Dodržení evropských norem prostoru pro ubytování vězňů se stále více stává nedosažitelným snem. Ubytovací kapacita jednotlivých věznic se proto urychleně zvyšuje rušením kanceláří a místnosti, sloužících vzdělávacím a výchovným účelům. To má ale účinek pouze pověstné kapky v moři. Odborníci upozorňují na rostoucí nebezpečí vzpour.

Zvlášť tísnivá situace je v ženské věznici ve Světlé n.S., která překračuje normovanou ubytovací kapacitu přibližně o polovinu.

Za mřížemi je asi 23 tis. vězňů a každý rok přibývá přibližně 1.000 dalších. Jednotkovým počtem vězňů se řadíme mezi „nejúspěšnější" evropské země. Z hlediska statistik nejsme „národem muzikantů", ale „národem kriminálníků". Přehledně o tom píše advokát Aleš Uhlíř v článku „O přeplněných věznicích", který vyšel např. 22. června na Neviditelném psu (zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-o-preplnenych-veznicich-dek-/p_spolecnost.asp?c=A110621_103925_p_spolecnost_wag) a také leckde jinde.

Dalších několik tisíc odsouzených nenastoupilo výkon trestu, a to převážně „bez omluvy" a vážného právního důvodu. Někteří jsou na pátracích stránkách policie i několik let, a jsou mezi nimi vedle nespravedlivě odsouzených i těžcí zločinci. Policie dokáže být při pátrání po „zatoulaných" odsouzených úspěšná, ale na hledání tisíců uprchlíků nemá kapacitu. Je to svým způsobem nakonec dobře, protože kdyby se všichni „zatoulaní" najednou podrobili a zaklepali na vězeňské brány, došlo by ke kolapsu.

Přeplňování věznic má závažný důsledek, který většinou novinářům uniká a je závažnější než snížení kultury ubytování: vývoj počtu zaměstanců Vězeňské služby ČR jde kvůli úsporám v protipohybu k narůstání počtu vězňů. Nevadí to tolik u příslušníků ostrahy, ale velmi nepříjemné to je u odborných profesí vychovatelů a pedagogů: citelně se zhoršují podmínky pro plnění převýchovného poslání věznic.

Není to nic nového. O přeplněnosti věznic jsem např. psal již v září r. 2008 v článku „Fronty před věznicemi" (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2008091801), o rok později se k věci vyjádřil John Bok v článku „Národ kriminálníků" v 11.čísle měsíčníku Trestní právo (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2009120802). Srovnání zmíněných textů s čerstvým  článkem Aleše Uhlíře vede k smutnému poznatku, že v základním popisu se stav věcí příliš neliší, jen současná čísla jsou ještě nepříznivější než před lety.

Je to důsledek dlouhodobého podfinancování resortu spravedlnosti a v něm vězeňství zvlášť, a to opět je výsledkem bezkoncepčnosti řízení resortu, způsobené častým střídáním ministrů. Žádný z polistopadových ministrů spravedlnosti nebyl ve funkci dost dlouho na to, aby se s problematikou vězeňství řádně seznámil, natož aby pro ně stačil něco významného udělat. Větší kontinuitu by mohli vykazovat generální ředitelé Vězeňské služby ČR, kteří se nestřídají v úřadech tak často jako ministři a disponují mohutným a nákladným aparátem generálního ředitelství. V rozhodování o investicích jsou ale odkázáni na ministerstvo, přičemž komunikace mezi oběma úřady právě v koncepčních věcech není zrovna nejlepší.

Nejvýznamnějším krokem k zmírnění nesouladu mezi zvyšujícím se počtem vězňů a ubytovacími kapacitami bylo v posledních letech založení Věznice Rapotice, která je v současné době dobudována přibližně do poloviny původně zamýšlené kapacity. Původně se počítalo s tím, že v tomto prostoru vznikne i první soukromá věznice, ale k realizaci zřejmě hned tak nedojde. Stát se i zde ukázal jako špatný hospodář: resort spravedlnosti převzal od armády rozsáhlý areál bývalé raketové základny protivzdušné obrany, z jehož plochy využívá jen nepatrnou část. Na převažující části je les a v něm se skrývají roztroušené masivní vojenské objekty, které zřejmě již nikdy nebudou k vojenským ani jiným účelům sloužit, ale jako součást státního majetku musí být udržovány v řádném stavu. Celý prostor je střežen. Z rozpočtu resortu spravedlnosti odtékají na údržbu a střežení objektů nemalé peníze.

Záměr dobudovat věznici na plnou kapacitu vláda v rámci úsporných opatření odsunula na neurčito.

Je projekčně připraveno rozšíření kapacity ženské věznice ve Světlé n.S. nástavbami na stávajících budovách. Jiří Pospíšil navštívil věznici během svého prvního mandátu a slíbil uvolnit potřebné finanční prostředky. Zůstalo u slibu, a pak padla vláda, a od té doby vedení věznice o uskutečnění záměru jen sní.

Přestože se nůžky mezi ubytovacími kapacitami a stavem vězňů stále rozvírají, v r. 2008 se zrodil záměr na prodej proslulé Vazební věznice Pankrác developerům a na vybudování nové věznice „na zelené louce". Ještě v červnu loňského roku se ministr Jiří Pospíšil k tomuto záměru hlásil. Nyní se o něm nemluví, ale nebyl veřejně zrušen.

Pankrác má základní ubytovací kapacitu téměř pro 1.000 vězňů a nachází se v ní jediná vězeňská nemocnice v Čechách s kapacitou 111 lůžek. Pokud by se podařilo uskutečnit záměr tak, že by se výstavba nové věznice financovala z prostředků od nabyvatele areálu Pankráce a byla dokončena před jeho předáním, z hlediska umístění vězňů by nevznikly potíže.

Nespornou výhodou realizace záměru by byl únik před nutností provést generální opravu a modernizaci Pankráce z vlastních zdrojů resortu. Nejasný je ale osud nemocnice, která by se měla přestěhovat do blíže neurčených uvolněných prostor v civilních nemocnicích. Její vyřazení z provozu by bylo pro vězeňství velmi nepříjemné, protože jiné zařízení tohoto druhu v Čechách neexistuje. Mimo to Pankrác slouží jako eskortní věznice pro Vrchní soud v Praze, do jehož síní mohou být obžalovaní přiváděni přímo z věznice podzemní chodbou. Po prodeji bude nutné vězně eskortovat z jiných věznic, což bude spojeno s určitým rizikem.

Jedna vláda po druhé si myslí, že odstranění nedostatku kapacity věznic novou výstavbou dostatečného rozsahu není nezbytné, a proto na ně nemá peníze. Řešení se hledá ve změně trestní politiky ve směru k velkorysejšímu nahrazování nepodmíněného trestu odnětí svobody alternativními tresty.

Již řadu let se užívá trest ukládání veřejně prospěšných prací, který ale funkci plní jen částečně, protože velký podíl odsouzených se vyhýbá jeho výkonu a stejně nakonec skončí za mřížemi.

Velké naděje se vkládaly do zavedení trestu domácího vězení, jehož ukládání je možné od 1.1.2010, kdy vstoupil v platnost nový trestní zákoník. Jeho propagace byla základním prvkem péče o příznivý obraz Jiřího Pospíšila v očích veřejnosti. Když ale došlo na lámání chleba, ukázalo se, že se nevěnovala dostatečná pozornost zajištění dodavatele hlídacích náramků a souvisejícího elektronického zařízení. Jiří Pospíšil proto chtěl novelou zákona odsunout zahájení používání náramků o rok, ale kvůli pádu vlády již záměr neuskutečnil. Jeho nástupkyně Daniela Kovářová projevila více odvahy a dobrodružného ducha a zahájila používání trestu domácího vězení bez technického zařízení. Nahradilo je 90 nově přijatých pracovníků Probační a mediační služby, kteří vykonávají dohled nad odsouzenými. Ovšem soudce tento způsob použití trestu domácího vězení nenadchl, takže za první rok užívání jej uložili pouze 132 odsouzeným. Ale snad se to zlepší: v prvním čtvrtletí letošního roku přibyla další stovka. Podle tvrzení ředitele Probační a mediační služby Pavla Šterna finanční úspora proti tradičnímu výkonu trestu dosáhla do konce prvního čtvrtletí r.2011 přibližně 20 milionů Kč, neboť úspora na jednoho vězně činí přibližně 700 Kč/den. Z toho ovšem vyplývá, že hypotetická ztráta z nezajištění náramků od začátku ukládání trestu domáchího vězení až do zajištění technického zázemí se bude řádově pohybovat ve stamilionech korun.

Náramky totiž hned tak nebudou. Daniela Kovářová sice vyhlásila tendr na vybrání jejich dodavatele, ale Jiří Pospíšil jej zrušil v rámci tzv. „odněmcování" ministerstva spravedlnosti, podporovaného také předsedou vlády Petrem Nečasem. Nový tendr dosud vypsán nebyl.

Historie zavádění trestu domácího vězení a zajištění technického zázemí pro něj je obrazem svérázného příspěvku Jiřího Pospíšila k úsporám prostředků ze státního rozpočtu. Možná se ušetřilo „pár drobných", ale velké peníze utekly.

Protože uvedené cesty k snížení počtu ukládaných nepodmíněných trestů zřejmě nepovedou dost rychle a v dostatečném rozsahu, zvažují se i opatření přímo v přehodnocení trestnosti některých typů protiprávního jednání. Například zmíněný Aleš Uhlíř upozorňuje na neracionálnost ukládání trestu odnětí svobody za zanedbání vyživovací povinnosti. Z jeho argumentů lze vyvodit závěr, že by bylo nejlepší tento trestný čin zrušit a spolehnout se na účinnost vymáhání dlužného výživného občanskoprávní cestou. Osobně se domnívám, že by to byla cesta do pekel. Trestné je opakované neplnění vyživovací povinnosti a trestu lze uniknout i včasným projevem účinné lítosti. Na druhé straně z osamělého rodiče nikdo nesejme odpovědnost za přiměřené zabezpečení potřeb dítěte, svěřeného do jeho péče. Následkem toho se může dostat do kruté tísně, neplní-li druhý partner vyživovací povinnost. Kvůli osobám, které neplní vyživovací povinnost notoricky, u nichž se nelze nadít jejího plnění během pobytu na svobodě, by měl trestný čin zůstat zachován.

Vidím spíše cestu ve zvýšení hranice trestní sazby, po kterou lze povolit podmíněný výkon trestu, čili v rozšíření ukládání podmíněných trestů, popř. ve sjednocení hranice pro případné povolení podmíněného propuštění v jedné polovině vykonaného trestu.

Nepřímo zvyšují vysoký počet nepodmíněných trestů odnětí svobody vysoké soudní poplatky u civilních sporů. Kvůli úspoře poplatků se často kriminalizuje podnikatelský neúspěch nebo neúmyslně způsobená škoda. Zásada, že občanskoprávní, popř. obchodněprávní řešení sporu má přednost před použitím prostředků trestního práva, by se měla uplatňovat daleko důsledněji. Nutná by ovšem byla příslušná změna v hlavách policistů, státních zástupců a soudců.

Zejména by vláda měla přehodnotit priority a uvolnit prostředky na uskutečnění aspoň nejnutnějších investičních záměrů ve vězeňství. Škody, které by vznikly vzpourami, mohou být větší a je rozumné jim předejít.

Vyšlo 23.6.2011 na Politikonu jako 375. sloupek a na webu spolku Šalamoun

Více:
Pospíšil vypíše nový tendr pro domácí vězení