Norman L. Eisen: České a Slovenské kořeny a cesty

30.07.2011 9:40 | Zprávy

Právě jsem strávil pozoruhodný týden s mými 11 bratranci, sestřenicemi a dalšími příbuznými, s kterými jsme zmapovali historii naší rodiny v České republice a na Slovensku.

Norman L. Eisen: České a Slovenské kořeny a cesty

Během sedmi dní jsme navštívili místa počínaje rodištěm mé matky na východním Slovensku až po její poválečné bydliště v Karlových Varech. Připomněli jsme si osud naší rodiny i tohoto národa v průběhu minulého století, včetně vzniku první Československé republiky, nacistické okupace, desítek let železné opony a sametové revoluce.

Nepřestali jsme žasnout nad tím, že naše rodina přežila, dařilo se jí a nakonec se opět stala součástí života těchto zemí. Jak se vyjádřila má matka (která s námi komunikovala mobilním telefonem a byla v duchu stále s námi): „Nacisté naši rodinu deportovali v dobytčátcích - a ty ses teď vrátil jako velvyslanec nejmocnější země světa!"

Putování jsme začali na Slovensku. Dostalo se nám vřelého přivítání od starosty a zastupitelů města Sobrance, kde se má matka v meziválečném období narodila, stejně jako sedm jejích sourozenců. Tady je fotografie obyvatel Sobranců v tradičních krojích, jak nás zdraví chlebem, solí a místní pálenkou:

Celý svůj život jsem slýchával o přeplněném, ale šťastném rodinném domě v Sobrancích v Komarovské ulici 37. Nyní jsem tam dojatě stál a díval se na řeku za mostem s planými jabloněmi a podobně jsem se cítil po návštěvě staré synagogy (z které je v současné době soukromý dům), kam se chodila má rodina modlit, a při rozhovoru s mužem na následující fotografii, který byl matčiným kamarádem z dětství:

Vyprávěl mi, jak jednoho dne kdysi dávno u řeky uklouzl a rozlil krajáč mléka a jak ho před výpraskem zachránila má matka, která mu mléko ulila z jejích rodinných zásob.

Ve slunci zalitých Sobrancích, Košicích (kam jsme také zavítali) i na jiných místech jsem prostě nemohl uvěřit tomu, že na jaře roku 1944 byla má matka, její rodiče a většina jejich rodiny deportováni do Osvětimi. Ale byl v naší rodinné skupince jeden, který to vše zažil - můj nejstarší bratranec, Dr. Moshe „Monu" Schiff. V letech 1944 až 1945 Monu dokázal se svým otcem, mým strýcem, nacistům opakovaně utéct, skrývat se a nakonec přežít. Během cesty z východu na západ Slovenska nám Monu o svých strastech vyprávěl a živým vyprávěním nás ohromil. Zde jsme na místě bývalého koncentračního tábora v Seredi (Monu je ten s bílým plnovousem a v pozadí jsou kasárna):

Tohle je to místo, kde před 67 lety stál se svým otcem v řadě na dobytčák, který je měl odvést do Osvětimi, kde by Monua v jeho osmi letech čekala jistá smrt. Manuovi a jeho otci se podařilo využít okamžik, kdy se stráže nedívali, vyklouzli z řady čekající na transport a vmísili se mezi nové příchozí do tábora v Seredi. Poté se jim podařilo schovat a v noci uniknout.

Úžasné na tom bylo, že přes bolestivost těchto momentů pro naši rodinu i pro všechny ty z tehdejšího Československa, jež nacisté zavraždili, naše rodinná skupinka nepropadala zádumčivosti. Samozřejmě byly i chmurné chvíle, kdy jsme vzpomínali a modlili se. Nicméně jsme také zažili společné momenty smíchu a radosti ze „siatta d´shemaya", úžasného zázraku, že naše rodina přežila a my můžeme být nyní tady.

Tento pocit jsem nejsilněji cítil, když jsme se vrátili do Prahy a slavili šábes v rezidenci amerických velvyslanců. V tomtéž domě postaveným židovskou rodinou, která utekla před nacisty; ti jej později přeměnili v sídlo generálního štábu. Je neuvěřitelné, že v té samé jídelně, kde jsme zažehli svíce, modlili se a zpívali během šábesové večeře, před sedmdesáti lety večeřeli nacisté! Zaujal mne jeden řádek z modliteb, které jsme ten večer zpívali - žalm 122, jenž přesně popisuje pocity židovských uprchlíků, když se vrátili z Babylonského zajetí: "Naše ústa byla plná smíchu a naše jazyky plné radosti." Následuje foto naší rodiny před rezidencí:

Po odpočinku během šábesu jsme jeli do Terezína, kde jsme uctili památku členů naší rodiny, kteří tam zemřeli, a poté jsme vyrazili na obhlídku jednoho z míst poválečného pobytu mé maminky v Karlových Varech, odkud v roce 1949 utekla před komunismem. Nakonec jsme na zpáteční cestě doprovodili naše unavené ale šťastné příbuzné na letiště.
Všem vám přeji zajímavá (a zábavná!) letní dobrodružství. Norm

Kam dál:

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Martin Exner byl položen dotaz

Kdo přesně podle vás nebere válku na Ukrajině vážně?

A co máte na mysli tou podporou Ukrajiny všemi prostředky? Měli bysme tam nasadit i vlastní vojáky? Nebyl by ale tento krok začátek třetí světová? A máte dojem, že se Ukrajině pomáhá málo?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Joukl: Vymíráme, vymíráme …. (a to třetí bylo raději zapomenuto)

9:20 Zdeněk Joukl: Vymíráme, vymíráme …. (a to třetí bylo raději zapomenuto)

Bezdětní nebo bez dětí? Ono je třeba rozlišovat ! Jsou přirozeně bezdětní, kteří děti mít nemohou. P…