Jan Hus zemřel pro svou pravdu. Můžeme říci, že v moderních dějinách by se vzpíral jak Mnichovu z roku 1938, tak srpnu 1968. Zřejmě by znovu zemřel pro svou pravdu. Musíme si prý také říci, co je to vlastně za pravdu. Hus šířil učení predestinace, čili předurčení každého člověka. Toto předurčení spočívá v tom, že je předem stanoveno, kdo bude spasen a kdo nikoli, bez ohledu na to, jak se v životě choval. Ani kdyby se choval sebevzorněji, brány nebeské se člověku neotevřou, pokud k tomu není předurčen.

Poučení od husitů

Ze stejného učení Hus dovozoval, že lidé předurčení ke spasení nemusejí poslouchat výše postavené členy společnosti, pokud ke spáse předurčeni nejsou. Z této myšlenky v podstatě vzplálo pozdější husitské povstání.

„Byla to ale pravda, za čím stál? Jeho postoj měl důsledky. Odpálil jiskru ve skladišti prachu, následoval rozklad státního stroje a – někdo řekne lidové masy, jiný (já) řekne lůza se naučila vraždit, krást, znásilňovat, loupit a vandalizovat – a zdání ušlechtilé ideje tomu dávalo ideový podklad. Stalo se to před šesti sty lety. Princip ale funguje dál. Viděli jsme to historicky na příkladu ruské revoluce před sto lety, také si budeme brzy připomínat výročí rozkladu státního stroje a uvolnění vražedných a lupičských sklonů lůzy v duchu ušlechtile znějících sloganů – a dnes to vidíme na příkladu Islámského státu,“ konstatuje autor na serveru Neviditelný pes.

Celý komentář Ondřeje Neffa ZDE

Bojující lůza se jednoho dne unaví, její vlastní hlad ji přiměje pustit zbraně z rukou a vrátit se k práci. Nějaký čas to ale trvá a Neff si není jistý, zda lze tento výklad považovat za pozitivní z hlediska současného dění.