Na začátku může být nelítostný boj o střídavou péči, která se ale projeví třeba tím, že ve škole má ratolest zaplacené obědy jen na půlku měsíce. Peklo střídavé péče vyplavuje na povrch rodičovskou tyranii. Některé soudy rozhodují nezákonně, vynechávají podstatné důkazy. Z podkladů od několika matek, které shromáždil spolek Jeden domov, vyplývá, že některé orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) se neostýchají ani měnit výsledky pohovorů s dětmi. V opatrovnických soudních sporech probíhá šikana, někteří rodiče jsou schopni podávat návrhy a žaloby k soudu klidně každý měsíc. Tyto příběhy chce sdílet organizace Jeden domov a poukázat na selhávající systém, který má hájit děti.

Příběh první: Únos pod záštitou úředníků?

„Otec dětí mne začal pronásledovat po celé republice a dvakrát mi je unesl, pokaždé za použití násilí. Zatímco první únos dne 23. července 2016 se pro mne obešel bez zdravotních následků, při druhém únosu dětí o měsíc později mi otec způsobil vychýlení páteře, zhmoždění hrudníku a rozsáhlé pohmožděniny o velikosti 10x15 cm. I přes tento násilný útok, který se odehrál před zraky obou dcer, OSPOD* neustále tvrdil, že otec je tím nejlepším vychovatelem pro obě dcery, a neustále usiloval o to, aby mi byly odebrány,“ to je jen výcuc z toho, co se svými dcerami zažívala maminka z Moravskoslezského kraje.

(*OSPOD je Orgán sociálně-právní ochrany dětí, povětšinou jde o odbor obecního nebo městského úřadu, hovorově řečeno „sociálka“. V případě, že se v rodině – například po rozchodu rodičů – soudně řeší záležitosti jako svěření dětí do péče nebo vyživovací povinnost, je nezletilým dětem vždy soudem přidělen tento kolizní opatrovník, který má ochraňovat a hájit jejich zájmy. Děje se tak proto, aby nedošlo ke střetu zájmů dítěte se zájmy některého z rodičů.)

Té se zastala už i ombudsmanka, která případ prošetřovala a dospěla k závěru, že OSPOD pochybil v mnoha směrech. Jedním z pochybení bylo právě to, že nedostatečně v opatrovnickém sporu věnoval pozornost domácímu násilí.

Sociální pracovníci nevyvodili nic ve prospěch dětí, které zastupují, zato ihned konali ve prospěch otce, „proti“ němuž je – laicky řečeno – zastupují:

Matka po otcově útoku podstupovala lékařské ošetření v nemocnici. OSPOD věděl, kde se otec s nezletilou dcerou nachází – tuto informaci však policii neposkytl, ačkoliv v té době bylo po nezletilé starší dceři vyhlášeno pátrání. „Po posledním drastickém únosu jsem svou starší dceru neviděla čtyři měsíce. Ačkoliv jsem usilovně bojovala o sjednocení obou dcer, OSPOD tomu jen nečinně přihlížel a paradoxně podporoval otce v jeho výlučné péči o starší dceru,“ popisuje matka důsledky.  A to vše přesto, že byl její manžel obviněn ze zločinu „týrání osoby žijící ve společném obydlí“.

Dnes jsou již obě dívky v péči matky v klidném prostředí.

Expartnerky v šachu, vlk v rouše beránčím

Mediátorka a donedávna ještě i výkonná ředitelka sdružení Jeden domov, Patricie Vaňáková, nejen v těchto případech poskytuje pomocnou ruku, spravuje také facebookovou skupinu Střídavá péče a děti – ano či ne. Jejím posláním je poskytovat poradenství v krizových chvílích a vyhrocených případech péčí o děti po rozchodech a rozvodech. Snaží se mírnit napětí mezi rodiči. Poskytuje informace o situaci po rozvodu a rozchodu, která se týká společných dětí. Nejde o příznivce ani odpůrce střídavé péče, ale ostře se staví proti střídavé péči v konfliktu a ve chvílích, kdy je dítě využíváno jako zbraň.

„V dobách minulých byla práva otců některými soudy skutečně potlačována a děti neměly možnost se pravidelně a široce stýkat s vlastními otci,“ uznává Patricie s tím, že nyní se pomyslné váhy otočily, přičemž řadou otců je forma střídavé péče v mnoha případech pouze zneužívána a oni díky boji o střídavou péči drží své expartnerky doslova v šachu. „Situace má dopad především na nezletilé děti. Jsou jen prostředkem k dosahování cílů, které s péčí o ně a jejich výchovou nijak nesouvisí,“ vysvětluje. Příkladem je další aktuální příběh, který bohužel dobrý konec zatím nemá, protože došlo k úplnému rozdělení matky a dcery, která situaci zjevně zvládá velmi komplikovaně, jak vyplývá ze znaleckého posudku (z dokumentu je citováno se souhlasem matky):

„V současné době nezletilá (dcera 8 let) matku odmítá … Pokud se nezletilá setkala s matkou v základní škole mimo dohled otce, její chování k matce bylo vstřícné … U nezletilé se v současné době projevují důsledky této velmi nepříznivé situace, má na obou rukou okousané nehty, podává stejné negativní informace o matce, které se přesně shodují se sděleními otce … Dlouhodobým odloučením od matky nezletilá ztrácí identifikační vzor nutný k formování vlastní ženské identity… Důsledkem ovlivňování nezletilé ze strany otce nezletilá deklaruje svůj negativní vztah k matce ... Nezletilá s otcem vytvořili jakousi koalici, v jejímž rámci zcela vyloučili matku z péče o dítě…“ Ve znaleckém posudku nezletilá označila „otce jako kočku a matku jako myš“. Psycholog dále uvedl: „Nezletilá trpí syndromem odcizené matky… Otec svou dceru poškodil, protože snížil její důvěru v terapii i v terapeuta…“ Závěrem zprávy psycholog žádá soud o pomoc při vykonávání rozsudku, který otec maří. (Pozn.: Otec mařil střídavou péči). Rozhodnutím Obvodního soudu Praha a následně i Městského soudu Praha byla dívka ve svých osmi letech i přes veškerá vyjádření odborníků svěřena do výhradní péče otce. Otec byl přispěvatelem ve skupině tzv. „střídavkářů“.

Mnozí tátové podle četných zkušeností mediátorky vymýšlejí, jak svého práva zneužít. Posílají pro vyzvednutí dětí své „obecné zmocněnce“, které ratolest třeba ani nezná. Již byl prý vznesen i požadavek o předání tříletého dítěte o půlnoci. Když matka nevyhověla a předala syna v soudem řádně stanoveném termínu tak, jak jí bylo rozsudkem uloženo, přišla jí další žaloba za nepředání dítěte a požadavek otce pokutovat matku částkou 10 tisíc korun.

„Zítra mám soudní jednání kvůli této žalobě. Zároveň mám však ve stejný čas předat syna otci dle rozsudku. Otec požaduje předání syna, přestože tou dobou musím být přítomna u soudu kvůli jeho žalobě. Za nepředání syna mi vyhrožuje další žalobou. Jestli prý nechci, aby se situace s žalobami opakovala, mám si to nějak zařídit. Já mám však povinnost se k soudu dostavit, a tedy nemám jak syna předat – nehledě na to, že u soudu bude i otec, a tedy ani otec nebude schopný si syna vyzvednout. Otec podá patrně další žalobu a celá fraška se bude opakovat,“ popsala k tomu maminka v absurdním příběhu, který jako jeden z mnoha doputoval také na Ústavní soud, a to pod názvem „Vlk v rouše beránčím“. Tak totiž jedna z psychoterapeutek označila v posudku otce a vyjádřila údiv nad tím, že chování rodiče, který mimochodem bezcitně budí dítě, stále pořizuje videonahrávky a napadá fyzicky matku, je úřady zcela přehlíženo. (Pozn.: Citované soudní jednání již proběhlo, identitu matky redakce zná.)

Na půlku „školy v přírodě“ jet nelze…

Dopad na děti se v konfliktní střídavé péči projevuje i ve zdánlivě banálních věcech: K nepříjemným situacím dochází při placení školních obědů, kroužků a podobně. Soudně nařízená střídavá péče totiž nutí rodiče se na platbách „nad rámec výživného“ dohodnout a platit vše napůl. Otcové pak odmítají ve svých termínech platit například polovinu plateb za kroužky či školy v přírodě. Matky jsou tím pádem nuceny se buď znovu soudit – a vynaložit další finanční prostředky za právní zastoupení – nebo „v rámci klidu“ tyto platby dětem za otce uhradit.

„Nebo mají děti prostě smůlu – nejedou do školy v přírodě, v termínech otců nemají uhrazené školní obědy a podobně. Tahanice o děti nyní dosahují takové úrovně a intenzity bojů, které se dají jen stěží představit,“ podotýká Patricie Vaňáková s tím, jaké dopady to má na psychiku takových žáčků a pozici v kolektivu, se dá odhadovat.

Občanskému sdružení „Jeden domov“ před několika lety s podobnými případy, které se táhnou třeba i 13 let, došla trpělivost a letos poslalo otevřený dopis přímo Ústavnímu soudu. „Nejde o žádné výjimky nebo případy, které by prostě občas vybočovaly z řady. Je to doslova kvantum stejných případů, které pracovně řeším,“ vysvětluje Patricie Vaňáková, která do října působila jako výkonná ředitelka spolku a je autorkou dopisu.

Hned v úvodu dopisu spolek zdůrazňoval, že cílem není jakékoliv znevažování rodičů – otců – obecně. Deklaroval, že chápe postoj ústavních soudců ve věcech prosazování střídavé péče o dítě po rozvodu, pokud jde o právo obou rodičů pečovat stejnou měrou o své děti. Stejně tak s ohledem na práva dětí být vychovávána oběma rodiči.

To ale neospravedlňuje určitou skupinu otců k tomu, aby tato práva zneužívali, jak se děje leckdy až protizákonným způsobem, dokonce s tolerancí či podporou sociálních pracovníků, kteří by měli bez ohledu na dospěláky hájit jen a pouze zájmy dětí. „Je mi jasné, že spory o děti nebudou řešeny vždy spravedlivě. Velmi často bude jeden z rodičů nespokojen. Zde už ale nejde pouze o nespravedlivé řešení sporů a občasné pochybení. Zde jde o promyšlené zneužívání práva v organizovaných skupinách otců,“ zaznívá v listu.

Úřednice se bojí otců a nechají se školit

Podle zkušeností sdružení Jeden domov tito otcové postupují podle sofistikovaně připravených scénářů, které zveřejňují na svých webech. „Matky jsou na zmíněných portálech označovány veřejně za ‚svině‘,“ poznamenává Vaňáková.

Konflikty dopadají dokonce i na novorozeňata, když otec nesmyslně požaduje střídavou péči u plně kojeného mimina.

Malé děti jsou dále například zbytečně posílány na psychiatrická či jiná zdravotní vyšetření, protože otec nahlásil „údajné“ týrání matkou, které se nakonec neprokáže. Nebo jsou stresovány soudními výslechy, kde musí komentovat činy svých rodičů. „Otcům, kteří své ‚svaté právo‘ jen zneužívají, vychází vstříc soudní moc i ostatní orgány veřejné moci – doplácejí na to děti,“ zdůrazňuje Vaňáková. V dopise pro Jeden domov to v podstatě potvrdila i zástupkyně ředitele Odboru ochrany práv dětí Ministerstva práce a sociálních věcí Hana Jamrichová: „Každý OSPOD má zkušenosti se složitými porozvodovými spory, kdy si jeden z rodičů stěžuje na druhého rodiče, podává neustále nové návrhy soudu (…), kdy jde často více než o děti o neschopnost vyrovnat se s ukončením partnerského vztahu. (…) Jednání s těmito osobami je značně náročné.“

Na webu stridavka.cz lze najít kupříkladu doporučení, které má být stěžejní: „Je třeba být zásadně a vždy o krok napřed před matkou.“ V jednom z článků se zde radí, že aby otec dosáhl střídavé péče, má „jen jako“ žádat o výhradní péči, tedy že má záměrně cíl stanovit vyšší, než který ve skutečnosti chce. Dále že má vše dokumentovat a v případě pokusu bránění ve styku s dítětem má jej matce odebrat a sám ve styku dítěte s matkou bránit: „(…) nashromáždit dostatek důkazů o tomto bránění a diktátu matky a následně převzít i bez souhlasu matky dítě do své péče. Dítě pak matce nevydat do té doby, než bude dosaženo dohody před OSPOD o zatímní rovnoměrné péči.“ Otcům se radí, aby si v této dočasné době zajistili co nejvíce důkazů o prokazatelné osobní péči otce – aby ji měli dokumentovanou, například natáčením a vyfotografováním s dítětem, a mohli ji doložit svědecky, ideálně i od OSPOD: „Velmi vhodné jsou návštěvy OSPOD s dítětem, aby úřad viděl péči v reálu.“

Často se tak tedy děje účelově pro získání podkladů pro soudní jednání, nikoli přirozeně, bez publika, v zájmu dítěte. V diskuzích lze nalézt také konstatování směrem k takzvaným třetím rodičům, tedy novým partnerkám otců: „Partnerka, která má děti ve výhradní péči, je ideologický nepřítel.“ 

Nejznámějším aktivistou „střídavky“ je zřejmě Aleš Hodina, který mimo jiné vzbudil pozornost například článkem „Znásilnil dívku a vzal si ji za ženu“, v němž psal, že je dobré, aby si oběť znásilnění svého agresora vzala za muže. Média nenechala bez povšimnutí i to, že o ženách mluví běžně veřejně jako o „sviních“. Založil Mezinárodní institut pro rodinu a dítě, zastupuje i Unii otců a vystupuje jako „rozvodový expert“.

Záchytnou sítí by měly být sociální pracovnice. Jenže ty jsou v některých městech podle Vaňákové naopak doslova „lobbistkami“ prootcovských iniciativ.

Vedoucí představitelé prootcovských skupin dokonce školili pracovnice (pracovníky) OSPODů na témata porozvodové péče o děti. „‚Střídavkáři‘ bez potřebného vzdělání v rodinném právu školí ‚nestranné‘ OSPODy, a to dokonce pod záštitou starostů, v pracovní době státních zaměstnanců, tedy za peníze daňových poplatníků a v prostorách státních úřadů. Přihlášky na tyto semináře zařizovali dokonce vedoucí OSPODů. Na svých internetových portálech se tímto střídavkáři posléze chlubili,“ popsala Vaňáková.

Spolek Jeden domov přispěl k tomu, že k ničemu takovému již nedochází. „V případě, kdy se MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí, pozn. red.) dozvědělo, že zástupce jedné takové skupiny nabízel školení pro zaměstnance OSPOD, byl OSPOD upozorněn na nutnost zabezpečit vzdělávání zaměstnanců výhradně odborně způsobilými subjekty,“ potvrdila v dopise adresovaném Patricii Vaňákové Hana Jamrichová z ministerského odboru ochrany práv dětí.

Aktivisté z těchto skupin v rámci jimi definovaného rozdílu mezi „péčí“ a „stykem“ prý odmítají o své děti pečovat ve chvíli, kdy mají soudně stanoven jen „styk“. Nutí matky, aby ke „styku“ děti vybavovaly krabičkami s jídlem, ložním prádlem, toaletním papírem a dalším, protože oni mají jen „styk“, a tudíž se budou dogmaticky jen „stýkat“. Nutí matky, aby jim za jejich „styk“ platily podíl z jimi zaplaceného výživného, a to i přesto, že jeho výše jsou v ČR podle dostupných průzkumů už tak tristní.

Otcové mimo jiné například i nedávají během „styku“ dítěti najíst, zanedbávají zdravotní péči či „na just“ nesouhlasí s kroužkem, který si dítě přeje. „Zároveň proti styku protestují a žádají péči. Podílet se na ní však budou jen na základě rozhodnutí soudu – podstatný je rozsudek, nikoliv dítě. Tedy již tímto chováním je patrný právě a pouze ten soudní boj, o který jim jde. Nejde zde o dítě,“ opakuje Patricie Vaňáková.

Vždyť jsou to jen lidé… Proč se týrání neřeší?

„V případě velice složitých rozvodových sporů a sporů ohledně péče o děti, kdy jde již v podstatě o psychické týrání dítěte, mají OSPODy zákonem dané možnosti působení,“ stojí v jednom z dalších dokumentů Ministerstva práce a sociálních věcí, který má redakce k dispozici. Přestože se dále uvádí, že je „nutno ovšem říci, že ve vyhrocených, dlouhotrvajících rodičovských konfliktech nebývají uvedená opatření příliš účinná“, tak podle mediátorky Vaňákové je ze stěžejního vyjádření zřejmé, že o psychickém týrání dětí v těchto sporech se tedy ví, ale účinně se to prostě neřeší.

Jeden domov dále v listu uvádí skutečnost, podle kterého lze usuzovat, proč tomu tak může být: „Na svá soudní jednání docházejí tito otcové často v doprovodu dalších otců, obecných zmocněnců z řad dalších střídavkářů nebo se zástupci spřátelených otců, kteří ‚dohlíží‘ na ‚spravedlivou‘ činnost soudů z publika. Soudní rozhodnutí, která nejsou v jejich prospěch, pak na svých portálech zveřejňují, někdy i s uvedenými bydlišti sociálních pracovnic či dokonce soudců, popřípadě s dalšími detaily z jejich soukromí.“

Dokáží tak prý i „mimoprávními“, respektive nátlakovými prostředky účinně ovlivňovat, jak bude o jejich přích rozhodováno. „Ano, i úřední osoby a soudkyně a soudci jsou jen lidé. Možná je chybou, že nepožívají větší ochrany a pomoci. Podstatný je však výsledek: tedy vítězství ignorace práv dětí, jakož i utrpení jejich matek,“ říká Vaňáková, podle které boj o střídavou péči pak velmi často nekončí vyhranou střídavou péčí, ale dále pokračuje následným bojem o výhradní péči otců. Tyto spory trvají roky, často až do plnoletosti dětí, jak ukazuje například 13 let vedený spor, v němž sociální pracovníci dokonce tajili psychické týrání dětí a s kterým mediátorka redakci seznámila.

Příklad na sociální síti, kde je citelně zasaženo do soukromí úřednice.
(Jméno a bydliště úřednice, včetně jména jejího milence, bylo začerněno redakcí.)

„Střídavkáři“ si své nápady jak uspět v soudních tahanicích, sdílejí a zkouší, kdo z nich s čím u soudu uspěje. „To, že se střídavou péčí nebo s dalšími žalobami – v podstatě na cokoliv – třeba i neuspějí, není naprosto dostačující. Jejich chování není adekvátním způsobem potrestáno a dává tak možnost způsoby nátlaku opakovat,“ upozorňuje Vaňáková, která v dopise ústavním soudcům napsala také toto:

„Opakované žaloby otců na cokoliv (matka nedostatečně připravila dítě na styk…) nebo nutnost matek řešit vše soudní cestou (otec nedává během ‚styku‘ dítěti najíst, zanedbává zdravotní péči či na just nesouhlasí s kroužkem, který si dítě přeje, …) pak znevýhodňují matky, které jsou buď ještě na rodičovské dovolené, nebo mají velmi často jakožto ženy i nižší příjmy. Otcové tak drží své bývalé partnerky v šachu i po finanční stránce. Matky na tyto mnohaleté soudní spory, kdy se i několikrát opakují ‚nemastné neslané‘ znalecké posudky, již nemají dostatek finančních prostředků. Otcové vyhrávají nejen cestou psychického zdeptání, ale i po stránce finanční likvidace matek, potažmo zdeptáním i svých vlastních dětí, za cenu dosažení střídavé péče, posléze i výhradní péče a naprostého ponížení, znevážení a ‚znemožnění‘ matky, za účelem poštvání dítěte proti ní samé.“

Podle MPSV nelze právem či soudními rozhodnutími regulovat veškeré vztahy. „V některých případech jde o osobnostní nastavení jedinců, které žádná veřejná moc nemůže ovlivnit. Pokud by však jednání jednoho z rodičů v rámci rodičovského konfliktu bylo pro dítě nepřiměřeně ohrožující, je možné podat návrh na omezení či úplný zákaz styku rodiče s dítětem. Jde i o situace, kdy dítě je druhým rodičem neurotizováno a popouzeno vůči rodiči, který má dítě ve výchově,“ uvedla Hana Jamrichová z ministerského odboru ochrany práv dětí.

Omluva za zpackanou střídavku, dítě není horký brambor

Děti následně končí v ordinacích psychologů, psychiatrů, mají psychosomatické problémy a další. „Je to začarovaný kruh. Bouří se pediatři a kliničtí psychologové, protože se jejich ordinace zaplňují dětmi zdevastovanými de facto soudním systémem. Jejich zprávy buď nebere často nikdo vážně, nebo prootcovští aktivisté dokonce vyhrožují těmto odborníkům stížnostmi a žalobami nebo na ně žaloby či trestní oznámení podávají, někdy jdou proto i tito odborníci raději cestou menšího zla (ustoupí násilné osobě, raději napíšou dvouznačné či nepoužitelné vyjádření, zájem dítěte odstaví na vedlejší kolej).“

Prootcovské skupiny se podle Vaňákové postupně rozrůstají a funguje jim to: „Soudní systém jejich způsob projevování ‚lásky‘ k dětem přehlíží. Týrání matky se dítěte jakoby netýká. Týrání matky se (‚vlastně‘) neprokázalo.“

Na druhou stranu se již vedle toho přichází na škodlivost střídavé péče, pokud v ní oba rodiče dobře nefungují vůči dítěti. „Po pěti letech nám zrušili střídavou péči. Syn je v mé péči a s otcem se stýká. Při vyhlášení rozsudku soudce řekl, že by se soudní senát měl matce a dítěti omluvit za předešlé nařízení střídavé péče,“ říká Karolína Šiklová, maminka kluka a holčičky, dnes již 12 let šťastně vdaná s novým partnerem, která dále říká: „Dítě není nákup, není to ani horký brambor, který si ‚milující‘ rodiče přehazují každou neděli.  Láska i nenávist má mnoho podob, a proto je možné tyto dvě lehce zaměnit. (…) Ano, jsou děti, které to zvládají, ale dítě není od toho, aby něco zvládalo, dítě má mít jistotu, lásku, porozumění. Dítě tu není od toho, aby bylo nuceno plnit práva rodičů na výchovu a péči obou rodičů. Právo jednoho neznamená povinnost druhého. “ 

Celý její příběh si můžete přečíst zde.

Pátráme po postoji ústavních soudců

Ne všichni představitelé justice ale k takové sebereflexi při zrušení nefunkční střídavé péče dojdou.

Než redakce přistoupila ke zveřejnění tohoto tématu, oslovila přímo předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, zda by se k dopisu, který obdržel, vyjádřil. Předseda potvrdil, že se s dopisem seznámil, jakož i ostatní soudci. Ve své praxi se prý i on setkává s případy, kdy se rodiče prostřednictvím sporů o výchovu jednostranně, ale i navzájem šikanují, mnohdy zcela bez ohledu na újmu, kterou tak nevratně páchají na svých společných potomcích. Ve svých rozhodnutích se takové zkušenosti snaží Ústavní soud reflektovat, byť žádné jednoduché a univerzálně použitelné řešení se nenabízí.

Svého sekretáře Ivo Pospíšila dále svým jménem pověřil, aby pro tiskové účely zpracoval vyjádření k poznatkům Jednoho domova a k tomu, jak vážně je brát. „Podnětů k tématům, jež oproti představě jejich pisatelů nemůže ze své pozice nijak přímo ovlivnit – probíhajícím soudním sporům, obecnému stavu justice, ale třeba i celkovému politickému klimatu v zemi – dostává pan předseda opravdu velké množství,“ podotkl Pospíšil s tím, že zpravidla nejsou „tak kultivovaně a věcně formulované“ jako podklad od sdružení Jeden domov.

Závěr ale příliš pozitivní není. Systémová reakce na tyto skutečnosti a případy nemůže být ze strany Ústavního soudu bezprostřední a navíc v podstatě žádná. „Ústavní soud na základě ústavních stížností rozhoduje individuální případy a lze mít za to, že v nich se snaží vždy o zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a obecně pak především práva na spravedlivý proces. Skutečně systémové nástroje má v rukou spíše Ministerstvo spravedlnosti České republiky, případně ve spolupráci s veřejnou ochránkyní práv, která v rámci šetření činnosti OSPOD v minulosti již shledala a popsala řadu dílčích i systémových nedostatků,“ sdělil sekretář předsedy Ústavního soudu Ivo Pospíšil.

Dále bylo zdůrazněno, že „Ústavní soud ve své judikatuře nikdy nefavorizoval střídavou výchovu, ani nerozhodoval tak, že jí má být dána automaticky přednost“. Tento mýtus prý vznikl zkreslením médií a „některých zainteresovaných zájmových skupin“, uvedl Pospíšil.

 „Vždy musí jít o zvážení každého jednoho konkrétního případu se všemi jeho případnými specifiky,“ zní ještě dodatek těch nejvyšších, kteří v naší justici rozhodují o ústavnosti soudních rozhodnutí.

K tomuto článku napsal zmíněný Ales Hodina své vyádření, které je k přečtení zde.