V České republice neexistuje síť profesionálních pečovatelů. Chce snad tato vláda zahájit nový byznys s dětmi? Vezmu si dítě, dostanu peníze.

Celý tento nápad pana ministra mi připadá poněkud uspěchaný. Stačilo si poslechnout ministerský projev v televizních zprávách. Člen české vlády se vyjadřoval k problematice zdravotně postižených dětí nalézajících se také v kojeneckých ústavech. Podle ministerských úvah, když je dítě natolik postižené, že potřebuje lékařskou péči, bude umístněno do běžných ústavů.

Když jsem tato slova uslyšel, nevěděl jsem jestli se mám smát nebo plakat. Toto říká odborník na slovo vzatý? Pan ministr si zřejmě neuvědomil, že místa v ústavech se velmi radikálně zmenšovala, a že současná ústavní péče nedokáže kvalitně pečovat o větší počet nových dětí nebo lidí požadujících ústavní péči. Máme tu další politické prohlášení. Vláda ruší něco ještě dřív, než bude mít zajištěnou náhradní péči o tyto děti.

Péče v kojeneckých ústavech stojí zhruba 788 milionů korun ročně, jistě péče v domácím postředí je nejlepší variantou. On stát tady zanedbal domácí typ péče, preferoval péči ústavní. Z tohoto hlediska je proces rušení kojeneckých ústavů pochopitelný. Co už není pochopitelné, je ta krátká doba dvou let. Stát narychlo bude shánět náhradní péči, je zde poměrně vysoké riziko, že v zájmu rychlosti a šibeničního termínu se tak nějak zapomene na všechna pravidla umístňování dětí.

Je doufám jasné, že tímto krokem dojde k odstrčení zdravotně postižených dětí. Tyto děti budou strkány do ústavů, ve kterých pro ně nebude nastavena adekvátní péče. A v ústavech není navíc počet volných míst kam by mohly být takové děti umístněné. V kojeneckých ústavech měly zdravotně postižené děti větší možnost získat rodinu, i když i takto bylo umístnění těchto dětí těžké.

Kvůli rušení kojeneckých ústavů bude třeba až 500 nových pěstounů. Nyní úřady evidují na 8500 takových pěstounů. Ústavní péče stojí zhruba 37 341 korun a domácí jen 10 000. To je možná důvod, proč Drábek sahá k tomuto kroku. Všechno je přepočítáváno na peníze, aníž by se promyslelo co s těmi dětmi bude. Tato situace se nelíbí ani UNICEFu. Pěstouny dnes jsou většinou prarodiče dětí, nebo jiní příbuzní. To co se dnes plánuje, je ale o něčem jiném. Pěstouny se mají stát hlavně cizí lidé. Z kojeneckých ústavů se podle statistik do svých rodin navrací na 54 % dětí, zbytek tam zůstává, čekají na novou rodinu, nebo putují při dosažení určitého věku do jiných typů ústavní péče.

Jak se k tomuto vládnímu kroku zachová NRZP? Zajímá se o zdravotně postižené kojence? Drábkova reforma odepíše ještě více tyto děti. Do kojeneckých ústavů jsou udávány děti, které nikdo nechce. Pan ministr chce začít s politikou navracení těchto dětí do původní rodiny. Není tento postup trošku šílený? Dítě je týrané, dítě je nechtěné a bude navráceno zpátky odkud bylo jako nevhodný balík vyexpedováno? Je mi takových dětí líto. Jak poté bude s takovými dětmi zacházeno? Možná se zvýší počet týraných dětí a jejich životy se zapletou díky neschopným českým úřadům ještě více. I toto může být ta druhá stránka vládního plánu.

Je pravdou, že ve většině civilizovaných zemích kojenecké ústavy neexistují a o takto malinké děti je postaráno v náhradních rodinách, nebo dokonce v původních rodinách. To tu ale mluvíme o zemích s totálně odlišným komfortem sociální péče. Tam je poskytována péče těm nejchudším rodinám, jsou různé podpůrné programy a práce s takovýmito rodinami. My tady zavádíme něco, co je z principu správné, ale nemáme tady zavedený sociální systém, který by všechno dokázal dokonale zprovoznit.

Sehnat v České republice narychlo pěstouny s kvalifikací o péči o takto malé děti bude velmi těžké. Navíc tito pěstouni si berou dítě s tím svědomím, že ho budou mít pouze na určitou chvilku. Častokrát by takováto náhradní péče byla pouze do doby, než by bylo dítě tzv. právně volné. Sehnat velký počet pěstounských rodin v takovém rychlém termínu je v České republice prakticky nemožné. Stát se svou nesmyslnou sociální politikou odklání od nejchudších a spolu s tím také dochází ke skonu péče o nejchudší rodiny. Ti nejchudší jsou naopak považováni za pijavice státu a ten odmítá pokytovat těmto lidem pomoc.

Místo zahájení solidního sociálního systému, si budeme hrát na stát, který každého odkopne do rohu. Všechno zrušíme a připravíme program, který je nedostačující. Politici se zatváří a zamlčí ohrožení nejmenších dětí. Česká republika, respektive ministr sociálních věcí by měl přehodnotit svůj směr sociální politiky. Měl by znovu zahájit podporu a pomoc nejchudším, měl by podporovat rodiny sociálně slabé, měl by podporovat podpůrné programy a akce poskytované takovýmto rodinám a ldem. Zároveň by ministr měl posílit počet terénních pracovníků v sociálním systému. Jsou to právě terénní sociální pracovníci, kteří jsou výrazně omezováni.

Místo aby stát podporoval sociální systém, tak ho ničí....