Postupujme po pořádku a vraťme se do roku 1968.

Pražská noc

Na inkriminovanou dobu vzpomíná Milan Syruček takto: „V noci z 20. na 21. srpen 1968 jsem měl službu vedoucího vydání deníku Mladá fronta. Probíhala normálně, a tak jsem ještě před půlnocí mohl nasednout do auta a odjet domů na Zbraslav. Sotva jsem přijel, ozval se mi telefonem vedoucí naší ostravské filiálky: „Milane, co máme dělat, pod okny nám jedou sovětské tanky?!“ To už manželka zapnula rádio, a tak jsem uslyšel první zprávy o tom, že vojska pěti států Varšavské smlouvy překročila československé hranice. Okamžitě jsem znovu nasedl do auta a odjel do redakce. Už cestou jsem pozoroval, jak k Ruzyni míří letadla. V tu chvíli jsem si uvědomil: „Tak přece jen to je pravda!“ Už předtím jsem měl signály o tom, že jak se šířilo pražské jaro, v Kremlu stoupala nervozita sovětského vedení z československého pokusu obrodit socialismus, vtisknout mu „lidskou tvář“, jak se u nás s oblibou říkalo. Za prvé, až do té doby nikdo jiný než SSSR nemohl vytvářet jiný obraz režimu, než mu dosud vtiskla Moskva. A za druhé, co se stane, přeskočí-li československý příklad jako jiskra do ostatních socialistických zemí a vzplane jiná pochodeň socialismu?

„Byl jsem s procesem pražského jara bytostně spojen,“ uvádí dále v materiálu pro ParlamentníListy.cz Syruček. „Jednak odpovídal mému přesvědčení a jednak jako novinář jsem se dostával do politických špiček. Nástup Alexandra Dubčeka do vedení strany a státu jsem uvítal nejen proto, že tím skončila zatuchlá éra Antonína Novotného, ale také, že jsem Dubčeka osobně znal a spřátelili jsme se. Proto mě zval na různá jednání a zasedání, i kam novináři neměli přístup, a tím jsem si současně uvědomoval, s jakými rozpornými názory je náš pokus přijímán v zahraničí.

To jsem zjišťoval i z jiných zdrojů. V dubnu 1968 jsem byl v Moskvě a můj nejlepší přítel Voloďa Ponizovskij z titulu své funkce vedoucího branného oddělení v Komsomolské pravdě měl přístup do generálního štábu. Spal jsem v jeho bytě, ale k rozhovoru mě vyvedl na procházku podél řeky Moskvy, ani doma si nebyl jistý. Řekl mi: „Milane, já vám velice fandím, ale to, jak to děláte, vám neprojde. Brežněv na vás udeří, naši vojáci se už připravují.“ Když jsem o tom soukromě referoval Dubčekovi, jen mávl rukou, že to je novinářská bublina.

Otevřené archivy a svobodné výpovědi svědků  to potvrdily: od dubna se sovětská divize u Drážďan připravovala na vstup do ČSSR, vojáci procházeli speciálním výcvikem, seznamovali se s naší republikou, mentalitou obyvatel, mapami...

A Milan Syruček dále pokračuje: „Koncem července se u mne v redakci objevila zpravodajka amerického vládního listu Washington Post, že ji do Prahy poslal šéfredaktor, aby odtud referovala o vstupu sovětských vojsk do Československa. A zda nevím, kdy to bude, chtěla by si ještě odskočit do Jugoslávie vykoupat se v moři. Odpověděl jsem jí, že to si tedy hodně zaplave, to se přece nikdy nemůže stát. Sdílel jsem spolu s naším vedením až bezstarostný optimismus, který nepohasl ani po posledním varování Waltera Ulbrichta, které učinil 13. srpna v Karlových Varech. Ten den mě vzbudili z Dubčekova sekretariátu už ve čtyři ráno, zda se nechci této schůzky účastnit. Přijel jsem a poté, co jsme vyprovodili vůdce NDR na karlovarské letišti, při sklence koňaku jsem byl svědkem až nezřízené radosti našich představitelů: „To jsme mu to nandali!“

Ukázalo se, že to „nandali“ nám, po osmatřicátém roce k nám znovu vstoupili němečtí vojáci jako okupanti.

„To vše se mi promítalo hlavou, když jsem znovu ujížděl noční Prahou do redakce a nade mnou hučela neznámá letadla,“ vzpomíná dále Syruček. „V práci jsem ještě stačil zadržet nezbytné pracovníky, a tak jsme přes noc vyrobili nové číslo novin s provoláním ÚV KSČ proti vstupu, s našimi komentáři a prvními reportážemi. A sehnali jsme obětavce, kteří noviny běželi roznášet do pražských ulic. Byli tam dokonce dříve, než sovětské tanky, ty se objevily až kolem osmé hodiny.

To už jsem odjel domů, abych se trochu vyspal, ale v devět jsem znovu zavolal do redakce, že chci přijet a připravit další vydání. Varovali mě však: „Nejezdi, obsadili nás sovětští vojáci, nikoho nepouštějí ani dovnitř, ani ven.“ Co dělat? Přiznám se, že mě ponoukla manželka: „Na Zbraslavi je přece tiskárna...“ Tak se zrodila, i za pomoci několika mých přátel, ilegální Mladá fronta. Do 28. srpna, podpisu takzvaného  moskevského protokolu, jsme vydali celkem osm čísel celkovým nákladem kolem sto tisíc kusů. Po jižních a západních Čechách je rozvážela auta radotínských fabrik, mnozí další nabízeli pomoc, také mi poskytli náhradní ubytování a hlídali mě, dokonce i místní policista, protože se rozkřikla informace, že NKVD začala zatýkat reformátory,“ uvádí pro PL Milan Syruček.

Moskevský převrat

„Druhý 21. srpen, v němž sovětské tanky znovu sehrály svou úlohu, jsem osobně nezažil, znám to jen z vyprávění a knížky mého ruského přítele Andreje Gračova, nejbližšího spolupracovníka Michaila Gorbačova,“ pokračuje dále Syruček. „Jestliže tento sovětský vůdce byl v osmašedesátém jen oblastním stranickým tajemníkem a nehrál v pražských událostech žádnou roli, v roce 1991 byl právě on hlavním důvodem, proč se proti němu spikli jeho viceprezident Janajev, šéf KGB Ključkov a další, kteří ustavili státní výbor pro výjimečný stav a řádně zvoleného prezidenta uzavřeli v krymském Forosu i s jeho manželkou Raisou. Vyhlásili, že je nemocen a že se proto ujímají moci v ještě dožívajícím Sovětském svazu. Dokonce do Moskvy povolali tanky, aby tím podtrhli své odhodlání. To však vydrželo jen tři dny, do té doby, než na jeden z tanků, které obklíčily moskevský Bílý dům, vyskočil tehdy právě zvolený ruský prezident Boris Jelcin, aby vyhlásil, že výjimečný stav ruší a jeho organizátory zatýká.“

Právě na Jelcina se podle Syručka však protigorbačovští pučisté chtěli nejvíce spolehnout. Protože znali jeho rozepře s Gorbačovem, mysleli si, že ho snadno přemluví, aby se postavil do čela jejich spiknutí. „Čekali na něj na letišti, když se vracel z návštěvy Kazachstánu. Zradila je ruská „privyčka“. Jelcin vystoupil z letadla tak opilý, že vůbec nevnímal, co mu říkají. Když se druhý den ráno probral a dověděl se, co vlastně chtějí, rozhodl se, že je smete: nepotřeboval jen sesadit Gorbačova, chtěl pohřbít SSSR. A to se mu o pár týdnů později v bělověžském pralese podařilo. Tím byl zlikvidován i sám Gorbačov jako všesvazový prezident.“

Proč však proti Gorbačovovi vzniklo spiknutí, dokonce s použitím tanků? Kvůli jeho politice přestavby a otevřenosti, která chtěla fakticky zlikvidovat starý stranický aparát. Jaký je však vztah tohoto zásahu k tomu v Praze? „Když se Gorbačova ptali, jaký je rozdíl mezi jeho programem a pražským jarem, odpověděl prostě: „Dvacet let.“ Takže důvod zásahu sovětských tanků byl v podstatě také stejný, byť jednou to bylo v zahraničí, podruhé u sebe doma. V prvním případě skončil dvaceti lety politického temna, v druhém uspíšil rozpad SSSR, tedy pochoval sám sebe. To byl z našeho pohledu ten nejlepší trest, jaký ho mohl postihnout, trest, v jaký jsme ani v tom nejdivočejším snu nedoufali. Jak se u nás říká: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ dodává na závěr zkušený novinářský harcovník Milan Syruček.