„Mám takový pocit, že z Prahy vypadnu mezi normální lidi, kteří žijí normální životy, nežijí mediální životy, umělé životy ve virtuální realitě,“ podotkl na začátek besedy ve Zlíně mediální analytik Petr Žantovský. Zmínil, že ne všichni v Praze chodí do „kavárny“ a upozornil, že nemá smysl „proti nim“ bojovat. Když totiž bojujete, dáváte jim důležitost.

Žantovský připomenul svou kariéru, jak se podílel na zakládání Občanského fóra, léta, která strávil v politice i na akademické půdě jak v Česku, tak na Slovensku. „Nebyl jsem nikdy členem žádné strany. Když mě Tomio Okamura loni na jaře přemlouval, abych kandidoval za SPD do Senátu, řekl jsem mu, Tomio, mám tě rád, SPD volím, ale kandidovat za ně nebudu, jako za nikoho. Odmítl jsem různé kandidatury pětkrát za období třiceti let, protože jsem liberál, a každá strana by mě musela rychle vyhodit. Říkám vždycky, co si myslím, a není to vždy v souladu s tím, co je třeba konformní. Je to chudé živobytí, ale mohu se ráno podívat do zrcadla a nezastydět se.“

Banálně, primitivně, amatérsky konaná propaganda…

Téma besedy rozdělil na dvě části. V první přečetl úvahu, kterou připravil. „Média se v zásadě těžko mohou ocitat v jakémsi víru informační války, neboť jsou jejím skutečným půdorysem, platformou, územím, kde se tato informační válka odehrává. Bez médií by žádná taková válka být nemohla, maximálně by se odehrávala mezi jednotlivými zpravodajskými službami,“ podotkl s tím, že to už je jiná profesionálně dělaná disciplína. „Co dnes rozumíme pod pojmem informační válka v médiích –  je banálně, primitivně, amatérsky konaná propaganda, kde je velice průhledně vidět, kdo ji činí, i ti, kdo ji organizují, najímají, honorují. Mluvím samozřejmě v našem domácím kontextu,“ uvedl s tím, že jsme na tom hůře než v jiných státech. Popisoval také, jak funguje ruská nebo americká propaganda.

I geograficky jsme mezi „dvěma kameny“. „Možná i to je také hlavní důvod, že náš národ dosud relativně bez velkých ztrát prošel dějinami a nezanikl. Vždy se našel někdo, kdo měl větší zájem na jeho přežití než neexistenci. Mohl být tím důvodem třeba jen zájem, aby tu byl někdo, kdo bude dělat nárazníkové pásmo, kdo bude levně vyrábět a draze konzumovat. Kdo bude prvním terčem pro děla protivníka,“ podotkl s tím, že tu je i další česká specialita.

„Druhá s tou první možná související je naše tradiční schopnost přizpůsobení se silnějšímu,“ uvedl. Připomenul, jak jsme uměli lépe německy než česky, šli do zbytečné války za císaře pána, za nacistů se báli, aby gestapáci nezaklepali u nás u dveří, za komunismu jsme jásali a zpívali do kroku. „Vždycky se dal najít způsob, jak tím proplout.  Aby mi nebylo špatně rozuměno, to není dehonestace naší národní povahy. Spíše konstatování, co umíme lépe než třeba mnozí jiní. Jenže s tím umem přežít se nepříjemně často pojí um být konformní a kolaborovat. Někdy i papežštěji než papež sám,“ uvedl a vrátil se k tématu médií. 

„Většina těch, kdo sledují dlouhodobě českou mediální scénu, a berou v potaz tzv. lidský faktor, se shodují na tom, že dnešní stav české žurnalistické obce je dán jednak návyky generačně starších příslušníků cechu z časů předlistopadových, kdy mlčet ve správný čas, a psát, co se žádá, se cenilo a odměňovalo. Na tomto zvyku nebylo mnoho co měnit ani po listopadu 89, protože zásluhou jisté části politických elit, zejména těch inspirovaných či dlouho přímo vedených Václavem Havlem, se při životě držela černobílá dichotomie domnělého dobra a domnělého zla a domnělé pravdy a lásky proti domnělé lži a nenávisti,“ uvedl s tím, že tento třídní boj byl dědictvím komunismu a novináři neměli problém psát podle předpisu.

Pak záhy i mladší novináři zjistili, že tento způsob je jednodušší, protože nepotřebují argumenty. „Nezávislý myslící jedinec, který nás často zpochybňujícími a život komplikujícími závěry obtěžuje veřejným mediálním vystupováním, nebývá v široké oblibě. Proto je takových jen pár,“ upozornil. Pokud chce někdo analyzovat, proč se česká média chovají otrocky a nedůstojně, musí vyjít z toho, jaký je průměrný český novinář. „Namyšlený nedouk, maximálně vyškolený na nějaké fakultě, nemající skutečný rozhled a vhled do světa vůkol. Takový jedinec je sám se sebou spokojen, neb získal pracovní smlouvu, vidí se denně otištěn v novinách či uveden v titulcích televizí, propadá dojmu, že dělá dějiny, a též pocitu, že je k tomu nejen oprávněn, ale svým způsobem i povinován. Je-li vedle toho ještě v žoldu nějaké domácí či zahraniční politické instituce, strany či agentury, je už skoro vedlejší,“ dodal.