Nechybělo ani několik studentů a pedagogů, evidentně podporovaných vedením „modré strany“.

Představení známých protagonistů

V úvodu představil Marek Benda profesora Fialu: „V letech 1984 až 1989 se zúčastnil takzvané podzemní univerzity, tajných bytových seminářů, zaměřených na politickou filozofii v Brně, kterou pořádala skupina britských intelektuálů. Byl zapojen do oficiálních křesťanských aktivit, především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. S několika brněnskými studenty založil a v roce 1988-1989 vydával samizdatový vysokoškolský časopis Revue 1988. Na začátku devadesátých let založil s několika přáteli brněnské Centrum pro demokracii a kulturu a začal vydávat oficiální časopis, který pod názvem Kontexty vychází dodnes.“ A zazněl potlesk.

K Pavlu Žáčkovi Benda uvedl toto: „V roce 1989 jsme se potkali v okamžiku, kdy se dávala dohromady Stuha a demonstrace 17. listopadu. Pak se stal šéfredaktorem Studentských listů, tehdy hlavního informačního média pro studenty a o studentech. Pak ještě několik let vycházely pod Respektem jako oficiální noviny. Poté pracoval na Úřadu vyšetřování zločinů komunismu, a když jsme se zpět vraceli v roce 2007 k moci, se stal prvním ředitelem Úřadu pro studium totalitních režimů, a dnes je poslanec.“

Přítomní pak obsáhle informovali o svých aktivitách kolem 17. listopadu.

Na Národní to „přepískli“, aneb stovky zraněných

Poté Petr Fiala zdůraznil: „Pro mne byl Čalfa pochopitelný do  voleb v roce 1990. Od nich byl pro mne jako reprezentant Občanského fóra nepochopitelný. A do jisté míry se na to tak dívám i dnes!“

Žáček pak informoval, jak fungovaly bezpečnostní složky a zejména Státní bezpečnost 17. listopadu a krátce poté. „To, co rozhodlo, bylo několik  momentů. Jednak to byla povolená akce a přišla tam sociální slupina, která by jinak na nepovolenou akci nepřišla. Komunistická moc podcenila přípravu na zásah, byl to jiný druh opatření než proti zakázané akci. Další věc je, že nakonec zasáhli a díky tomu, že ten takticky nezvládnutý zásah byl proveden až na Národní třídě, kde bylo to naše jádro, a oni potřebovali vyhrát a udělali to tak brachiálně, že udělali uličky a zmlátili tam stovky, přes tisíc lidí takovým způsobem, který nebyl povolený – údery přes hlavu, páteř. Dodnes jsou mezi námi účastníci demonstrace, kteří mají trvalé následky. Pak to nahlásili standardně, ale nebyla to pravda.  Uvedli nadřízeným a komunistickým orgánům menší počty zraněných. Protože v té době přivezli do nemocnic pár lidí, protože většina se bála to hlásit,“ vysvětloval bývalý studentský vůdce.