Máte zkušenosti i ze zdravotnictví a jako členka zdravotního výboru se mu věnujete i jako poslankyně. Za největší problémy českého zdravotnictví lze označit nedostatek peněz a kvalifikovaných lékařů. Kde vidíte příčinu a jaké se podle vás nabízí řešení?

Ještě bych dodala nedostatek nelékařského zdravotnického personálu. Právě tomuto problému se v posledních měsících intenzivně věnuji, protože situace v některých nemocnicích je kritická.  Řešení vidím v tom, že resort zdravotnictví začne investovat peníze tam, kde jsou skutečně třeba, a omezí plýtvání finančními prostředky na všech úrovních. To znamená, že si nemyslím, že by nějaká jednorázová finanční injekce, navýšení rozpočtu, něčemu pomohlo. Samostatnou kapitolou je pak vzdělávání lékařského i nelékařského personálu, který já osobně označuji za nekoncepční, což v kombinaci s neefektivním nastavením kompetencí a nedostatečným platovým ohodnocením vede k tomu, že absolventi končí v zahraničí nebo mimo obor.

Výdaje na zdravotnictví patří v ČR mezi nejnižší v rámci EU nejenom v absolutních (reálných) částkách, ale i jako procento HDP. Současně je dynamika nárůstu v ČR pod průměrem států OECD. Zasloužilo by si podle vás naše zdravotnictví v tomto směru reformu?

Reformu v budoucnu ano, ale jak jsem už uvedla v předchozí odpovědi, nepovažuji za řešení, že bez rozmyslu nalijeme do zdravotnictví více peněz a budeme od toho očekávat, že se najednou vše spraví a zlepší. Abychom to mohli udělat, je třeba narovnat současný stav, zanalyzovat, kde jsou příležitosti a kde jsou ty pověstné černé díry, ve kterých nám zbytečně mizí peníze. České zdravotnictví je velikánský moloch, který je na můj vkus příliš neprůhledný, a proto bych byla velice opatrná. Ačkoliv v mezinárodním srovnání výdajů na zdravotnictví ČR zaostává, kvalita českého zdravotnictví je na vysoké úrovni, a na tom bych stavěla.

Společně s lidovci byste chtěli znovu zavést spoluúčast pacientů. Nebylo tak odsouhlasení jejího zrušení v koaliční smlouvě z vaší strany unáhleným krokem? Nebo co vás nyní přimělo přehodnotit názor?

Zrušení spoluúčasti pacientů bylo chybou, což se nebojíme přiznat. Mysleli jsme to dobře, ale ukazuje se, že spoluúčast pacientů je významným příjmem pro nemocnice a taky určitou obranou proti těm, kteří výhody českého bezplatného zdravotnictví zneužívají. Poplatky mají navíc i motivační funkci, aby lidé o své zdraví více pečovali. Jako zdravotní sestra a záchranářka s tím mám osobní zkušenosti. Jsem tedy pro to, aby samotné léčení bylo dále propláceno pojišťovnami, na zbytek, tedy pobyt v nemocnici a stravu, by si pacienti mohli alespoň částečně přispívat. To zase klade zvýšené nároky na nemocnice, například na kvalitu stravy, která podle posledních zjištění Ministerstva zdravotnictví není nijak ohromující. Šlo by tedy o přínos pro obě strany.

Nedomníváte se, že ukvapených kroků dělá současná vláda více? Krom zrušení poplatků lze zmínit i zrušení II. pilíře důchodové reformy, aniž představuje jiné řešení.

Neříkala bych tomu ukvapené kroky. Na začátku byl nějaký plán, vládní program, který se v průběhu času vyvíjí, reaguje na různé změny, problémy a nové výzvy. To, že se udělá nějaké opatření v rozporu s původním plánem, nepovažuji za selhání, ale za nezbytnou reakci. Lepší chybu přiznat, než ji tupě podporovat. Co se týče rušení druhého důchodového pilíře, někomu chybí návrh alternativy, mně třeba schází racionální vysvětlení, proč a ve prospěch koho jej vláda Petra Nečase vůbec zavedla. Nemyslím si, že český důchodový systém aktuálně stojí na tom, jestli současná vládní koalice nabídla nějaké alternativní řešení. Než udělat ten ukvapený krok, na který se mě ptáte, je podle mě lepší chvilku počkat.

Kromě poplatku za pobyt v nemocnici se uvažuje i o prosazení nadstandardní péče. Jak byste vy sama definovala, co je nadstandardní péče a pro koho by měla být určena?

Nadstandardní péče je podle mého názoru poněkud nešťastné označení. Mnozí ji proto bohužel vnímají tak, že je pouze pro vyvolené. Náš návrh je ale o něčem jiném a vede k větší svobodě pacienta, aby si mohl vybrat z toho, co trh ve skutečnosti nabízí. V současné době to nelze, pokud si pacient nechce hradit celý výkon včetně práce lékařů. My navrhujeme, aby si pacient v rámci „nadstandardní péče“ mohl zvolit i jiný zdravotnický prostředek, jiného výrobce, a to i dražší. Následně by doplatil pouze rozdíl mezi cenou toho, který hradí pojišťovna, a cenou zdravotnického prostředku, jenž si zvolil.

Jakými argumenty chcete přesvědčit ČSSD o obnovení poplatků? A domníváte se, že se vám to podaří? Zatím je zásadně odmítá.

Nejdůležitější budou určitě čísla. ČSSD volá po tom, aby byl rozpočet resortu zdravotnictví navýšen. Obnovení poplatků je právě jedním z nástrojů, jak do českého zdravotnictví více peněz napumpovat, a přitom ještě více nezatížit státní pokladnu. Podíl pacientů je běžný i ve světě, nevymýšlíme tady něco nového a převratného. Také bych byla ráda, aby bylo vše zadarmo, lékařská a nemocniční péče, školství, nezaměstnanost byla nulová, maminky na mateřské nemusely řešit existenční problémy, a mohla bych pokračovat. To je ale fikce, musíme vycházet z podmínek, které v ČR máme, a snažit se maximálně vytěžit to dobré. Asi je zbytečné dodávat, že se tu nemáme zase tak špatně.

Zažila jste také první hlasování o nedůvěře vládě. Jaký nejen z něj, ale především z celkového fungování sněmovny, máte pocit? Skutečně je takovou žvanírnou, jak s oblibou tvrdí Andrej Babiš?

Právo kolegů z opozice vyvolat hlasování o nedůvěře vládě ČR respektuji, i když mi to přijde spíše jako ztráta času. Chápu to jako prostředek ke zviditelnění. Z fungování sněmovny jsem docela rozpačitá, alespoň co se týče jejich schůzí. V poslaneckých lavicích trávíme mnoho času, ale někteří poslanci jím zbytečně plýtvají, nehovoří k věci, věnují se raději osobním útokům, schválně zdržují, puntičkářsky lpí na procedurálních záležitostech. To všechno ale není na úkor koalice nebo opozice, nýbrž na úkor občanů, jejichž očekávání jsou logicky úplně jiná. Jsem ale ráda, že mohu říct, že v rámci výborů a komisí, alespoň těch, kterých jsem členkou, jde úplně o jinou práci i atmosféru. Zde už tolik nejde o to, kdo je z jaké strany, řešíme konkrétní věci, hovoříme k věci, zaujímáme společná stanoviska.