„Všude (v poslední době) narážím na hodnocení naší minulosti. Vládní, parlamentní i žurnalistické kruhy se překřikují ve sněmovně, v médiích u památníku padlých, kde připomínají konec války svou zdeformovanou historickou pamětí. Nikdo z nich neřekne, že nás osvobodil stát, který už neexistuje, že v jeho armádě tehdy byli Ukrajinci, Bělorusové, Rusové, Tadžici a jiní. A ti všichni jsou dnes považováni za barbary a nositele zla pro náš současný svět. Občas dokonce nechybí ani jejich dnešní srovnávání s nacistickými zločinci.

Přepisování dějin trvá už dlouho (ostatně tu bylo vždycky), ale nyní se na něm podílejí akademické kruhy, novináři, literáti a umělci v míře dosud nevídané. Probíhá tu ztráta národního vědomí i ztráta ideálů humanitních, které patří ke zrodu našeho státu. Je zlé, že lidé žijí bez historické paměti, horší je, že určité věci si pamatovat nechtějí a nejhorší je, že jim to je jedno. Stále se mluví o svobodě, skloňuje se ve všech pádech, používá ve všech časech, ale neříká se, jak k ní došlo, nepřipomínají se ti, kteří za ni byli ochotni ztratit život, kteří ho za svobodu nejen svou, ale i těch druhých, položili. Nedávné oslavy našeho osvobození byly prezentací absence historického vědomí i charakteru těch, kteří se ve svém lokajství přímo předháněli.“

Dlouho jsem nečetl tak přesvědčivé zamyšlení nad tím, kam až nás absence historického vědomí přihnala a jak snadné je s touto absencí přepisovat dějiny. Kterýsi chytrák v dnešních českých médiích došel ve svých „úvahách“ nad koncem války tak daleko, že si neváhal nad rozhodujícím přínosem Rudé armády na osvobození Československa položit řečnickou otázku, „zda osvobození komunistickým imperialismem bylo skutečně osvobozením“. Člověk se musí sám sebe ptát, jak daleko (nebo blízko) je doba, kdy hrůzy německého nacismu budou veřejně popřeny a kdy válečné Německo bude vykládáno jako „hráz“ proti „pronikání hord z východních stepí“. Že přeháním? Moc se bojím, že v dnešní české atmosféře přepjatého antirusismu, nepřeháním příliš.

Vzpomínkové oslavy konce Druhé světové války sice ke kultivaci znalostí dějinných souvislostí novodobé české historie nepřispěly, zato k povznesení historického vědomí cestujících pražským metrem na lince B přispěje umístění „dočasné tabulky“ (jak ji nazývá náměstek pražského primátora Hřib), která ve stanici Anděl (kdysi Moskevská) výmluvně vysvětlí spěchajícím, že bronzová plastika Moskva – Praha má „okupační původ“. Tabulka tam bude umístěna do té doby, než se radní rozhodnou, „kam s plastikou“.

Touto poznámkou jistě nehájím Sovětský svaz, už více než třicet let neexistující, ani manýry tehdejších komunistů. Zdá se mi však směšná ta úpornost, s jakou se „vypořádáváme“ s minulostí ve víře, že takhle to má být. Ostatně kdyby se Hřib a jeho spoluradní alespoň párkrát projeli v dopravní špičce Prahou a zjistili, že je město pro všechny opravy, překopy a výmoly fakticky neprůjezdné, třeba by přestali řešit hlouposti, na které lidi s normálními starostmi nemají čas.

S názvy ulic, náměstí, parků (a stanic metra, jak je vidět) to bylo vždy ošidné. O tom svědčí i zpráva, že tři mateřské školy z Prahy 10 se nechtějí nadále jmenovat podle ruských názvů ulic, kde sídlí.

Na základě přání ředitelek oněch mateřských škol se tedy napříště nebudou jmenovat Vladivostocká a Magnitogorská, ale snad dokonce ani Lva Nikolajeviče Tolstého. Jsou to názvy ruské, proto – dnes – nežádoucí. I jméno autora geniálního eposu Válka a mír a úžasných románů Vzkříšení nebo Anna Kareninová v Čechách vadí. Byl to také přece „jen“ Rus. Co budou jednou dělat ti, kteří budou na Smíchově bydlet na hlavní třídě Madeleine Albrightové (a chodit do ZŠ se stejným názvem) nebo se procházet parkem Hannah Arendtové?

Chováme se podobně, jako se při vypuknutí První světové války chovali Britové nebo Němci. Ti první zakázali Beethovena a vše německé, ti druzí udělali to stejné s anglickou a francouzskou uměleckou tvorbou. Je to zapotřebí?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause