Kissinger je přesvědčen, že současný svět se zmítá v chaosu a měli bychom proto začít diskutovat o nové podobě světového řádu. Ve své knize často zmiňuje Westfálský smír uzavřený v roce 1648 jako jeden z prvních pokusů nastolit pravidla pro fungování světového řádu. Tomu ovšem předcházela třicetiletá válka, v průběhu níž zahynula téměř třetina obyvatelstva Evropy. Bývalý americký ministr zahraničí doufá, že dnešní společnost bude přece jenom moudřejší a k efektivnímu uspořádání světa nebude žádná třicetiletá válka zapotřebí.

Prakticky hned v úvodu dostává Kissinger otázku, jak podle něj měl Západ zareagovat na anexi Krymu. Německý rodák s židovskými kořeny, jehož rodiče uprchli před Hitlerem do Spojených států v roce 1938, odmítá, že by se připojení Krymu k Rusku dalo srovnávat s Hitlerovým záborem Československa. „Krym je speciální případ. Jistěže bychom neměli akceptovat, když se jedna země snaží násilně měnit hranice svého souseda. Na druhou stranu by měl k sobě být Západ upřímnější. Stran ukrajinské krize se dopustily chyb obě dvě strany.“ míní Kissinger.

Podle Kissingera nedává smysl, aby Rusko investovalo do Olympijských her v Soči desítky miliard dolarů, aby mimo jiné demonstrovalo, že je moderní zemí provázanou se Západem a o týden později rozpoutalo válku s Ukrajinou. „Člověk se musí ptát, proč se tak stalo,“ přemítá Kissinger a dodává, že Západ za vyhrocení celé situace nese svůj díl zodpovědnosti. „Západ a Spojené státy nepochopily, jaký dopad mohou mít jednání s Ukrajinou o užší ekonomické spolupráci a následné demonstrace v Kyjevě dopad na vztahy s Ruskem,“ kritizuje Kissinger.

Redaktor německého deníku konstatuje, že Kissinger má dle všeho pro jednání ruského prezidenta velké pochopení, a ptá se, jestli ovšem samotný Putin není jednou z příčin současného chaosu, na který bývalý americký ministr upozorňoval. „Ano, je to určitě tak. Ukrajina však pro Rusko vždy měla speciální význam. Bylo by chybné tuto skutečnost nebrat v potaz,“ upozorňuje Kissinger a připouští, že hrozí další studená válka. „To by ovšem byla skutečně tragédie. Pokud je možné, při zachování morální integrity a bezpečnosti, se takovému vyhrocení situace vyhnout, potom je třeba se o to snažit,“ má jasno Kissinger.

celý rozhovor v angličtině najdete ZDE

Kissinger uznává, že nějaká protiopatření musel Západ v souvislosti s anexí Krymu učinit. Se sankcemi mi však má podle svých slov problém. „Zejména osobnímu zaměření těchto sankcí příliš nerozumím. Až budeme sankce rušit, tak co budeme říkat? Tito čtyři lidé z okruhu Putina jsou ok, ti další ještě ne. Proč vlastně tito čtyři, ne jiní? Když se naplánovala záležitost typu sankcí, mělo být také hned od začátku jasné, čeho chceme dosáhnout a jak by to celé mělo skončit,“ komentuje Kissinger.

Rusko je podle Kissignera důležitým partnerem při řešení krizí v dalších částech světa. Ať už jde o Írán či Sýrii. To by prý měli mít západní politici na paměti před tím, než se rozhodnout konflikt dále eskalovat. „Na jedné straně je důležité, aby si Ukrajina zachovala svoji nezávislost a územní celistvost. Stejně tak by měli mít možnost vybrat si, s kým chtějí navzovat užší ekonomické i politické vztahy. Nemyslím si ale, že každý stát má automaticky zaručené právo být součástí NATO. Oba víme, že členské státy NATO nebudou nikdy jednomyslně hlasovat pro vstup Ukrajiny,“ tvrdí Kissinger.

Na to redaktor německého deníku reaguje s tím, že přece nemůžeme říci Ukrajincům, že si sami nemohou zvolit svoji budoucnost. „Poč ne?“ ptá se Kissinger a odmítá, že by mluvil jako typický představitel supervelmoce. „Spojené státy mají pouze jeden hlas, takže v NATO nikomu nic nařizovat nemohou. Navíc německá kancléřka Angela Merkelová se vyjádřila v podobném smyslu,“ argumentuje Kissinger.

V dalším průběhu rozhovoru Kissinger odpovídá na dotazy směřující k zahraniční politice Spojených států. Bývalý poradce pro národní bezpečnost vysvětluje, co chtěl říci svým vyjádřením, že by se Spojené státy měly o vstupu do války rozhodovat na základě kombinace morálky a bezpečnosti, jak se objevuje v jeho nové knize. „Vždy záležtí na situaci. Když si ale vezmeme Sýrii, tak jaké zájmy v této zemi vlastně máme? Je tento zájem humanitární, či strategické povahy? V prvé řadě jde vždy o morálku. Tam se ovšem ocitáme uprostřed občanské války, kde se při pohledu na realitu nebudeme moci vyhnout vynášení soudů,“ varuje Kissinger.

Kissinger ovšem zároveň vyvrací možnost, že by Spojené státy měly proti Islámskému státu bojovat na straně syrského prezidenta Bašára Asada. To by podle jeho názoru znamenalo absolutní popření zahraniční politiky let minulých. „Upřímně řečeno si však myslím, že bychom měli opět obnovit dialog s Ruskem a formulovat strategii určenou pro řešení této krize společně. Nebylo správné hned od začátku říkat, že Asad musí jít. I kdyby to třeba byl žádoucí cíl. Teď jsme se ocitli ve sporu s Ruskem a z toho důvodu bude mnohem obtížnější uzavřít s Íránem dohodu týkající se jaderného programu této země,“ je přesvědčen Kissinger.

V závěru se jednadevadesátiletý doyen americké diplomacie Kissinger vyjadřuje ve prospěch výraznější úlohy Evropy a konkrétně Německa na světové dění. „Určitě by to tak mělo být. Před sto lety měla Evropa prakticky monopol na vytváření světového řádu. V současnosti se však zdá, že je spíš zaneprázdněna sama sebou. Německo je nejvýznamnější evropskou zemí a mělo by být z toho důvodu mnohem aktivnější. Mimochodem o kancléřce Merkelové mám velmi vysoké mínění. Jsem přesvědčen, že ona je tou správnou osobou, která by měla Německo do této vůdčí role dovést,“ říká Henry Kissinger.