Vážení pánové,                                                                          

jsme parta starých lidí, kteří se narodili mezi roky 1920 a 1940, ale nejsme postavy včerejška. Zajímáme se o zítřek, protože  máme vnoučata i pravnoučata – a myslíme na ně a nejen na ně. Po invazi tzv. spřátelených armád do naší vlasti v roce 1968 naše rodiny poznaly nejen šikanu, ale mnozí z nás skončili „u lopaty“, jako topiči, kameníci, jako občané druhé kategorie. Sami jsme na vlastní kůži poznali mnohé, před čím bychom dnešní mladé rádi uchránili.

Mnoho let  platilo, že z dějin plyne poučení, že si  lidé z dějin neberou poučení. Proto se pravidelně opakují válečné hrůzy, na bojištích prolévá krev, mrzačí mladí a zdraví, mámy pláčou, děti stávají sirotky. Vítěz (ať už byl agresor či oběť) poté slavnostně rozdá medaile svým hrdinům, zejména in memoriam, a určí i pojmenuje zločince. Tak to vždy bylo, tak to je a prý být musí. (?)

Historie nás učí: Letos to bude 200 let od chvíle, kdy bylo u Waterloo ukončeno Napoleonovo krvavé tažení Evropou, příští rok si připomeneme 150 let od válečné vřavy Sasů, Prusů a Rakušanů, ze které nejen v našem Českém ráji zůstaly desítky pomníků připomínající zbytečně vyhaslé životy tisíců mladých mužů. Před sto lety 1915 byl ještě v nedohlednu konec 1.světové války, do které se šlo se zpěvem na rtech, neboť „spravedlnost“ měla zvítězit za pár týdnů. Mrtví se pak počítali na miliony. Pouhých dvacet let po Versailles stál svět znovu na prahu nové války – druhé světové války, kde se mrtví počítali už na desítky milionů. Připomínka 70.výročí konce této největší válečné tragedie v dějinách lidstva se letos bude konat v Moskvě – v  Rusku, které tehdy ve svazku zvaném Sovětský svaz přineslo největší oběti, které mělo rozhodující podíl na porážce zrůdné Hitlerovy nacistické říše, na záchraně Evropy.

Ano, právě tam v Moskvě je potřeba se poklonit památce padlých. Právě v Moskvě je vhodné připomenout, že co svět světem stojí, uměl každý agresor nacházet „spravedlivé“ důvody pro svoje zločinné kroky, a  tím je obhajovat,  uměl konflikty také  pečlivě aranžovat,  řádně je pak vysvětlovat a před nimi se poté okázale „chránit“. Scénář byl vždy stejný: cílená propaganda, ohlupování mas, selektivní výběr faktů, tj. zamlčování jedněch a vytrvalé omílání druhých, čili málo přímých lží, ale kopa rafinovaných polopravd, které jsou nejnebezpečnější, protože se hůře odhalují.

Naše hlava státu nesmí v Moskvě chybět. Měla by dokonce napomoci k tomu, aby se právě na tomto místě palčivé problémy dnešní doby – jako Balkán, Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie, tzv. Islámský stát, Ukrajina atd. – pojmenovaly  otevřeně a nahlas, jasně a pravdivě. Aby se hledaly a našly jejich příčiny, hledala a našla náprava. Je třeba zdůraznit, že obrovskou odpovědnost má zejména těch deset zemí současného světa, jejichž vojenské rozpočty jsou největší. Proto hlavní odpovědnost mají USA s vojenským rozpočtem – podle IISS (Mezinárodní ústav pro strategická studia) – 581 miliard dolarů, který v součtu přesahuje těch devět nejvyšších kombinovaných rozpočtů. Ano, v Moskvě je třeba říci nahlas, jak to doopravdy je. A snad poprvé – popravdě. Aby po Napoleonovi a Hitlerovi nemusel před Moskvou končit nikdo třetí. Svět další slzy z válek už nepotřebuje. Poučil se!? 

Dr. František Vízek