Jsou-li bez patřičné formální i neformální odezvy konkrétními skutky veřejně a dokonce ostentativně porušována dětská práva úředními osobami, máme indikátor o mimořádném mentálním stavu ve společnosti.

Proč děti?

Zásahy policistů v různých částech naší země se celkově logicky množí – určitě exponenciálněji než sama epidemie. Jen za rok 2020 policisté šetřili podle údajů Policejního prezidia více než milion podezření na přestupky v souvislosti s epidemií! Je náhodou, že máme na očích výstupy, kde figurují děti „odmítačů“? Neměly být ve škole? Ve školce? Pochopitelně nevíme, zda tato kauzalita platila v případech, o kterých je tu řeč (Beroun, Ostrava, Uherské Hradiště). Jisté je ale to, že rodiče jsou nyní se svými dětmi mnohem více, za což nemohou. A také to, že jde o děti, do jejichž práv už se rok zasahuje dosti drasticky zákazem běžné školní docházky.

Už proto bychom je měli šetřit. My jsme ale svědky opačného trendu. Mechanické, metodicky odůvodňované zásahy policie proti rodičům (někdy přidrzlým) s dětmi, které někdo kolemjdoucí natočil a umístil na sociální sítě, představují scény plně srovnatelné s praxí Gestapa. Nejde o počet takovýchto incidentů, jde o to, že představují precedens, o to, že se mohou z nějakého důvodu vůbec stát a dějí se. Zatímco za běžných okolností by vyvolaly absolutní skandál a řešily by je všechny ziskovky i neziskovky, co jich máme. Ne tak ale nyní. Naše společnost je psychicky vyšinutá, nachází se na dohled od válečných krutostí. Právě to incidenty s dětmi indikují.

Otec provokatér

Zcela nepřijatelné by byly i v případech, kdy by „řešený“ rodič v přítomnosti dítěte na ulici například prodával drogy. My ale prosím pěkně hovoříme o klečení na ležících lidech a odvlékání rodičů od plačících dětí z důvodu odmítání nasazení ochrany dýchacích cest ve venkovním prostoru. Kvůli normě, která je sama o sobě zejména symbolická, vědecky přinejmenším diskutabilní, v řadě zemí v boji s epidemií úspěšnějších opomíjená. Kvůli normě, kterou dala naše zoufalá a zdiskreditovaná vláda do přímé souvislosti s ochranou veřejného zdraví, čímž z ní udělala politiku, a nechala na policii, aby si s něčím takovým poradila.

Politická odpovědnost vlády za traumatizaci dětí a za patologický hodnotový posun v české společnosti je neoddiskutovatelná a trestuhodná. Nemůže ale za všechno. Jak, ponejvíce na sociálních sítích, ukazují až šokující reakce mnohých lidí na incidenty policie v přítomnosti dětí odmítačů roušek z poslední doby, chladné a schvalující, citlivost vůči dětským právům se v naší zemi snížila o něco hlouběji, než by mnohé z nás kdy napadlo. Lidé, kteří za běžných okolností na děti nedají dopustit a určitě zlí nejsou, jsou po roce života s Covidem jiní. Otec bez roušky provokatér, dítě jako jeho rukojmí, policie dělá svou práci: hlavní úhel pohledu.

Dítě mez

Když se lidé bojí, je možné leccos pochopit. Pochopit lze i to, že spousta lidí opravdu věří důvodům toho, co vláda dělá, a spoluobčany s liberálními nebo zjednodušenými a neodpovědnými postoji považují za přímé či nepřímé viníky úmrtí na Covid. Právě proto nemají slitování s odmítači opatření a jak nyní vidíme, dokonce ani s jejich dětmi. Tím spíše, že se v poslední době objevily informace o dětech, které Covid měly a zemřely, nebo mají v souvislosti s ním závažné problémy. Vše by však mělo mít určité meze. Dítě je tou mezí. Platí to pro oba tábory.

Jan Frank, předseda spolku Za branou, autor FB platformy Hnutí proti Lockdownu