Na úvod se zkušená novinářka ponořila do historie islámu, vysvětlila rozdělení na šíity a sunnity. Sdělila pro české posluchače zajímavou informaci – největší muslimskou zemí je Indonésie, následovaná Indií. „Není to tedy výlučná záležitost Arabů, kde navíc žije i mnoho křesťanů,“ zmínila. Pak upozornila na důležitou věc. „Křesťanství bylo mnohokrát reformované, na rozdíl od islámu.“ Proč? „Všude v této oblasti se dostali k moci tyrani. Diktátor Husní Mubarak v Egyptě, který byl horší než jeho předchůdce Sadat. Jordánský král Husajn – diktátor. Háfiz Asád – další ohavný diktátor, v jehož šlépějích jde jeho syn Bašár v Sýrii. Saddám Husein – nesmírně krvavý diktátor v Iráku, který neváhal zaplynovat čtyřicetitisícové město. Jeden diktátor vedle druhého. V jejich zájmu nebyla nějaká reforma islámu, přinášení nových myšlenek, osvěty,“ konstatovala.

Radikalizace islámu je záležitost sociální

Současný trend radikalizace islámu není podle ní ani tak o náboženství, ale jde o záležitost sociální. Uvedla jako příklad Egypt, který dobře zná. Je v našich očích turistickým cílem s mořem a pyramidami. „Asi vás to překvapí, ale v Egyptě jsem zaznamenala největší bídu, jakou jsem na světě viděla. Nesmírná ubohost a chudoba,“ ozřejmila. „Lidé za Mubaraka nesměli ani ceknout. Všichni se strašně báli. Opozice téměř neexistovala. Kromě Muslimského bratrstva. Ne umírněná část, ale ta radikální. Navíc se věnovali sociální pomoci. Posílali děti do škol a podobně. Byli jediní, kteří chudým něco dávali. Není tedy nic divného, že svobodné volby vyhráli,“ objasnila. Podobné to bylo v dalších arabských zemích.

„Kdo jsou ti dnešní zabijáci? Jsou to zločinci. Pořád stejný princip. Nahnat lidem strach a urvat peníze. Jde jim pouze o moc. Pomáhají jim ti, kterým nepokoje a války vyhovují. Spekuluje se třeba o roli zbrojního průmyslu,“ upozornila.

Čím to je, že mezi bojovníky Islámského státu je tolik lidí žijících na Západě? „Jde o děti přistěhovalců, kteří nebyli přijati většinovou společností. Což je bohužel realita. Když mi bylo 16 let, žila jsem ve Francii. Tehdy mi říkali, dej si pozor na ty Araby,“ zavzpomínala Jazairiová.

Přitom první generace přistěhovalců byla do Francie či Velké Británie pozvaná místními vládami po druhé světové válce, aby pomohli stavět města poničená válkou. „Nejdříve bydleli ve slumech, v chatrčích z plechu. Teď v obrovských panelákových čtvrtích na okraji Paříže. Nezaměstnanost je mezi nimi značná. Jako když se u nás někdo jmenuje Dežo, tak je ten poslední, koho někdo zaměstná, tak ve Francii je na tom stejně Ahmed,“ uvedla. Kvůli tomu vzniklo u přistěhovalců obrovské hnutí při hledání vlastní identity. „Mladé holky začaly nosit šátky. Nikdo je k tomu nenutil. Takhle se vymezovaly. My jsme muslimky, my na vás kašlem, vy hnusní zápaďáci. Přitom jsou to Francouzky a mluví bez přízvuku. Je to velmi komplikovaná záležitost,“ sdělila.

Frustrovaní mladí vykořenění mužové pak odcházejí do školicích center zabijáků. „Nemají v životě cíl, žádnou perspektivu,“ vypozorovala. K násilí a vraždění se ale neuchylují jen muslimové. „Můžou to být stejně postižení blonďáci. Jako byl Breivik, který postřílel najednou v Norsku plno lidí. Jakou měl motivaci?“ ptala se Jazairiová. Nejhorší podle ní je, když se začne společnost ještě více rozdělovat. „To je značně nebezpečné. Takhle to udělal Hitler. Ukázal na Židy, ti za všechno můžou,“ upozornila zkušená novinářka.

Poté se chopila mikrofonu organizátorka této besedy Tereza Šímová. „Zaregistrovala jsem na Facebooku skupinu Islám v ČR nechceme a v ní i plno lidí z Liberce. Uvědomila jsem si, jak je to lákavé a snadné tomu propadnout. A také, že je důležité o tomto problému diskutovat,“ vysvětlila motivaci k uspořádání této akce.

Další divačka se ptala na postavení žen v islámské společnosti. „Jsou trošku v tomto pozadu. Je to ale velice rozdílné. Záleží na sociální úrovni té rodiny, vzdělání i místě. Rozdílné je to na venkově a ve městě. Arabové mají vesměs zakořeněný pevný rodinný systém. Je tam velká úcta k rodičům, slovo otce je nezpochybnitelné,“ ozřejmila Jazairiová. Velmi podle ní zaleží na konkrétních zemích. „Když se třeba v Pákistánu podíváte na nějakou dívku a ona pohled opětuje, je to na vraždu ze cti. Naopak třeba v Libanonu, tam si připadáte jako v Paříži. Na pláži holky v bikinách. Ale je tu příklad Indie. Hinduistická žena v tradiční společnosti je tady na tom hůř než muslimská žena,“ objasnila.