„Každý den čte člověk v médiích o vítězích a poražených ve švédském migračním průmyslu. Jedním z vítězů je ICA Bank, která v listopadu 2015 vyfakturovala švédskému Úřadu pro migraci 8 000 000 dolarů za poskytnutí předplacených platebních karet žadatelům o azyl. Za výběr hotovosti si navíc tento finanční ústav účtuje poplatek ve výši dvou dolarů, což dělá 21 dolarů za každou aktivovanou předplacenou kartu. Banka získala tuto zakázku bez jakékoli soutěže a smlouvu má až do března 2017,“ uvádí Ali Pour.

Švédský publicista rovněž poukazuje na zisky soukromých subjektů provozujících ubytovny pro azylanty. „V loňském roce si třicet těchto největších společností fakturovalo u Úřadu pro migraci odhadem 109 milionů dolarů,“ píše Ali Pour a za poražené švédského migračního průmyslu označuje daňové poplatníky, kteří musí tento byznys financovat z vlastní kapsy. „V listopadu 2015 jsme se dozvěděli, že Agentura pro migraci zaplatila během uplynulých měsíců vlastníkům soukromých nemovitostí, kteří u sebe ubytovali uprchlíky, ohromující částku 174 milionů dolarů.“

Mnoho společností provozujících azylová ubytovací zařízení dosahují dle Ali Pour zisku i nad padesát procent. „V případě Defakon Renting to je dokonce 68 %, u Nordic Humanitarian jde o 58 % a Fastigheterna på Kullen zisk dosahuje marže ve výši 50 %. Zkrátka a dobře, nejde o žádnou bohulibou humanitární pomoc a solidaritu s uprchlíky, ale v prvé řadě o peníze,“ konstatuje Ali Pour a poukazuje také na skutečnost, že soukromé azylové ubytovny navíc fungují špatně. „Například na konci ledna přijela policie kvůli rvačce mezi Syřany a Afghánci do ubytovny v Annerstadu. Podle policejní zprávy tam však nikdo neuměl švédsky. Dokonce ani zaměstnanci.“

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

V jiných ubytovnách dochází k násilnostem, včetně znásilňování žen a dětí. „Soukromé firmy vydělávají miliony dolarů na úkor nic netušících daňových poplatníků, zatímco uprchlíci žijí v nevyhovujících podmínkách. Znásilňování a další trestuhodné záležitosti jsou běžnou součástí jejich ponurého života,“ kritizuje Ali Pour a dodává, že přesně to samé čeká i další evropské země, které by snad chtěly následovat liberální migrační politiku Švédska. „Velmi slušně vydělávají i státem přidělení opatrovníci dětských uprchlíků. Někteří se starali až o tři desítky z nich najednou a inkasovali za to 7000 dolarů. Není přece možné, aby někdo zvládl tak obrovský počet dětí.“

Migrační průmysl ve Švédsku podle Al Poura vytvořil příležitost ke zbohatnutí pro jedince bez svědomí. Nejsou však mezi nimi pouze soukromé subjekty. „V uplynulém měsíci média odhalila, že jeden z vedoucích úředníků Úřadu pro migraci vlastní soukromou firmu Starkfamn Familjehem, která provozuje dětské domovy pro uprchlíky bez doprovodu dospělých,“ přináší Ali Pour další znepokojující zjištění. Vedle daňových poplatníků považuje za další poražené migračního průmyslu autor tohoto textu policii, která není schopna čelit stovkám mladých kriminálníků přicházejících z Maroka a dalších zemí severní Afriky.

„Když někdy hovořím s britskými nebo americkými novináři, kteří považují švédskou migrační politiku za vzor, připomínají mi ty, kteří zase považovali za model hodný následování Sovětský svaz. Komunismus nefungoval a stejně tak ovšem nefunguje švédská migrační politika. Označovat Švédsko za humanitární velmoc není nic jiného než marketing. Zelení a sociální demokracie chtějí v rámci této marketingové strategie vyvážet do zbytku Evropy. Několik málo Švédů se díky rozbujelému migračnímu průmyslu stalo milionáři, ale školám, policii, sociálním službám a daňovým poplatníkům byly způsobeny nenapravitelné škody. Na švédské migrační politice není nic ctnostného. Způsobila jen chaos, konflikty a korupci,“ má jasno Ali Pour.