Petr Žantovský v minulém ohlédnutí na chvilku podlehl optimistickému – a zjevně ne zcela oprávněnému – pocitu, že ne všechno v českých mainstreamových mediálních kruzích je až tak špatné. „Dnes chci upozornit na tři opačné případy. Na okamžiky, kdy do našich životů vstupuje či už vstoupila, plíživě, či s halasem, cenzura. Je to jen pár týdnů, kdy nás média informovala o tom, že ukrajinské úřady daly na černou listinu francouzského herce Gérarda Depardieua, neboť soustavně vyjadřuje sympatie k Rusku a jeho prezidentovi Putinovi. Tato informace byla zpravidla opepřena novinovými fotografiemi nebo televizními záběry Depardieua ve společnosti běloruského vůdce Lukašenka, čímž mělo být zřejmě podtrženo hercovo nepřijatelné politické směřování,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Kdo sleduje média jen zběžně, musel si z toho odnést dojem, že Kyjev učinil vlastně dobře, že francouzského excentrika vyloučil ze slušné společnosti, vždyť si přece o to sám říkal. „Jenže pravda je – jako v českých médiích obvykle – docela jiná. Ukrajinská administrativa reprezentovaná ministerstvem kultury na základě doporučení státně bezpečnostní instituce Rada bezpečnosti Ukrajiny dala na černou listinu mnohem víc umělců než francouzského komika. Čtěme ta zakázaná jména, jde o naprostou elitu ruské kultury našeho i minulého století: Fjodor Bondarčuk, Natalie Bondarčuková, Oleg Tabakov, Nikita Michalkov, Josif Kobzon, Lev Rubinštejn, Lev Veršinin a desítky dalších. V aktuálním sčítání z konce srpna je to 573 umělců a vedle toho navíc 162 zakázaných filmů nebo televizních seriálů,“ upozorňuje mediální analytik.

Kyjev u konce s dechem, a tak předhazuje vábničku s nepřátelskými umělci

Ale Rada bezpečnosti Ukrajiny si nevzala na paškál jen Rusy. „Na svém seznamu má nejen poruštělého Depardieua, ale i amerického hudebníka a herce Stevena Seagala, srbského filmaře Emira Kusturicu či opět amerického režiséra Olivera Stonea. Proč se na této soupisce jednotliví umělci objevili, se lze pouze dohadovat. Kusturica nesouhlasil s americkým bombardováním Bělehradu. Stone natočil – kromě řady celovečerních, společensko-kritických filmů – také dokumentární seriál Americké století, kde podrobuje USA, takto hlavního ochránce kyjevské vlády, vskutku detailní až chirurgické analýze. Jak k té pochybné cti přišel Seagal, netuším. Možná jen proto, že je po jednom z rodičů ruského původu, kdož ví,“ poznamenává Petr Žantovský.

Klade si otázku, čím asi ohrožuje ukrajinskou národní integritu onen svrchu jmenovaný Depardieu v roli Jeana Valjeana v Bídnících, Kryštofa Kolumba v Dobytí ráje či Quentina z Montargi v komedii Drž hubu? „Je zřejmé, že to je konec konců jedno. Současná ukrajinská moc prostě usoudila, že je třeba odstranit lidu z očí nepřátelské umění. Komu by to připomínalo neblahé praktiky naší někdejší StB, ten je blízko rozuzlení. Kyjev asi začal chápat, že jeho moc je tak slabá, že ji může podlomit i Michalkovův film či Kobzonova píseň. Znamená to jednak, že je Kyjev poněkud u konce s dechem, a jednak to, že se snaží tento fakt zamlžit a před veřejností skrýt například tím, že jí předhodí vábničku s nepřátelskými umělci,“ vysvětluje mediální odborník.

Hlasatelé svobody slova typu Šafra, Bartušky či Pajerové najednou mlčí

Pro ty, kdo podobné věci zažili na vlastní kůži, z toho plyne nadějné vědomí, že takové zákazy nikdy nepřinesly tomu zakazujícímu nic dobrého a byly předzvěstí jeho neodvratného pádu. „Ale je to i další potvrzení toho, jak výběrově, ba cenzorsky, se naše média chovají ke skutečnosti. Mimochodem, členové vedení literátské organizace Unie českých spisovatelů vydali společné prohlášení o nepřijatelnosti ukrajinské cenzury. To, že o prohlášení neinformovalo žádné české mainstreamové médium, svědčí o tom, že cenzura panuje i zde. A to je zneklidňující. A stále marně čekám, kdy se ozvou všichni naši bojovníci za pravdu, lásku a lidská práva, hlasatelé svobody slova typu pana Šafra, pana Bartušky, paní Pajerové, a vyjádří protest proti této cenzuře – alespoň té do očí bijící ukrajinské, když už tu naši, nenápadnější, nevidí a vidět nechtějí,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Druhého příkladu cenzury, která se agilně hlásí o slovo, si pak všiml v trochu jiném prostředí, avšak obsah toho příběhu považuje za neméně poučný než ten první. „Dostal se mi do ruky rozhovor s písničkářem Vladimírem Mertou, který nevyšel ve festivalovém zpravodaji letního rockového festivalu v Trutnově. Tento festival pořádá už řadu let Martin Věchet, který si velmi zakládá na tom, že na festival chodíval i Václav Havel, který měl nedaleko svou daču v Hrádečku. Věchet vetknul Havlovu fotku i na plakát festivalu a stále se na jeho slávě přiživuje. A když tuto dvojí ikonu Merta poněkud poodhalil, byl prostě vycenzurován,“ poukazuje mediální analytik na to, proč se rozhovor s písničkářem k návštěvníkům festivalu nedostal.

Problém by měl i Havel, spolupracoval s komunisty, kterým StB sloužila

A připojuje několik ukázek z tohoto zcenzurovaného interview s Vladimírem Mertou:

Je pro tebe Trutnoff  „běžná štace“, nebo k němu máš nějaký speciální vztah? Je jeho atmosféra opravdu „magická“?

„Hraju tu počtvrté, popáté … Je to taková rychlovka, odehraj a uvolni místo. Magii nacházím v tichu, usebrání. Vzájemné překřikování, šizené jídlo, prach a pobíhání připomínají spíš tržiště.“

V rámci festivalu proběhne i divadelní jednoaktovka Václava Havla v podání divadla Na Tahu Andreje Kroba. Nemýlíme-li se legendární nahrávka této hry, kde Václav Havel hrál Vaňka, tudíž sám sebe, a sládka Lanďák, se natáčela u tebe. Poté vyšla ve Švédsku u Pallase ve vydavatelství Šafrán. … jakou odměnu sis za ni vysloužil?

„Havel mi dal třetinku koňaku. Byl zvyklý, že pro něj každý dělá rád a zdarma.“

O Trutnoffu se hovoří jako o „jiném“ festivalu. Nejde zde výhradně o muziku, ale i o jistý životní postoj, který každoročně shrnuje věnování festivalu – jeho letošní ročník je věnován svobodě Ukrajiny, obětem holocaustu a náboženské toleranci. Znamenají tato témata a tyto hodnoty také něco pro tebe?

„Ne ve spojení s komercí festivalu, který si levně připisuje drahé hodnoty.“

Jak asi víš, podhorský kmen nezve někdejší spolupracovníky StB, kteří mlčí o svém angažmá pro komunistickou policii. Myslíš si, že je to stále živé téma, nebo je to po čtvrtstoletí od skončení komunistického režimu již pasé?

„Kádrováků je v národě dost. Podhorský kmen je iluze, jde o zašlou sebeoslavu jednoho pubertálního indiána. Problém by měl i Havel — spolupracoval s komunisty, kterým StB jen poslušně sloužila.“

„Myslím, že ukázky nepotřebují komentáře,“ podotýká Petr Žantovský.

Redaktor ČT tlačil spisovatele k tomu, aby podpořil zavedení cenzury

A do třetice cenzura, tentokrát shrnutí jednoho pohledu na její využití, které přinesla Česká televize, když si do vysílání pozvala známého spisovatele a zakladatele prvního českého internetového magazínu Neviditelný pes Ondřeje Neffa. „Jeho názorem chtěla podepřít svoji tezi, že je třeba zavádět na internetu nějakou formou kontrolu či cenzuru. Ostatně pan redaktor Takáč zcela otevřeně a opakovaně de facto Neffa strkal k tomu, aby se vyjádřil, že je cenzury třeba. Ondřej Neff pak shrnul svůj názor na věc, jíž v tomto případě je velice rozmanitá úroveň diskusí pod internetovými články, ve vlastním textu v Lidovkách. Jeho názor lze v krajním případě vyjádřit tak, jak to udělaly v poněkud bulvarizujícím a zavádějícím titulku samy Lidovky: Pošleme je – míněno přispěvatele internetových diskusí – na veřejné záchodky,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Sám Ondřej Neff k diskusím pod články říká: „To téma je aktuální dnes, protože nastala doba silných názorů. Je těžké mít silný názor na ochranu bílých nosorožců, protože o nich musíte něco vědět. Právě tak neobstojíte stran konstrukce zaoceánských letadel. Ale na imigrační vlnu si vybuduje silný názor každý, a co lepšího, každý se svým silným názorem je přesvědčený, že ten druhý je idiot a darebák. Do toho se vkládají politici, kteří objevili problém zasluhující silný názor: debaty pod politickými články.“ Podle Petra Žantovského tím Ondřej Neff sáhl na nerv. „Téma diskusí hloupých a nekultivovaných jedinců pod články na webu je téma staré, trvající stejně dlouho, jako webové magazíny, čili asi dvacet let. Dnešní politici a média, bojící se o svůj dominantní prostor, je zvedají účelově a mimo kontext,“ tvrdí mediální analytik.

Diskusní příspěvky by musely procházet editorským schvalováním

Ondřej Neff nabízí recept, konformní spíše s odcházející érou tiskových médií, že by ten, kdo chce diskutovat se zveřejněným názorem na webu, poslal svůj příspěvek nějakému editorovi. „Dříve by to bylo ´dopisovému oddělení´. A editor by s příspěvkem čtenáře podle svého, respektive redakčního klíče naložil. Neff si od toho slibuje větší kultivovanost a možná i vyšší aktivizaci těch, kdo se nyní do žumpy pod články na webu z principu odmítají připojit, což je víc než pochopitelné. Možná je to celé jednodušší a tento recept některá internetová média již praktikují: do svobody diskusí pod články nezasahují s vědomím, že i tak se projevuje jistý typ ´vox populi´, a alespoň si lze udělat názor, jací lidé také kolem nás chodí, ale též, že jich není zas tak moc,“ míní Petr Žantovský.

K tématu diskusních příspěvků na webech může přispět i osobní zkušeností. „Ležím v žaludku jednomu kolegovi z médií, a to už dlouho. A po určitý čas jsem psal hodně článků na jeden server. Pod mými články se objevovalo v průměru dvacet až padesát ohlasů difamujících mne nebo cokoli, co jsem napsal. Ty ´diskuse´ byly podepsány pěti až sedmi jmény a odeslány z různých ´nicků´. A jednou mi redakční inža hacknul odesílací adresu těch ´diskutujících´. Šlo o jeden a stále tentýž redakční stůl onoho redaktora, který se odíval do různých identit a rozvíjel věru sofistikované diskuse směřující k mému pošpinění,“ líčí mediální odborník.

Rozumná redakce nevolí cenzuru, když stačí očistná lázeň

Přestože si s tím dotyčný dal tolik poměrně náročné práce, navíc placené jeho zaměstnavatelem, firmou ve veřejném vlastnictví, zjistilo se, že šlo stále o jednu osobu, tedy o něj. „Nehledejme tedy velkou složitost ani v těch často hloupých a nezdvořilých diskusích pod články. Obvykle jde o kompenzaci nějakého mindráku nějakého problémového jedince. Tak ať si to užije. Jediné ´cenzurní´ zábrany rozumná redakce staví tehdy, když příspěvek porušuje zákon, nabádá k porušení zákona, nebo prostě používá vulgární výrazivo. To ovšem není cenzura, nýbrž správná očistná lázeň,“ dodává Petr Žantovský.