Od takzvané spacákové revoluce v České televizi v letech 2000 až 2001 nepatří podle Ladislava Jakla televize deseti milionům lidí, ale zaměstnancům. Ti neakceptovali jmenování nového ředitele Jiřího Hodače a vyhlásili stávku. „To bylo definitivní potvrzení, že patří zaměstnancům. A nemáme relevantní nátroj, jak kontrolovat, co se s penězi daňových poplatníků děje,“ řekl hned v úvodu. Poukázal na knihu Petra Žantovského s názvem Mediální manipulace a krize v České televizi. „Kdyby měl někdo pocit, že je všechno v pořádku, stačí otevřít tuhle knížku a může si znovu říci, co to bylo za svinstvo, hnus a brutalitu,“ tvrdí Jakl. Petr Štěpánek ho doplnil se slovy „jací hajzlové to de facto vyhráli“.

Nikdo se k tomu nechce vracet, protože by vyplynulo, že to jsou svině

Podle Jakla dodnes zacházejí s miliardami, dále vyvíjejí svoji propagandu proti komukoliv, koho se rozhodnou označit a zničit. „Tato kauza prosákla do politiky a politické praxe a v tomto smyslu žije tato krize s námi,“ uvedl Ladislav Jakl. Petr Štěpánek zdůraznil, že Rrada pro rozhlasové a televizní vysílání tehdy jako jediná pojmenovala problém pravými slovy a udělila pokutu za to, co se tam dělo. „Dějiny se nepíší samy, dějiny píší lidé a říká se, že vítězové. Ale ať už jde o Českou televizi nebo arbitráž Novy, nikdo o tom nikdy nic neodvysílal, nenapsal, všechno se to odehrálo a ticho po pěšině. Nikdo se k tomu nechce vracet, protože s odstupem se o všech těch svinstvech ví, protože by z toho vyplynulo, že to jsou svině. Tak je kolem toho raději ticho. Když někdo jako já napíše dvě knížky o válce o Novu, tak nikdo nevydá recenzi, to vyšumí. Přejde se to mlčením a dál se tváří, že se skoro nic nestalo,“ řekl v diskusi Petr Štěpánek, který v době spacákové krize byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

NA CELÝ POŘAD SE PODÍVEJTE ZDE

„Už tehdy jsem prosazoval, že veřejnoprávní televize nesmí být nakloněná napravo nebo nalevo, ale ani nahoru. Tehdy nahoru znamenalo na Hrad, a to jsme u těch pravdoláskařů, dnes také zvaných jako intelektuální kavárna. Nikdy nešlo o kompaktní skupinu, která se soustředila v jedné politické straně. Uměli si přihrávat vliv, peníze a ohlídat si to. Tady šlo asi do tuhého, protože rada měla ambici se na to podívat, jestli ty toky v České televizi musejí být takové,“ pokračoval Štěpánek. Vyloučil, že by se ODS pokusila o mediální převrat. Kdyby ho podle Štěpánka chtěla učinit, musel by o tom jako nominant ODS v radě vědět. „Je to nesmysl, nicméně zvolení Jiřího Hodače ředitelem televize zavdalo záminku k absurdnímu vzedmutí vzpoury.

Při revoluci si vymysleli politickou nezávislost, ale ani nepočkali na jediné rozhodnutí nového ředitele

Ladislav Jakl ho v této souvislosti doplnil. V Žantovského knize je napsáno, že mnohé prostředky byly připravovány týdny až měsíce dopředu a k převratu by došlo stejně, ať by byl zvolen kdokoliv. Hlavně někdo mimo party kamarádů zvyklých si po dlouhá léta přihrávat miliony. „A tak si vymysleli politickou nezávislost, nepočkali na jediné rozhodnutí ředitele a vzbouřili se pod záminkou boje za údajnou svobodu slova. Přitom tehdy nikomu nevadil vliv poloviny sociálních demokratů, která tehdy vládla, nebo navázaných sil Václava Havla,“ popsal Jakl a poukázal, jak se do prvních řad vzbouřenců a demokratů postavili mnozí umělci zvyklí být na výplatních páskách České televize. Obrovská část miliard se nespotřebovávala v České televizi, ale šla do kapes soukromým firmám, které založili bývalí pracovníci televize. Nyní sice pracují přímo v České televizi, ale placeni jsou oklikou, nikoliv podle tabulkových čísel.

Petr Štěpánek upozornil na tři skupiny, které se na celé věci podílely. „Ti první jsou političtí aktivisté, kterým šlo o politický převrat. Druhá byla partička naivek redaktorů, kteří prožívali opožděnou revoluci. Mlaďasové, kteří nezažili sametovou revoluci a s naivitou se bouřili proti mocným.“ Ladislav Jakl to doplnil s tím, že se bouřili proti mocným, kteří nic nezmohli, aniž jim došlo, že ti mocní jsou oni sami. Třetí skupinou podle Štěpánka byli téměř kriminálníci. Vlivové skupiny, které uměly nahodit udičku správným směrem a vytáhnout špínu se slovy: zaplať, nebo to odvysíláme, či zaplať a my to odvysíláme. Ta celá vzpoura se hodila k překrytí aktivit.

Zaměstnanci hráli divadýlko pro veřejnost

Hudebník a spisovatel také vzpomenul na posílání jídla a dokonce i toaletní mísy do patra budovy televize, kde zaměstnanci tvrdili, že jsou zavření. „Dodatečně se zjistilo, že měli klíče od zadního vchodu a tohle bylo jen divadýlko pro veřejnost, která tam chodila hulákat. A každý, kdo tam přišel hulákat, nese odpovědnost za to osobní svinstvo. Jiřího Hudače to opravdu málem stálo život,“ řekl Štěpánek. Ladislav Jakl znovu podotkl, že Jiří Hodač nedostal jakoukoliv šanci se ujmout funkce a rovnou dostal nálepku zničení televize. Tehdejší člen rady Štěpánek vzpomíná, jak rada rozhodla. „Tedy za legální vysílání vyhlásila to Hodačovo, byť vysílali někde z obýváku, nebo jim Železný půjčil místo na Nově.“

Mezitím podle Jakla chodila do televize část politiků běžně okopávat své zahrádky a pěstovat svůj vliv, a to řadu týdnů a za peníze daňových poplatníků provozovali pirátské vysílání. To mělo veřejnost otočit ve prospěch politické struktury a po marxisticku říci, co mají dělat. „Podávali svoji verzi konflitku a dělali tlaky na zástupce. Nikdo nikdy nenesl žádnou zodpovědnost a výsledkem je, že si zákon vykládali podle svých představ. Z devítičlenné rady se stala patnáctičlenná a už jim nikdo nikdy pod prsty nekoukne. Nikdo neohrozí jejich vlastní propagandu, naprosto asymetrickou, jen pro určité vidění světa a popírající smysl veřejnoprávní televize – vyváženého zpravodajství,“ domnívá se Jakl.

Oba diskutující se také shodli na zbabělosti tehdejších politiků, kteří nenašli dostatek cti a odvahy, aby šli proti proudu a problém pravdivě pojmenovali. Kritiku snesli i na 90 procent ostatních médií, která v té době podávala informace pouze a čistě v duchu s optikou vzbouřenců. Vladimíru Železnému podle Petra Štěpánka už nikdy neodpustí, že poskytl prostor Janě Bobošíkové pro posměšně označovanou Bobovizi. Tedy vysílání v omezených podmínkách, protože je vzbouřenci nepustili k vysílacím prostředkům ani do studia. „To už mu nikdy neodpustí, stejně jako neodpustí nám, že jsme se k tomu postavili jasným způsobem. Jiří Hodač byl regulérně zvoleným ředitelem,“ řekl Štěpánek.

Česká republika naschvál prohrála arbitráž ohledně Novy

Jak spacákovou revoluci v ČT, tak i arbitráž Novy způsobily podle nich stejné síly. „Arbitráž byla stejná propagandistická mašinérie, nepřipouštěla jiný názor. Jedenáct miliard korun odešlo a odehrálo se tu neuvěřitelné svinstvo. Na svědomí to má ta samá parta, špidlovská garnitura, ČSSD, Unie svobody. Paradoxně po nás chtěli, abychom porušili zákon,“ popsal Petr Štěpánek. Narážel tak na kauzu, kdy americký podnikatel Ronald Lauder tvrdil, že mu Vladimír Železný ukradl televizi a v arbitrážním řízení vinil Českou republiku, že dostatečně neochránila jeho investici. Tuto arbitráž podle Ladislava Jakla i Petra Štěpánka republika naschvál prohrála a musela uhradit Lauderovi přes deset miliard korun. Jakl popřel, že by k podobné krádeži ze strany Železného vůbec někdy došlo, a to ze tří důvodů: „Zaprvé nikdo nemohl Američanům nic ukrást, žádnou licenci pro vysílání v České republice neměli, tu měl Železný. Zadruhé pokud by někdo ukradl něco v hodnotě deseti miliard, proč by se nesoudil s tím člověkem, ale s republikou? Vladimír Železný nikdy nebyl obviněn, natož odsouzen. A zatřetí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se odvolala a odvolací soud vyhrála. Prokázala, že nikdy neměla být odvolána,“ vysvětlil Jakl.

Ani jedna z těch věcí se tehdy nestala, jsou doložené, peníze z arbitráže odešly a je ticho. Petr Štěpánek dodal, že Vladimír Železný všechny soudy vyhrál vyjma jediného – týkající se obrazů. „Novinářům vyčítám, že nevyprávějí příběh až do konce. Ale v tomto případě ho nevyprávějí ani od začátku. Začátek nebyl přestěhování na Barrandov. Už před tím chtěl Lauder vyšoupnout vlastníka licence a lhal, že má licenci,“ uvedl Štěpánek. Jakl se pozastavil nad tím, kolik toho novináři napsali o ukradení licence, ale o konečném rozhodnutí téměř nikdo nepsal.

Petr Štěpánek také připomenul, jak Radu pro rozhlasové a televizní vysílání politici nutili, aby sebrali licenci Železnému a dali ji Lauderovi. „To byl ale prostý obchodní spor. Lauder přestal spolupracovat se Železným. A my jsme o tom měli rozhodnout? To nám nepříslušelo, chtěli, abychom porušili zákon. Přitom první soud by to zrušil,“ dodal Štěpánek.