Šporcl vysvětloval, že ve svých aktivitách mluví nejen za muzikanty, ale i za soukromá divadla, za všechny OSVČ v kultuře, za umělce, ale i za základní umělecké školy nebo privátní muzea. „Stát totiž financuje jen 15 procent kultury a zbytek se o sebe stará sám. Ministerstvo kultury se stará jen o své příspěvkové organizace, a my jako OSVČ tím stavem velmi strádáme,“ říká Šporcl.

„I když si rozpočítáte všechny ty programy, tak měsíčně podpora státu vychází na deset tisíc korun. Tak si vemte, že já cvičím od svých pěti let čtyři hodiny denně, platím daně, reprezentuji Českou republiku a za to dostanu od státu deset tisíc,“ nechápe Šporcl a dodává, že se alespoň v únoru navýšila částka na tisíc korun denně.

„Ale jsou tam zase různé kličky, že na to ne všichni pracovníci v kultuře dosáhnou. Navíc se tohle zavedlo po roce, kdy ta kultura trpí, a mnoho lidí už muselo změnit profesi. Ta tisícovka denně je navíc jen pro lidi, kteří nepřerušili činnost, ale přitom já sám znám mnoho kolegů, kteří vlivem událostí činnost ukončit museli a přestali platit zdravotní a sociální,“ vyjmenovává další problémy Šporcl.

Kultura je podle něj poddimenzovaná dlouhodobě, a to se v současné situaci naplno projevuje. „V kultuře je průměrný plat kolem 30 tisíc, takže muzikanti, herci a další umělci nemají moc možnost našetřit si pod polštář. Mnozí kolegové tak sedí dneska u kasy nebo rozvážejí potraviny. Stát si nás vlastně vůbec neváží, když se k nám takto chová,“ štve světoznámého houslistu.

„Já chápu, že všechny skupiny, které mají nastavené programy, jsou samozřejmě nespokojené s výší těch příspěvků. Ale kultura je na tom opravdu nejhůř, my jsme byli zavření jako první a budeme otevření jako poslední. I z výsledků v rámci EU vyplývá, že spolu s leteckým průmyslem je na tom kultura nejhůře a lidé již utratili všechny naspořené peníze, aby přežili,“ tvrdí Šporcl s tím, že i samotná státní podpora je komplikovaná, vládní programy nefunkční a platby jsou leckdy proplacené třeba i s ročním zpožděním.