Momentálním vyvrcholením - prasklým vředem - je odhalení brněnského gangu policejních vyděračů. Znepokojená veřejnost se táže, zda by se neměla za těchto okolností začít bát orgánů, které ji mají chránit proti zločinu.

Politici i vysocí funkcionáři PČR v této souvislosti jednohlasně odpovídají, že se jedná pouze o velmi závažné selhání jednotlivců, které na celkovém obrazu policie nic nemění. Správně poukazují na to, že několik prašivých ovcí mezi čtyřicetitisícovým stádem policistů nemění nic na celkové spolehlivosti policejního sboru.

To je ale jen jedna stránka jevu, zatímco při pohledu z jiného úhlu je zřejmá nedostatečná systémová ochrana orgánů vynucování práva ( PČR s jejími vnitřními kontrolními orgány, IPČR, státní zastupitelství, soudy) jako celku proti podobným výstřelkům. Jde o závažný problém: zločinnost a kázeňská delikvence příslušníků zmíněných orgánů jsou sice spíše výjimečnými úkazy, ale ani tak se společnost nemůže smiřovat s tím, že lidé, placení za ochranu bezpečnosti občanů, je ve skutečnosti ohrožují. Mimo to každý takový případ má velmi nepříznivý dopad na obecnou důvěryhodnost orgánů veřejné moci v očích občanů. Dochází pak k „vylívání vaničky i s dítětem": následky odhalení několika lumpů mezi policisty nepřímo zasahují až nejvyšší vrcholky státní moci.

Zmíněné mocenské orgány si přinesly „genetické" předpoklady pro selhávání již ze své totalitní minulosti. V té době bylo pro způsob jejich činnosti příznačné utajování, zachovávání služebního tajemství, celková uzavřenost před zvědavými pohledy veřejnosti zvenčí do jejich útrob. Vedlo to ke vzniku pocitu výlučnosti postavení a z něj odvozených postojů stavovské solidarity a vzájemného „zakrývání zad". Vůči zvědavcům a stěžovatelům zvenčí se orgány chovají jako ježek: vystrčí ostny na všechny strany a místo řádného prošetření upozornění se soustředí na obhajobu falešně pojaté dobré pověsti úřadu a jeho pracovníků, kterou by dle jejich názoru přiznání pochybení nenávratně zničilo. Tam, kam není vidět, se ovšem nejlépe daří nejrůznějším nešvarům.

Totalitní režim měl při všech svých nectnostech nástroj, který byl v principu špatný, ale při narušování podmínek pro bujení různých neřestí orgánů vynucování práva hrál kladnou úlohu. Byl to dualismus v řízení státu: souběžně s odbornými složkami státní správy působily orgány všemocné Strany, které prosazovaly svou moc mimoprávními prostředky a při řešení stížností uplatňovaly někdy velmi překvapivá hlediska. Nikdo si nebyl před nimi jistý a diskutovat se s nimi nedalo. Pokud samy pro své politické potřeby neorganizovaly gangsterské zneužívání orgánů vynucování práva, mimo prostor svých politických zájmů přísně dbaly na zákonnost jejich chování.

Polistopadová přeměna státu s dualismem stranického a odborného řízení orgánů veřejné moci skoncovala. Bdělé oko Strany ale nic nenahradilo, a bývalí „esenbáci", prokurátoři a soudci, kteří si zvykli na život pod jeho dohledem, pocítili volnost otroků, puštěných ze řetězu. Někteří se vyrovnali se změněnými podmínkami dobře a slouží novému chlebodárci s vlastnostmi předlistopadových nepřátel slušně. Jiné ale náhlé uvolnění tahu na vodítku vymrštilo z polohy pokorné služebnosti ke Straně a Vládě do opačného postavení ničím neusměrňované svévole.

V rámci demokratizace státní správy došlo na přemalování vývěsních štítů. Takže místo Sboru národní bezpečnosti máme Policii ČR, místo prokuratury státní zastupitelství, jen soudy zůstaly soudy. Na nich se pouze „soudci z lidu" změnili na „přísedící". Lidé, kteří přešli z předlistopadových orgánů do nových, se nezměnili: přinesli si s sebou své pracovní zvyklosti a právní názory, ale mnozí i pouta „soudružských vztahů" k bývalým kolegům, jež nová moc nepřevzala. Zatímco policii se zejména díky „personálnímu zemětřesení" Ivana Langera podařilo od „starých nepostradatelných odborníků" očistit, jejich zastoupení mezi soudci a státními zástupci je nadále vysoké. Zlá je situace zejméně ve státním zastupitelství, jehož osazenstvo tvoří více než z jedné třetiny bývalí členové KSČ, kteří si navíc udržují absolutní nadvládu ve vedoucích funkcích.

Tuhý centralismus řízení nahradilo rozvolnění struktur vnitřního řízení, které je citelné zvláště ve státním zastupitelství. Jeho oslabení má nepříznivý vliv na úroveň přípravného řízení, na kvalitu obžalob a následně postihuje soudy, které projednávání špatně připravených a důkazy nedostatečně podložených obžalob neúměrně zatěžuje.

Účinnost dohledu, předcházejícího delikvenci mravně narušených jedinců, je v takto rozklíženém systému snížena.

Nerušeně účinkují vztahy stavovské a mezistavovské solidarity, chránící příslušníky orgánů před prověřováním stížností a trestních oznámení proti nim.

Veřejnosti je např. známo, že po vydání rozhodnutí NSZ ze 4. června 2007 o odnětí a přikázání trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka z OZS v Přerově na OSZ v Jihlavě někdo podal protikorupční policii trestní oznámení na tehdejší nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Méně je známo, že místně příslušné státní zastupitelství vyšetřování znemožnilo. Na tom lze předvést škodlivost daného stavu: nemyslím, že by Renata Vesecká byla tehdy usvědčena ze spáchání trestného činu, ale věcné prošetření oznámení by vedlo k objasnění toho, co se vlastně v pověstné „kauze Čunek" stalo, kdo ji ve skutečnosti spustil, kdo za co odpovídal, s viníky mohlo být nemilosrdně po zásluze naloženo, a mohli jsme být ušetřeni „války žalobců", která od r.2007 dosud zcela nedozněla, i nemravné štvanice na „justiční mafii", která posithla i lidi zcela nevinné.

Obecně nám chybí silný nezávislý orgán, oprávněný šetřit stížnosti a fungující jako veřejný žalobce. Je sice hezké, že pokleslí policisté zhusta končí před trestním senátem a státní zástupci a soudci se ocitají před kárným soudem při Nejvyšším správním soudu ČR, ale dle mého odhadu rány dopadají jen na zlomek z celkového počtu provinilců. Vnitřní kontrolní a kázeňské orgány policie, státního zastupitelství a soudů jsou ovlivněny vztahy stavovské solidarity do té míry, že uplatňují přímý postih nebo podávají žalobu ve zcela zanedbatelném počtu případů.

Inspekce PČR někdy projevuje sklon překvalifikovat podezření na trestný čin na podezření z kázeňského přestupku. Tím dostane provinilce z maléru, neboť u přestupků je velmi krátká promlčecí lhůta.

Příkladem tolerance k pochybením je opět působnost státního zastupitelství v pověstné „kauze Čunek". Je prokázané, že dozorové okresní státní zastupitelství a zejména dohledové krajské státní zastupitelství se dopustily různých nevelkých poklesků, které v souhrnu mohly být zneužity ke zmíněným opatřením k záchraně Jiřího Čunka před projednáním jeho věci před soudem. Ze všech odpovědných osob na nedostatky tvrdě doplatil pouze vrchní státní zástupce Ivo Ištván, který „odmlouval", z dalších to byl bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, který ve skutečnosti neměl s celou věcí nic společného. Ale z těch, kteří zanedbali své povinnosti a nevěnovali formální stránce věci patřičnou péči, nebyl kárně potrestán vůbec nikdo. Odpovědná krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, která chtěla Jiřího Čunka obžalovat z důvodů, jež neměly s předmětem trestního stíhání nic společného, naopak sehrála významnou úlohu denunciátorky ve štvanici na tzv. „justiční mafii" a nadále se jejímu dohledu svěřují choulostivé kauzy.

Leckterý předseda soudu raději doporučí soudci, jehož by kárný soud připravil o talár, aby resignoval a tím jej zbavil nutnosti podat na něj kárnou žalobu. Zachráněný soudce pak počká, až rozruch kolem jeho kauzy utichne, a po nějakém čase se vynoří na jiném konci republiky jako státní zástupce. V jiném případě se sedmiletá nečinnost soudu nepovažuje za kárné provinění, protože soudce přece nemůže za to, že PČR nedokázala najít nepravomocně odsouzeného pachatele, a soudcovská nezávislost ho opravňuje, aby neshledal za nezbytné vést řízení proti uprchlému.

Vědomí potřebnosti příslušného „zlého hlídacího psa", který by vyvozoval nemilosrdné závěry ze stížností a zásoboval by soudy žalobami v množství, odpovídajícím skutečnému stavu orgánů, se nejdále vyvinulo u policie. Zázračnou zbraní v boji proti zločinnosti policistů má být ustavení Generální inspekce ozbrojených sborů. Příslušný zákon již prochází druhým čtením v Poslanecké sněmovně. Do koncepce zákona se promítl názor, převládající v resortu vnitra, že policisty nemůže vyšetřovat nikdo jiný než opět policisté, a v nově zřízeném Sboru nemůže působit nikdo jiný, než současní příslušníci IPČR, kteří do něj přejdou automaticky až na pár výjimek, které odmítne jeho ředitel. Obsazení funkce ředitele má být výsledkem politické licitace. Naivní poslanci, deklamující nesmyslnou „mantru" o nezávislosti orgánů, které naopak musejí být drženy na řetězu, netuší, že i současná Inspekce se občas chová svévolně, mezi jejími příslušníky jsou účastníci podezřelých zásahů nebo dokonce akcí, kvalifikovaných Ústavním soudem ČR jako protiústavní, a někteří se k Inspekci dostali hlavně proto, že se jich jejich mateřské složky potřebovaly bezbolestně zbavit. Ostatně i mezi příslušníky brněnského gangu je důstojník IPČR. Nebude-li nový Sbor podřízen přísnému dohledu specializovaného odboru státního zastupitelství, a neprojdou-li jeho příslušníci velmi přísným výběrovým řízením, je nebezpečí, že opět zůstane jen u „přemalování vývěsního štítu". Spíše dojde k zhoršení současného stavu, v němž je IPČR aspoň formálně podřízena ministrovi vnitra a občas se stává předmětem zájmu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

S nápadem na zřízení podobného „hlídacího psa" pro státní zastupitelství a soudnictví, dosud nikdo oficiálně nepřišel. Místo toho se hledají cesty k rozšíření nezávislosti jak soudů, tak státních zastupitelství na ministerstvu spravedlnosti. Zřízení Nejvyšší rady soudnictví je nepochybně jednou z možných cest, jak ochránit soudy před důsledky častého střídání ministrů. Naproti tomu potíže a neúspěchy, s kterými zápasí ministr Jiří Pospíšil při odvolávání vedoucích státních zástupců, prokazují zhoubnost záměny nezávislosti a neodvolatelnosti.

Jisté zlepšení stavu by přineslo zřízení soudního dozoru nad přípravným řízením. Kromě toho, že by byla zajištěna rovnost stran řízení, dnes potlačená dominantním postavením státního zastupitelství, a že by na kvalitu práce státních zástupců tlačil orgán, na nich zcela nezávislý, vznikla by zde i možnost projednání stížností stran na způsob vedení přípravného řízení ve dvoustupňovém veřejném soudním řízení. Důsledným sledováním této linie bychom mohli dospět až k obnově institutu vyšetřujícího soudce, který funguje ve velké části Evropy a u nás byl zrušen komunisty počátkem 50.let minulého století jako nadbytečný prvek, snižující důraznost uplatňování třídního práva.

Vedle toho by měl v resortu spravedlnosti působit nezávislý dohledový orgán, který by řešil poklesky státních zástupců a soudců a předával je k potrestání orgánům, k tomu určeným.

Domnívám se, že ani tato opatření, o nichž ostatně nikdo vážně neuvažuje, neovlivní zásadně styl práce státního zastupitelství. Ten je dán jeho organizační a řídící strukturou a povahou personálního obsazení s jeho tradicemi. Struktura soustavy byla při přechodu z totality do rádobydemokracie vymyšlena jako by se záměrem vytvořit bezzubý orgán. Nejvyšší státní zástupce, k němuž se spousta lidí obrací jako k nejvyšší autoritě v trestním řízení, velí jen padesátce státních zástupců v budově svého úřadu, a dvěma vrchním státním zástupcům. Bezprostřední vliv vrchních státních zástupců na trestní řízení je výrazně větší než jeho. To lze změnit zrušením vrchních státních zastupitelství a příslušnou úpravou pravomocí nejvyššího státního zástupce. Tím se ale nevyřeší nevyhovující složení sboru státních zástupců. Cesta k nápravě vede přes zrušení státního zastupitelství a zřízení prokuratury, do které by nepřešli automaticky všichni současní státní zástupci. Každé jiné řešení by narazilo na právní překážky.