Pravda to, opakuji, není, protože podobný typ hrdiny se v literatuře a na divadle - a koneckonců i v realitě - vyskytuje odnepaměti. Nicméně... Nicméně taky Případ pana Janíka v tom směru za podstatnou pozornost stojí. Ne, že ne. Tahle krátká Čapkova povídka ovšem kumuluje, jak řečeno, hned causy tři; přičemž dvě úvodní přece ještě nejsou stoprocentně clouseauovské. Anebo se domníváte, že už také? Poslechněme si, oč se jedná.

Starý mládenec menší postavy jménem Janík jezdí ve dvacátých letech na letní byt na Sázavu. Tam zná z hospody četníky a vážně nevím, zda to bylo za První republiky dovoleno či možné, ale provází je celý týden (apovidky z jedne kapsy přebal ještě déle) po lesích, kudy oni zoufale vodí mordýře Baštu. Ten odpravil svou nevěstu a její tělo spálil a někde zahrabal. Kde, ví, ale nechce se mu to vyslepičit. - Anebo si to skutečně nesvede ve stresu vybavit? To si přeberte. Nicméně je to úmorné a devátý den Janík nabídne - zřejmě v návalu lítosti – vrahovi vlastní housku. A to se šunkou. Navíc jej poprvé osloví, a jelikož prý je zvyklý každičkému říkat „pane“, kouzelné slůvko nechybí. A je to. Dojatý lotr Bašta četníky vzápětí jako nastartován doavede ke hrobu.

„Vás je škoda, vy byste měl jít k nám,“ připije v putyce strážmistr Janíkovi, nicméně Čapek a ani policajti jako by netušili nic o dost obvyklé metodě páru vyslýchajících, z nichž jeden je „hodný“.
Představuje to, řekl bych, jistou mouchu na těle téhle první třetiny vyprávění, ale jeho zůstatek se obejde už bez nedostatků. Janík putuje nočním rychlíkem do Bratislavy, a jelikož ho tam na nádraží zapomenou vzbudit, vyskočí teprve na poslední chvíli. Po odjezdu vlaku objeví v náprsní kapse třicet tisíc a nevím, zda by i Clouseau šel v tom momentě peníze odevzdat na policii, náš hrdina to však udělá. A vida! Objevil padělky. - „Máte šťastnou ruku,“ zví od kriminalisty (který zná rozuzlení Baštova případu). „To už je takový dar od Pánaboha. Někdo celý život nic nenajde, a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy. Měl byste se dát k nám, pane Janíku.“

Skutečným Clouseauem se však stává Čapkův borec až do třetice, měsíc nato. Opije se totiž a před hotelem vleze bezmyšlenkovitě do vozu, aniž udá svou bubenečskou adresu. Auto se přesto rozjede a Janíka je vysazen do společnosti dvaceti osob, z nichž šest chtě nechtě identifikuje. „Byli to bohatí lidé, o kterých se proslýchalo, že mají jakési zvláštní politické zájmy,“ píše tu Karel Čapek a jeho Preclouseau je, pravda, už vzápětí vykopnut a původním šoférem odvezen do Bubenče, nicméně si zapamatuje, kudy jeli, a ráno rovnou volá policejní presidium! - „Nechci vám lichotit,“ řekne mu snad sám policejní president, „ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí. Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. A my potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost; ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.“

Pointu neprozradím a nejspíš ji ostatně znáte, ale rád zopakuji, že tento text byl prvně zveřejněn roku 1928, zatímco Clouseau do světových bijásků vstoupil teprve pětatřicet let nato (1963).
Jistěže dík Američanu Blake Edwardsovi (1922-2010), ale spolupracoval s ním na scénáři Maurice Richlin (1920-1990), přičemž druhý díl téže slavné série (1964), ve kterém inspektor se šťastnou hvězdou nad hlavou opravdu teprve zazářil, je vlastně už několikátou adaptací francouzské hry Marcela Acharda (1899-1974), na níž zapracoval v konečné fázi (letos zesnulý) William Peter Blatty (1928-2017), budoucí autor rekordně výdělečného Vymítače ďábla.

A sama Čapkova historka? Přešla do Povídek z jedné kapsy a zfilmována byla v letech 1991 (režie Jiří Vanýsek) a 2011 (režie Josef Tuka).
V první verzi je českým Clouseau Jiří Hálek, v druhé Arnošt Goldflam.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.