Podle Švihlíkové se dalo předem očekávat, že zákon podporující zastoupení českých potravin v zahraničních řetězcích neprošel. „Zákon byl destruktivně smetený arogantním Senátem. Opoziční poslanci jsou navíc naprosto neznalí problematiky a čiší z nich doslova ryzí nenávist vůči této zemi,“ říká.

Kritizuje Tomáše Prouzu, prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, za to, že dlouhodobě označuje povinné kvóty na potraviny za nesmyslné a nebezpečné. „Kampaň Prouzy a spol. směřující na strašení zdražením potravin byla očividně úspěšná, zahraniční zájmy si u nás rozvracet nedáme,“ dodává Švihlíková.

Vyvrací teze některých ekonomů, že potravinová soběstačnost znamená automaticky uzavřenou ekonomiku, která nic nevyveze, nic nedoveze. „Definice potravinové soběstačnosti ukazuje na rozsah, v němž může země uspokojit své potravinové potřeby z domácí produkce. Bere se v úvahu mezinárodní obchod a pracuje s mírou sobestačnosti. Potravinová soběstačnost tedy není spojena se zcela uzavřenou ekonomikou. Neznamená, že země s potravinami neobchoduje,“ zdůrazňuje, že takové úvahy jsou zcela mylné.

Odpůrce potravinové soběstačnosti ekonomka spatřuje především mezi zastánci neoliberální globalizace. „Globální potravinový systém je pro ně symbolem efektivity. Vidíme ale, co mohou napáchat faktory, jako je omezení dopravy, obchodu, války nebo pandemie. Také volný trh je v reálu naprostá fikce,“ pokračuje.

Za odmítáním potravinové soběstačnosti stojí prý zahraniční zájmy. „Odpůrci potravinové soběstačnosti používají velmi silný slovník: nesmysl, cesta k hladomoru. A strašení: všechno zdraží! Jejich pozice je taková, že už předem vylučuje jakoukoliv debatu. Z jejich strany se jedná o ideologické argumenty, za nimiž prostě stojí mocné zahraniční zájmy. V našem případě zájmy zahraničních řetězců a zahraničních výrobců,“ upozorňuje dále Švihlíková.

Celý text ZDE.

Klíčová je v této problematice odolnost potravinového systému jako celku, strategickým, bezpečnostním úvahám odpovídá cíl mít pokryté vlastní potřeby bez ohledu na externí okolnosti. Klíčová je přidaná hodnota.

„Ti, kteří odmítají potravinovou soběstačnost, jsou ti stejní, kteří si tak libují v levné práci, v podřízeném nedůstojném postavení českých pracovníků vůči zahraničním korporacím,“ poukazuje na jeden z hlavních problémů.

K soběstačnosti však nevede jen cesta přes zákony. Soběstačnost umožňují výrobní metody, které nejsou závislé na externích faktorech, tedy nové způsoby zemědělství jako třeba vertikální farmaření nebo aquaponie. Považuje za důležité se také podívat na politiku řetězců. „Je potřeba prozkoumat politiku řetězců, jejich praktiky vůči zemědělcům. Je to snad v pořádku, když vykupují brambory za 2,50 Kč za kilo a prodávají za 20 Kč?“ pokládá řečnickou otázku.

Ideální řešení vidí ekonomka ve vytvoření „kontrastruktury“ proti řetězcům. Neboli vytvoření národního řetězce, ideálně na družstevní bázi, který by pokrýval zpracování až po odbyt.

„Kdo je proti soběstačnosti, víme. Politici odkryli karty možná více, než by jim samotným bylo milé, a ukázali, komu jsou loajální,“ uzavírá Švihlíková s tím, že zastánců potravinové soběstačnosti není naštěstí málo a dopady pandemie jejich argumentům dodají další důraz.