A pohřeb Vlasty Chramostové, herečky, která rozhodně nebyla ani nijak známou herečkou, ani uznávanou „hvězdou“ obyčejných lidí. Nehaním její herectví, ale kdybyste se ještě před 10 dny zeptali kohokoli na 5 jmen českých hereček, Vlasta Chramostová by na seznamu byla jedině, kdybyste se ptali výhradně mezi chartisty a havlisty. To je prostě fakt.

Pražská kavárna, havlisté ale ve své nenávisti vůči Main Street nedokázali snést, že idol národa není někdo, koho jim oni „elita“ vybrali a není to nikdo z jejich party. Nedokázali snést, že je to člověk, který měl kritické myšlení i vůči dnešnímu dění a vůči dnešnímu režimu. Že se neohnul ani tehdy ani dnes. A to se v jejich kruzích „lepšolidí“ neodpouští.

Nedokázali snést, že pohřeb Karla Gotta jistě překoná účastí lidí a účastí vpravdě národa mnohonásobně dokonce i režimní pohřeb Václava Havla, který kdyby zažil Karel Kryl, tak by ten infarkt dostal zcela určitě, kdyby viděl tu totalitní demonstraci režimu a jeho ikonizovaného představitele a strůjce.

Karel Gott nikdy nespolupracoval s StB. Na rozdíl od asi tak 95% chartistů a disidentů. Viz seznamy agentů StB, „Cibulkovy seznamy“ - http://petr.cibulka.com/cgi-bin/cp.exe?dest=W#vyhl

Karel Gott nikdy nezpíval politické častušky – na rozdíl od mnoha chartistů a dnešních „statečných“ bojovníků proti bezpečně již dávno poraženému komunismu.

Karel Gott neokázale pomáhal a podporoval i ty lidi, kteří se ocitli v nemilosti komunistického režimu. Karel Gott se tím nikdy nechlubil, ani po listopadu - na rozdíl od kolaborantů a skutečných zbabělců, kteří se po listopadu ve svých vlastních „vzpomínkách“ stali najednou bojovníky proti komunistům a kteří dnes plivou na Karla Gotta. (Jeden kamarád mi vyprávěl, že z Gottovy kapely někdo emigroval na Západ – jeho rodina ale zůstala zde a díky postihu ze strany režimu na tom nebyla materiálně dobře, a Karel Gott té rodině vyplácel „gáži“, jako kdyby ten člověk stále hrál v jeho kapele. A ani s tím se nikde Karel Gott nechlubil.)

Nebylo zjištěno, zda Karel Gott kdy byl členem KSČ. To ale tvrdí „undergroundový hudebník, filozof a publicista“ Vodrážka. (Promiňte, undergroundový hudebník znamená hudebník, jehož hudba zajímá jen několik lidí, zpravidla soustředěných okolo jedné špeluňky?). Vodrážka také uvádí, že underground si Karla Gotta nikdy nevážil. No, to chápu, když špička undergroundu bylo  toto je asi tak překvapivý, jako že si Rembrandta nebo Michelangela neváží primitivní sprejeři, co zvládají nasprejovat jen pár klikyháků.

A kdo to je Miroslav Vodrážka (* 13.9.1954 Praha) český publicista, filozof, undergroundový hudebník a herec, někdy vystupující též pod jménem Mirka Vodrážková. V roce 1977, v období po vzniku Charty 77, veřejně vystoupil vyšplháním na sochu svatého Václava na Václavském náměstí, za což byl pro výtržnictví odsouzen k čtvrtroční nucené terapii a několika letům ochranného soudního dohledu.

Pozn.: takže byl shledán duševně nemocným (podle mého skromného názoru oprávněně); stačí už to, že se považuje za ženu, vyšplhání na sochu sv. Václava je již naprosto sekundární. Svůj zájem dlouhodobě směřuje k otázkám feminismu. V letech 1991–1997 byl členem Nadace Gender Studies v Praze. Věnuje se alternativní hudbě.

Zaměstnán je v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů. Je rovněž předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR a členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
Pozn.: takže mu sehnali teplý flek na Ústavu pro studium totalitních režimů, protože ani není vzhledem ke svému psychickému stavu kdekoli jinde zaměstnatelný.

Rozumíte  tomu, že Český rozhlas uspořádá debatu o umění Karla Gotta a jako vrcholnou autoritu pozvou lůzra, který by se bez dotací a prachů z neziskovek neuživil ani jako kopáč, navíc úchyla, který potřebuje minimálně ambulantní leč trvalou péči.

To jako že by kulturní obec, tedy pražská kavárna požadovali pro někoho, kdo není havlista pohřeb se státními poctami? Navíc pro někoho, jehož pohřeb tak jako tak naprosto zastíní pohřeb Václava Havla. Jak by mohla „kulturní obec“ pražské kavárny spolknout, že videoklip Karla Gotta s dcerou Charlotte má za týden víc shlédnutí, než Havlův film za 3 roky. Samozřejmě, že by to tak nikdy nemohlo být. Kavárna prostě nenávidí jakýkoli úspěch kohokoli, kdo není z jejich party havlistů. A proto hledá cesty a způsoby jak alespoň předem pomluvit pohřeb Karla Gotta, když už ho nemohou úplně zakázat.

Údajný kněz Halík byl mezi prvními, kdo pocítil třídní povinnost plivnout na Karla Gotta. Nebudu opakovat jeho odporné bolševické kádrování, které jako by přišlo z totality 50. let, kde se svým myšlením Halík i celá kavárna tak jako tak myšlenkově zasekli. Na rozdíl od údajného kněze Halíka se nenechal Karel Gott nikdy zaměstnat komunistickým režimem jako školitel komunistických kádrů. Také na rozdíl od Halíka nikdy nenapsal dizertační práci „Křesťanství jako utopie!“, kteroužto zřejmě „odbojovou činnost proti komunistickému režimu“ vykonal pan Halík v době, kdy prý byl již tajně vysvěcen na kněze (což ovšem na rozdíl od své komunistické ideologické dizertace není Halík schopen doložit). Pokud by byl vysvěcen na kněze, za tuto práci musí být exkomunikován z církve. je to to nejhrubší rouhání, jakého se může dopustit jakýkoli věřící natožpak kněz. V prověrkách po roce 1968 je Halík vysoce hodnocen jako jasně se distancující od reakčních sil Pražského jara.

A na rozdíl od Halíka také Karel Gott nikdy neabsolvoval Večerní Univerzitu Marxismu-leninismu (VUML).

Přesto Halík hodnotí Gotta jako „hvězdu normalizační zábavy“ a jeho případný pohřeb se stáními poctami (původně nepřesně navrhovaný jako státní pohřeb) považuje absolvent VUMLu Halík za „urážku všech disidentů a všech skutečně tvůrčích umělců“. Které konkrétní umělce považuje Halík za skutečně tvůrčí, to nevíme, protože to Halík neupřesnil.

Dalším je Pavel Šafr - český novinář, komentátor a dlouholetý šéfredaktor novinových i časopiseckých titulů. Byl šéfredaktorem Lidových novin, Mladé fronty DNES, ředitelem skupiny Blesk, Reflexu, Šéfredaktor vlastního deníku Forum 24. který rovnou Karla Gotta označil: „Pravda je prostě taková, že se Gott nechal zkorumpovat komunistickým režimem“ a „Gott se prostě choval jako komunistický lokaj první třídy.“ A za naprosto neodpustitelné pak považuje Šafr skutečnost, že po listopadu si Karel Gott ponechal kritické myšlení. To Šafr považuje za jeho hluboký pád. Ano, Karel Gott se „provinil“ - neakceptoval tupě nové režimní vymývání mozků masmediální propagandou a hledal a nacházel vlastní názor. Režimní propagandu ale Šafr považuje za jedinou pravdu a cokoli jiného za konspirační teorii, takže to má za Mistrův „pád“ -  stejně jako si tuto stranickou výtku nemohl odpustit Hřebejk, další přesvědčený soudruh dnešního režimu.

Přidali se Bělobrádek, Mitrofanov, Klvaňa, Zahradil, Just, Schwarzenberg, Kalousek. Neomarxistická mládežnická úderka Piráti má alespoň tolik rozumu, že mlčí.

A pak zemřela Vlasta Chramostová. Pro havlisty jako na zavolanou. A ústy „nestranného“ soudce Ústavního soudu, byla Chramostová ihned předložena národu jako někdo, kdo si na rozdíl od Karla Gotta zaslouží úctu a pohřeb se státními poctami.

Boji se nejde vždy jen vyhýbat a řešit vše smírem. To bychom mohli třeba muslimům ustupovat a ustupovat, v bláhové naději, že jednou přestanou klást ultimáta, že se jednou začnou chovat tolerantně a mírumilovně k ostatním, že jednou přestanou páchat teroristické útoky – a naivitu této „strategie“ si prostě některé země Západu uvědomí, až již pro ně bude vše ztracené. „Podrobení“ v reálu.

Nelze na „kavárnu“ a jejich sprostotu a aroganci odpovídat mlčením, slušnou zdvořilostí a souhlasným úsměvem. Proto považuji téma Gott-Chramostová za téma politické a vysoce aktuální. A protože na facku je někdy už opravdu nutné odpovědět fackou, píši o tom – stejně tvrdě.

Vlasta Chramostová byla tématem mého předchozího článku „Požadovala Vlasta Chramostová trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou?“ Když jsem dále procházel archívy novin, ukázal se obraz paní Chramostové, který je cokoli než „morální kompas“, jak ji vykreslil JUDr. Pavel Rychetský.

Vlasta Chramostová - Stručná rekapitulace, plus doplnění dalších fakt:
Po válce se Chramostová seznámila a měla poměr s režisérem brněnského divadla Karlem Novákem. Podle jejích slov šlo o vztah ve stylu „itálie“. Pak ale zjistila, že režisér je ženatý a tedy nepříliš perspektivní z pohledu zajištění. Takže vztah ukončila. ZDE.

„Jenomže pak jste sama zjistila, jak píšete, že je tak trochu ženatý. Ve svých letech viděl věci jinak než já ve svých dvaadvaceti. Pro mé mladé představy o lásce i mou výchovu to bylo naprosto neúnosné. Už k nám docházel i do rodiny… Tehdy jsem řekla, že si vezmu prvního zajímavého muže, který mě požádá o ruku.

Zajímavého a perspektivního muže Chramostová také brzy potkává. Tím zajímavým mužem byl vysoký komunistický funkcionář, kovaný soudruh, ředitel brněnského rozhlasu Pavlinec. V roce 1950 se za něj Chramostová provdala.

Podle pamětí, které na svoje očištění sepsala Chramostová po listopadu, když se provalilo, že byla agentkou StB, ji prý lezli na nervy komunističtí potentáti a celá komunistická pompa:
„Miloš byl věrný ideálům. Nespočetněkrát jsme se pro ně svářili. Zlobily mě komunistické odznáčky na klopě kabátu, zlobily mě všechny vnější atributy, legitimace, povinné vyvěšování praporků a celá ukřičená propaganda“.

Vzala si tedy komunistického papaláše, naprosto jistě velice kovaného komunistu, protože jí lezly na nervy „komunistické odznáčky, legitimace, povinné vyvěšování praporků...“ – ale to asi kovanému soudruhovi neřekla, protože by si ji nevzal. Ale pak si po 50ti letech vzpomněla, že byla vždycky proti komunistům a se svým manželem se kvůli tomu pořád hádala. Paradoxem je, že její první větší divadelní rolí byla role Leninovy sestry ve hře Rodina.

Na svatbě měla brněnského krajského tajemníka KSČ, pověstného fanatika Otto Šlinga, který se musel aktivně podílet na teroru čerstvě nastoleného  komunistického režimu proti jeho domnělým i skutečným odpůrcům. Stejně jako Rudolf Slánský, se kterým byl Šling následně odsouzen a popraven. Při psaní o svatbě Chramostové jsem jen malinko zapátral po odkazech na Šlinga. Jeden jeho syn byl pak v roce 1972 zatčen a vyhoštěn do Británie. Druhý jeho syn podepsal Chartu 77 a v roce 1984 emigroval do Británie. Takže vlastně Šling byl hodný, dobrý, demokrat, bojovník proti totalitě, že? ZDE

Zpět ke Chramostové. Její vyvolený výtah k blahobytu, eh, pardon, její vyvolený komunistický papaláš ovšem jen několik měsíců po svatbě upadl v nemilost režimu. Ztratil funkci ředitele rozhlasu v Brně. Nakonec pracoval jako horník na ostravsku. 

Když Otto Šlinga v roce 1950 zatknou a popraví, putuje Pavlinec do ostravských dolů, zatímco jeho 24letá manželka hraje v Praze komsomolky. Konec citace

Na dotaz novináře z Novinky.cz: „Jak je možné, že vás jako jeho ženu (Pavlince) nevyhodili okamžitě z divadla Chramostová říká:
Jednoduše. V létě, když jsem do Prahy přicházela, se z perspektivních Vinohrad stalo jediným škrtem nejpolitičtější divadlo v zemi, armádní. Jeho novému vedení trvalo rok, než zjistilo, čí že jsem to vlastně manželka. Prostě schizofrenie! Na jevišti jsem představovala bojovnice za socialismus, doma žila s třídním nepřítelem.

Ale uvidíme dále.
Jedna věc stojí za povšimnutí. Manžel Chramostové Pavlinec byl zatčen a vyhozen ze všech funkcí v roce 1950, na podzim. Následujících několik let hraje Chramostová podle vlastních slov jednu komsomolku za druhou. Čím si Chramostová vysloužila privilegium, že nebyla jako manželka „nespolehlivého“ vyhozeného soudruha nijak sama postižena? Hraje v divadle, hraje ve filmu. Hraje v ultra-komunistickém divadle – Divadle Československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech).

Požadavek trestu smrti pro Jiřinu Štěpničkovou
V roce 1951, v říjnu se k útěku za hranice odhodlává již před válkou česká herečka Jiřina Štěpničková. Neví, že se jedná o past nastraženou StB. Na hranicích je v říjnu 1951 zadržena i se svým tehdy 4letým synem, pozdějším výtečným, leč po listopadu nadlouho do nemilosti odsunutým hercem Jiřím Štěpničkou. V prosinci 1951 je Jiřina Štěpničková odsouzena k trestu odnětí svobody na 15 let.

Kromě již v předchozím komentáři zmíněných zdrojů jsem našel ještě tento ZDE.
Antonie Hegerliková (†89): Chtěla trest smrti pro Štěpničkovou!
... V 50. letech totiž byla jednou z těch, kdo poslali na 15 let do basy kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, ba co víc, kdo pro ni žádal trest smrti!
„Byla to právě Hegerliková s Jiřinou Jiráskovou a jedním panem režisérem, kdo tehdy inicioval štvavý pamflet proti Jiřině Štěpničkové, v němž požadovali nejpřísnější trest!“ upozornil nás mailem jeden čtenář. „Tenkrát to byly ohlouplé, zmanipulované svazačky poháněné závistí a zlobou,“ píše.
Hegerliková se těmto obviněním již nemůže bránit, za svého života se ale ke škraloupu se sklopenýma očima přiznala. „V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí – Lídy Vostrčilové a Josefa Chvaliny – jsme všichni souhlasili,“ řekla kdysi pro jedny noviny.

Všichni, to v tehdejším »rudém« Divadle na Vinohradech znamenalo včetně Vlasty Chramostové, Jiřiny Švorcové, Vlastimila Brodského, Jiřího Valy, Jiřího Sováka, Ludmily Pelikánové či tehdejšího partajního předáka Oty Sklenčky. „Jak jsme měli vědět, že to, co nám o tom řekli, není pravda? Mně bylo dvacet, byla jsem mladá a věřila jsem. I tomu že je republika plná lidí, kteří chtěli tomu novému nastupujícímu svobodnému socialistickému režimu škodit,“ vzpomíná na mladickou zaslepenost Jiřina Jirásková. konec citace

Antonie Hegerlíková to tedy přiznala. Jiřina Jirásková zde fakticky také, i když nepotvrdila přímo požadavek trestu smrti, ale nijak ho nerozporovala. V dalších zdrojích pak jsou uváděni 4 herci, kteří se distancovali od rezoluce požadující trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou:
Divadelní kritik Vladimír Just v ČT v pořadu “21” dne 8. února tvrdil, že petice, žádající hereččinu smrt, byly dokonce čtyři. V televizi citoval z rozhovoru s Jiřinou Štěpničkovou z roku 1968, kde zmínka o listině žádající trest smrti je. Just, který kauzu letos otevřel v Divadelní revue, si je existencí rezoluce jistý. Neví však, kdo ji vlastně podepsal: “Známi jsou jen lidé, kteří se od ni distancovali. Byli to Josef Chvalina, Lída Vostrčilová, Rudolf Deyl ml. a Gustav Nezval.”
.... Herečka Vlasta Chramostová dodává: “Vím o tom víc než jiní a napíši o tom ve svých Pamětech.“ ZDE

Byla tedy u toho. Z jiných zdrojů se zdá vysoce pravděpodobné, že podepsali všichni, kromě těch dvou nebo čtyřech jmenovaných, mezi kterými Chramostová není ani jednou.

Z předchozího komentáře k této věci:
Její kolegové z Vinohradského divadla podepsali petici, v níž požadovali pro zlomenou Štěpničkovou trest nejvyšší, trest smrti! Údajně to byly Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková. “Ani jedna z těchto žen, které opravdu nežádaly pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou nic menšího než trest smrti, ji nepřežila,” napsala ve své knize herečka Vlasta Chramostová.

Takže tedy – po listopadu 89 píše Chramostová knihu, aby sama sebe očistila poté, co byla zveřejněna její spolupráce s StB. Zde výslovně uvádí čtyři herečky, jako jediné autorky petice za trest smrti. Všechny čtyři spolehlivě mrtvé, tři z nich mrtvé již více než 30 let. Bez potomků herců, hereček nebo jiné branže. Mrtvé herečky se už nemohou bránit a ze živých herců a hereček už po listopadu nikdo nevystoupí s tím, že Chramostová lže, protože to podepsaly nejen ty čtyři, ale i on sám/ona sama a Chramostová taky. Milosrdné vzpomínky na vlastní lumpárny po 50 letech.) Konec citace z předchozího komentáře

Chramostová po listopadu 89 tvrdí, že o tom ví více než ostatní. Buď se opět podřeklo její podvědomí / černé svědomí, nebo se snažila vše svést na herečky, které již byly dávno mrtvé. Chramostová totiž jmenuje jako jediné autorky oné petice čtyři herečky (mezi kterými Hegerlíková ani není, mimochodem), které jsou v té době již dávno mrtvé. Všichni ostatní účastníci událostí roku 1951 v Divadle Československé armády mlčí. Přeci se sami neudají za podpis petice žádající trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou. Chramostová tak možná nejen vyvinila sebe samotnou z této špíny, ale i všechny ostatní kolegy a kolegyně, kteří tím pádem neměli nejmenší zájem rozporovat její verzi.
Usnesení z příslušné schůze se však nikdy nenašlo, neboť stranický i odborářský archiv divadla [Divadla na Vinohradech] se po Listopadu 1989 ztratil. ZDE

Někteří dokumentaristé a vyšetřovatelé Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu o existenci spisu v případu Jiřiny Štěpničkové věděli, ale spis k této kauze se údajně ztratil. ZDE

V roce 1955 také Chramostová zcela znechucena všemi těmi vnějšími atributy komunistického režimu bere hlavní ženskou roli ve filmu Rudá záře nad Kladnem, natočené podle knihy komunistického Antonína Zápotockého. Ten nad ní podle jejích slov nadále držel ochrannou ruku. ZDE

Nový manžel – nový výtah k blahobytu
Chramostová se po rozvodu seznámila sochařem Konrádem Babrajem, kterého poznala cestou na pátý celosvětový festival komunistické mládeže ve Varšavě, v roce 1955.

Agentka StB – z prospěchářství a kariérismu
V listopadu 1957, po rozpadu prvního manželství, se Chramostová schází agenty StB a upisuje se jim pod krycím jménem Klára (jako dcera jejího druhého životního partnera Konráda Babraje, vůči níž měla výčitky svědomí).

Musím říci, že to je tedy také síla. Z toho „charakteru“ až mrazí. Vážně mi to úplně bere dech. Je to neuvěřitelná špína. Neuvěřitelná špína, která vyplave, když se člověk jen trochu pohrabe dokonce i ve veřejně dostupných informacích o „ikoně havlistů“ a „morálním kompasu“. A s ostatními by to nebylo o nic lepší... Milí havlisté, nenadávejte na tento článek – nenadávejte na zrcadlo, když máte....no, však víte. ZDE

Perlou ve výše zmíněném oslavném článku je pak také:
"Řekla jsem si tenkrát, podepíšu, nebudu je mít konečně za zády, ale vlastně po boku, přitom pro ně nikdy nic neudělám, a když, tedy tak, aby museli pochopit moji neschopnost pro takovou práci...“

Chybělo už jen, aby prohlásila, že se dala k StB jen proto, aby komunistickou tajnou policii „rozložila zevnitř“. ZDE

Vstup do KSČ – z odporu ke komunistickým legitimacím anebo pro více peněz?
V roce 1962 Chramostová, která prý vždycky nesnášela takové ty komunistické symboly a už v 50. letech v době nejtěžšího komunistického teroru se kvůli tomu hádala se svým tehdejším manželem, tak tedy z čiré nenávisti ke komunistům se v roce 1962 stala členkou KSČ. Asi se prostě chtěla mít ještě více dobře, mít ještě víc rolí, ještě víc peněz, být ještě šťastnější, než když se o 5 let dříve stala agentkou StB.

Zaviněná autonehoda a zaviněná smrt čtyřletého syna
V manželství s Konrádem Babrajem dochází k tragické události. V roce 1963 Chramostová jede autem se svým synem a způsobí dopravní nehodu, při které je sama těžce zraněna a její 4letý syn při nehodě zemře.
Proč se Chramostové po listopadu 89 nikdo nezeptal, co se při té tragické nehodě konkrétně stalo? Zlé jazyky hovoří o tom, že Chramostová údajně řídila pod vlivem alkoholu.

Něco temného tam být muselo, protože její manžel, Konrád Babraj jí navíc tuto nehodu neodpustil – takže je velice pravděpodobné, že nešlo o žádnou „obyčejnou“ nešťastnou náhodu. Víme jistě, že ona nehodu přímo zavinila, vzhledem k hospitalizaci na psychiatrii (a možná i díky spolupráci s StB a navíc i členství v KSČ) nebyla trestně stíhána, ačkoliv zavinila nehodu s následkem smrti třetí osoby, svého syna. Možná to bylo v její složce, kterou ale havlisté ihned po sametu rychle nechali zmizet spolu s dalšími složkami „elity disentu“.

Nicméně Chramostová se tedy již v nemocnici orientuje na dalšího muže – kameramana Stanislava Milotu, se kterým se seznámila již dříve v roce 1961 při natáčení budovatelské bolševické „komedie“ Spadla z nebe o veselých družstevnících.

1968
Za zmínku mimochodem stojí skutečnost, že Manifest 2000 slov podepsal mezi jinými i Karel Gott, ovšem Vlasta Chramostová zřejmě nikoli.  Po vstupu „bratrských vojsk“ Varšavské smlouvy Vlasta Chramostová se svým tehdejším mužem Stanislavem Milotou natáčí na profesionální kameru dění v Praze. Zřejmě jediná světlá doba v životě V.Ch., který je jinak plný zištnosti, kariérismu, prospěchářství, nezodpovědnosti – a to jak ve formě obviňování všech ostatních, tak ve formě věčných útěků před vlastní zodpovědností na psychiatrii.

V roce 1969 prý byla nejprve vyloučena z komunistické strany, jak sama tvrdí. Ale kdo ví, když z Divadla na Vinohradech nebyla vyhozena, ale prý odešla sama až „po roce 1970“, prý na protest proti vyhození z funkce ředitele divadla Františka Pavlíčka, kariérního komunisty, bývalého člena ÚV KSČ, vyhozeného z komunistické strany i z Divadla na Vinohradech po roce 1968. Podle jiné verze zase sama ukončila svoje členství v KSČ na protest proti srpnu 68. I tak je zvláštní, že nebyla vyhozena z Divadla na Vinohradech, ale sama odešla o rok později, jak tvrdí.

Další dva roky hraje v Divadle za branou, které je ale po dvou letech uzavřeno. Chramostová hraje v divadlech mimo Prahu, opět nijak neperzekuována – i přes to, že údajně vystoupila z KSČ.

Charta, disidentská šlechta
Když nemohla hrát, stala se disidentkou. Jednou z úzkého kruhu chartistické šlechty. Hraje bytové divadlo u sebe doma. K tomu přidává prapodivné historky, jak u nich zasahovala Státní bezpečnost. Ale jistě to nebylo nijak jednoduché období. Hrát nemohla, její manžel kameraman také přišel o práci. Po podpisu charty se zřejmě situace trochu zlepšila – Chramostová něco píše (neříká přesně co), překládá se to a publikuje „na Západě“, takže má i vlastní příjmy a není asi stoprocentně závislá na přídělech peněz z chartistických šuplíků s bony. Z odpadního skla z Nového Boru prý se svým manželem vyrábí lampy a prodávají je. Ale celkově to vypadá na příjmy především ze zahraničí – ať již za „publikovaná díla“ nebo z peněz přímo na pomoc „disidentům“.

Listopad 89
Během listopadových událostí se Chramostová dostala i na balkon Melantrichu. Pak přichází do Národního divadla. Zřejmě hned v listopadu nebo prosinci 1989 je z Národního divadla vyhozena Milena Dvorská. Je vyhozena, přestože nikdy nebyla členkou KSČ ani agentkou StB. Měla blízko k chartistům a svými kontakty s nimi riskovala svoji pozici herečky mnohem více, než tehdy již profesionální disidenti (včetně Chramostové).

Důvody k vyhazovu Mileny Dvorské se mi nepodařilo dohledat. Lze pouze provést logickou rekonstrukci událostí na základě některých indicií. 

Chramostová po smrti Mileny Dvorské poskytla rozhovor, kde naplno ventiluje svoji nenávist vůči Dvorské a nešetří na její adresu těmi nejhrubšími urážkami, které lze o ženě říci bez použití sprostých slov. ZDE

V listopadu 1989 je Chramostové 63 let a ví, že mnoho času na světla ramp už nebude. A tak nechá vyhodit kolegyni, jen aby sama získala angažmá. Jediné logické vysvětlení. Milena Dvorská to ví. A na večírku Národního divadla se opilá pustí do Chramostové – a řekne to Chramostové všechno pěkně od plic. Ostatní mlčí. Jen Chramostová jako vždy opět ze všeho obviní všechny ostatní – v tomto případě konkrétně Milenu Dvorskou.

Cibulkovy seznamy – aneb na co Vlasta tak nějak úúúúúplně zapomněla
V roce 1992 Petr Cibulka, disident, který nepatřil mezi disidentskou šlechtu, publikuje proslulé seznamy agentů StB. Vlasta Chramostová je na těchto seznamech samozřejmě uvedena.

Vrcholem všeho je, že Chramostová tvrdí, že si to vůbec nepamatuje. A havlistický Respekt se dojímá, že seznam zlého Cibulky „totiž nerozlišuje, jestli šlo o placené dlouhodobé agenty, nebo o ty, kteří sice pod nátlakem podepsali spolupráci, ale následně už s policií neměli nic společného“. No, Vlasta Chramostová přeci podepsala StB spolupráci, protože měla pocit, že její talent nebyl ještě dostatečně doceněn rolemi ve filmech jako Rudá záře nad Kladnem, a ona chtěla víc rolí, víc peněz, víc slávy, jak sama uvádí. Takže o nátlak mohlo jít jedině ze strany její ctižádostivosti, která byla ochotna jít přes mrtvoly.

Ona si vlastně nepamatuje, jak podepsala rezoluci za trest smrti pro Jiřinu Š., nepamatuje si, že podepsala spolupráci StB, nepamatuje si, jak to bylo při autonehodě, kdy zavinila smrt vlastního syna, vůbec nechápe, proč jí Dvorská měla za zlé vyhazov z Národního divadla. To je úplně nový psychiatrický jev - dokonale selektivní ztráta paměti.

V roce 1998 prezident Havel Chramostové udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

„Po Standovi (Milotovi, manželovi Chramostové) zemřela v neděli i Vlasta Chramostová. Opustila nás nejen skvělá herečka, ale i statečná žena, ke které mě vázalo dlouholeté přátelství datované ještě z dob disentu. Pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to nepochybně právě Vlasta Chramostová,“ uvedl Rychetský v prohlášení.

Vlastně je mi havlistů pražské kavárny až líto. Chtějí proti názoru Main Street vytáhnout eso z rukávu a vytáhnou jen špinavou historii jednoho kariérismu za každou cenu, jednu smutnou historii zla, sobectví, jájínkovství a naprosté nezodpovědnosti a zbabělosti přijmout jakoukoli zodpovědnost za svoje jednání a jeho důsledky.

Post Scriptum: Já vím, že tento článek je dlouhý a že ve čtenosti nedosáhne žádného výsledku. Já si jen myslím, že by ten příběh v pozadí zachycen být měl – dříve než zmizí všichni svědci, všechny archívy novin, všechny nepohodlné skutečnosti účastníků. Tak snad někde na nezávislých webech publikován bude a snad tam zůstane zachován, jako pokus o shromáždění faktů a jako pokus o vyprávění jednoho, vlastně dvou příběhů na základě těch fakt.