rozhodnout sami a podle toho volit.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, co kdy byla. Je to nicméně dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace zpět? Umíme informace správně třídit? Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice?

Informační a psychologická válka probíhá nejen mezi USA a Ruskem, ale především v každé zemi. Jednou z jejích forem je zahlcení každého člověka informacemi, takže je nedokáže relevantně zpracovat. Když k tomu připočítáme vysoké pracovní vytížení a únavu většiny populace je výsledek jasný. Dochází k bezmyšlenkovitému přejímání informací z hlavních médií, především televize v rámci relaxace. Vyhledávání alternativních názorů na internetu již představuje určitý podíl práce a inteligence. K tomu přistupuje výše uvedené ohlupování cestou stupidních seriálů, časopisů a sportovních divadel. Když se k tomu přidá průměrná lenost a podprůměrná inteligence, výsledek je jasný. Proto díky bohu za každého člověka, který není líný myslet a aktivně vyhledávat pravdivé informace, případně je posílat dalším. Jen takoví se mohou správně rozhodovat. Ostatní jsou perspektivními otroky.

Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, psychologické „fígle“ na nás jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?

Lidé se dělí na ty, kteří vedou a ty, kteří potřebují být vedeni. Uvedené rozdělení je dáno částečně geneticky, částečně výchovou. Genetika je rozhodující a lze ji ovlivnit jen do určité míry. Česká a evropská hlavní média, tedy televize, u nás především ČT se změnila na propagandistická pracoviště prosazující americké zájmy. Jedná se o kombinaci zamlčování důležitých informací, tvorbu lživých nebo záměrně upravených informací a zahlcování nepodstatnými informacemi. Oblbnout lze především osoby, které se nesnaží aktivně vyhledávat pravdivé informace a lidi bez větších životních zkušeností, tedy mládež, především středoškolskou. V ohlupování napomáhají i některé weby a neziskovky. Dnes již jsou notoricky známé, takže je není třeba jmenovat. Místo pro relevantní informace zůstává aktuálně pouze na internetu. Zde bych navrhoval vytvořit databázi informací ze světa i ze zahraničí, které jsou hlavními médii a jejich pomahači zamlčovány. Jedná se především o politické dění v zahraničí a odborné analýzy.

Žijeme mezi Západem a Ruskem. S oběma světovými stranami jsme si zažili to dobré i to zlé. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí, když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?

Jako malá země bychom se měli vyvarovat velké politiky a starat se především o svoje zájmy. Rusové nás ovládají ekonomicky už teď. Stačí se podívat na obchodní bilanci. Náš nevelký vývoz a naopak mohutný dovoz ruského plynu a ropy. A pokud se od nich odtrhneme, staneme se obětí arabsko-amerického energetického monopolu prosazujícího islamizaci. A monopol vždy vede k růstu cen. Dočkáme se ho, jestliže se USA podaří odtrhnout naši energetiku od Ruska.

Panslovanské ideje jsou bájný nesmysl, který vznikl v době, kdy jsme byli od bitvy na Bílé hoře roku 1620 okupováni Rakouskem s jeho násilnou germanizací a rekatolizací. Ve své době mělo vlasteneckou mobilizační hodnotu, ale Slované zdaleka nejsou jeden národ. O kvalitách panslovanství se přesvědčili Poláci v době okupace Ruskem.

Jak jsem již uvedl, mediálně šířenou představu, že nás chce Rusko napadnout, považuji za nesmysl vyráběný americkou propagandou. Nějaké podlézání Rusku rovněž, to jsme už také zažili. Osobně jsem toho názoru, že bychom měli provádět všesměrovou přátelskou politiku bez podlézání jako partneři nikoli sluhové. Pokud se někdo bude chovat jako nepřítel, nebo nás ohrožovat, pryč od něj. Z tohoto hlediska jsme aktuálně ohroženi především americkou smlouvou TTIP, americkými protiruskými sankcemi realizovanými EU, a americkou (NATO) snahou o vyvolání konfliktu s Ruskem. Zde je zásadní otázkou setrvání v EU, jejíž vedení se chová jako banda amerických slouhů. Smlouva TTIP, stejně jako islamizace představují ohrožení doslova podstaty naší identity.

Členství v EU nám v podstatě nic nepřináší. Různé oslavované dotace z Bruselu jsme si bohatě předplatili rozprodejem našeho státu, stejně jako zničujícími přístupovými podmínkami, především v oblasti zemědělství, které dohodl pan Telička. BRICS je hudbou budoucnosti, která se začne projevovat za několik let. Pro Evropu v pozici americké kolonie může znamenat zničující konkurenci, která se odrazí spolu s důsledky současných sankcí, TTIP a islamizace na životní úrovni většiny obyvatel. Pravděpodobně i Němci si začnou uvědomovat, že mohou být chudí. Pro nezávislou Evropu by mohl být BRICS přínosnou alternativou na níž všichni vydělají. BRICS si totiž neklade žádné předběžné podmínky, které by někoho znevýhodňovaly na rozdíl od americké TTIP.

A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?

Německo bylo a je velmoc. Problém je v tom, že se jedná o velmoc evropskou, tudíž nesvéprávnou. Německé politické vedení se chová jako sluhové USA. Němci se ještě stále mají dobře, takže jsou většinou zticha. Ale klesající životní úroveň a drastický multikulturalismus začínají již některé probouzet. Velmi bych rozlišoval mezi průměrnými Němci a jejich politickým vedením. Ten průměrný Němec má řadu specifik, ale v mnohém má k Čechům myšlenkově dost blízko. Navíc v Německu se přes negativní vliv multikulturalismu zachovala do určité míry pořádkumilovnost, organizovanost a pracovitost.

Druhá světová válka se nedá vymazat z historie, stejně jako fakt, že Německo nám po válce nevydalo většinu válečných zločinců. Na druhé straně, meziválečné Československo se k Němcům nechovalo vždy nejlépe. Německé pohraničí jsme v roce 1918 určitě nepotřebovali a v době propouštění při redukci státních zaměstnanců byli Němci na prvním místě. Čeští politici posedlí nacionalismem rovněž odmítli národnostně nejrozumnější federativní, případně konfederativní systém rozdělení republiky, který navrhoval prezident Masaryk. České vedení pohrdlo spoluprací německých sociálních demokratů a komunistů v letech 1938 a 1939. Odsun většiny Němců, kteří aktivně bojovali proti ČSR a podíleli se na teroru, v době okupace byl schválen spojenci, takže je zbytečné o něm diskutovat. Z různých zemí bylo vysídleno víc než osm milionů Němců, ale nikde nevznášeli zpětně takové nároky jako vůči naší republice po roce 1989.

Němců se obávat nemusíme, zato jejich politiků posedlých americkými zájmy ano. Rovněž by bylo třeba realizovat systém stejného platu za stejnou práci v celé EU. U nás je to především ve vztahu k Německu, kde jsme v pozici německé americké kolonie pracujících otroků, pardon, levných pracovních sil.

Když už jsme se dotkli otázky budoucích světových aliancí... Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, kterou by byla taková pevná aliance vytvořena. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?

Opět je třeba připomenout, že jsme malá země a měli bychom se snažit dobře vycházet s každým. Smlouvu TTIP je třeba v každém případě odmítnout. Znevýhodňuje evropskou produkci a narušuje evropský právní systém ochrany státu, občana i spotřebitele. Každého kdo tvrdí opak, vnímám jako lháře a zrádce. TTIP je zaměřena právě na záchranu amerických ekonomických zájmů na úkor Evropanů. Nekryté dolary totiž hrozí vyvolat další velkou krizi. O BRICS prakticky nejsme informováni, protože ČT a další média informace zamlčují. Proto si náš občan nemůže vytvořit správný názor. Zato sílí podpora TTIP. Vzhledem k tomu, jaká je pravdivost informací prezentovaných ČT, nebude podpora TTIP výjimkou. Jsem toho názoru, že přijetí TTIP je dostatečným důvodem pro vystoupení kterékoli členské země z EU. Zde se dost divím Řekům, že nevyužili příležitosti. Jenže po zradě premiéra to bude třeba odložit na později. Nelze vyloučit, že v průběhu několika let vzniknou dva bloky velmocí. Doplatí na to dočasně Rusko a dlouhodobě Evropa. Nelze vyloučit, že jednoho dne budeme Rusům závidět.

Po všem, co jsme říkali o světě a neblahých trendech v něm, by mohla vyvstávat představa, že budoucí generace čeká jen to úplně nejhorší. Války, sucho, nedostatek, zaostávání naší civilizace za Východem. Tak jako v 80. letech jistě rodiče neprorokovali svým dětem to, co přišlo, je to jistě těžké i dnes. Nicméně pokusme se: V čem budeme žít za dvacet třicet let?

To záleží na světovém bezpečnostním a ekonomickém vývoji a rovněž na každém našem občanovi. Vše bylo prakticky zodpovězeno výše. Obávám se, že obyvatelstvo východní Evropy bude obětí tyranie, která nebude mít daleko k realizaci nacistických plánů. Stane bezprávnou levnou pracovní silou Německa, které bude zajišťovat pozici amerických zájmů v Evropě. K tomu bude přispívat násilně prosazovaná islamizace. Národy budou rozděleny na úzkou skupinu bohatých, represivní aparát a chudou a bezprávnou většinu občanů, kteří si budou užívat americké demokracie a lidských práv otroků pod neustálým dozorem. Ale vše bude podle zákonů EU. Dovedu si představit násilné čipování, které udělá z občana dálkově ovládaného robota. Ale stále je ještě čas postavit se na odpor, spojit síly celé Evropy a odmítnout americký diktát i zrádce z Bruselu. Prosadit vlast, rodinu a práci pro všechny Evropany v rámci rovnoprávné konfederace.

Zde je třeba si uvědomit, že americká propaganda lidských práv s její takzvanou korektností, která je jen zamlčováním pravdy, obvykle ve prospěch zločinců, ekonomických parazitů a multikulturalistů ohrožuje naprostou většinu obyvatel Evropy.  Zde je třeba přestat myslet ve starých pojmech levice a pravice. Ostatně realitu vidíme všichni na české politické (divadelní) scéně. Evropa a její národy se dělí na dvě základní skupiny. Vlastence a poctivé europatrioty proti nimž stojí prolhaní a zkorumpovaní američtí sluhové a placení zrádci.

Jak chápat situaci kolem Řecka ve vztahu k nám, ve vztahu k budoucnosti EU? Někteří otevřeně mluví o tom, že dohoda je spíše ponížením Řecka, jakousi bezpodmínečnou kapitulací po prohrané válce. Jak na to nahlížet? Lze to brát i jako varovný signál jiným státům, kdyby chtěly v budoucnu řešit své problémy jako Tsiprasova vláda?

Řecko bylo zcela nepochybně rozkradeno a záměrně zadluženo, přičemž nikdo nebyl volán k odpovědnosti. Z Řecka byly vyvedeny obrovské sumy. Řekové měli největší podíl odpracovaných hodin v týdnu z celé EU. Jejich údajné výhody, které jim čecháčkové tolik závidí, se nelišily od většiny zemí EU. My jsme se na takovou úroveň nedopracovali a pravděpodobně ani nedopracujeme. Značný podíl na krizi nesou reprezentanti EU, kteří Řecko do eurozóny přijali, vědomě s tím, že dostali nepravdivé ekonomické údaje. Řecko mělo v minulém roce vyšší HDP než naše republika při výrazně vyšším počtu nezaměstnaných. Sotva tedy lze tvrdit, že Řekové jsou flákači. Vztah k naší republice je zanedbatelný. Záměrné zadlužení Řecka je takové, že situaci nezachrání ani další půjčky. Do věřitelských bank zmizí i evropské záruky. Tamní politický vývoj je zároveň dokladem zrádnosti socialistických politiků v čele s premiérem. Oni chudobu samozřejmě nepocítí. Za moudré rozhodnutí je EU odmění. Kdyby bylo vedení EU co k čemu, donutí banky o odepsání dluhů. Většina je zaplacena a Řecko platí jen úroky. Jenže to by museli ve vedení EU sedět jiní lidé. Německý ministr financí by si měl vzpomenout, že Řecko odpustilo Německu válečné dluhy v roce 1953. V Polsku to v devadesátých letech s oddlužením šlo. Jinak by bylo Polsko zkrachovalo. Jenže řada zemí EU si chce doslova pomoci na úkor vysávání Řecka. Na druhé straně cpe EU miliardy na Ukrajinu, přestože se jejich návratu zcela jistě nedočká. Podobné je to s černou dírou Kosovem. Kdyby se zastavil proud pomoci, islamistická kolonie USA obývaná teroristy a narkomafiány by se rozsypala. Ani zde se nepočítá s vrácením peněz. Opět je vidět dvojí metr americké a evropské politiky. Ožebračení Řekové mají živit Evropské banky, zatímco na Ukrajinu, do Kosova a na islamistické imigranty je peněz nadbytek a nikde nechybí.

Našim i jiným politiků lze vzkázat především slova velkého vlastence, prezidenta Masaryka: „nebát se a nekrást“.