Bylo důležité být rychlý, silný, ale také uhnout v poslední chvíli a tím zaskočit nejslabší článek řetězu. Tedy i kus taktiky, kus psychologie. Nakonec prohrála ta strana, kde už zbyl jenom sám král.

Rychle se měnili hráči obou stran. Jedinec byl stále pevným členem kolektivu – ať útočil, nebo bránil. Ať vzal zajatce, nebo byl sám zajat. V tom je právě ten háček. Pořád bojoval s plným nasazením – chvíli na té, chvíli na druhé straně. Musel se vždycky ztotožnit s tou stranou, kde byl součástí lidského řetězu. Naštěstí obě strany měly stejnou ideu. Byla to hra.

Dětské hry mají připravit dítě na život. To je v pořádku. Jenomže by měly skončit s dětstvím.

Není tedy už v pořádku, pokud hrajeme stejné hry dál i jako dospělí. Když hrajeme chvíli za tu a chvíli za tu stranu.

Názory, postoje, přístupy každého z nás se vyvíjí. To je správné. Člověk by se měl vyvíjet, jinak celá společnost ustrne a ztuhne. Stejně tak se vyvíjejí i politické strany. Může se ovšem stát, že se rozejdete s jednou politickou stranou a naleznete jinou, která vám dává větší naději na realizaci programu, jenž lépe odpovídá vašim názorům. Sám jsem to zažil.

Ale člověk přece nedokáže měnit názory pořád tam a zpátky. Pokud tedy neustále přebíhá z jedné strany na druhou, zdá se, že svůj názor nezměnil. Jenom ten názor nemá nic společného s programem, myšlenkou nebo názvem nějaké strany. Je to jeho pevný názor, že jenom on sám se má podílet na rozdílení prebend silnějšího. Pak je pro něj snadné vždy se ztotožnit s ideou té strany, kterou si momentálně vybral, nebo která ho zaujala. Prostě si pořád chce hrát a je mu jednu, s kým a za koho se teď drží za ruce.