Překvapivě? Inu, jak se to vezme. Samotnou mě to nijak zvlášť nepřekvapilo, protože celá záležitost se jeví jako jednoduchá a logická. Bohužel je však znovu v sázce Národní galerie a spolu s ní tentokrát obecně otázka ochrany movitého národního kulturního dědictví, které je v soukromých rukách.

Představte si na okamžik, že vlastníte kulturní památku, jejíž cena na světovém trhu mnohonásobně převyšuje cenu, za kterou je možné ji prodat u nás. V takovém případě z vás platný právní řád České republiky činí rukojmího. To není žádné české specifikum. S obdobným problémem se vyrovnávají v celém civilizovaném světě, nevyjímaje ani takové země, jakými jsou Německo, Francie nebo Velká Británie. Jde o typický konflikt veřejného a soukromého zájmu, který souvisí s historickým vývojem v Evropě posledních minimálně dvou set let. V některých extrémních případech, jakým je u nás například mimořádně vzácný obraz Pabla Picassa, může toto omezení vlastnického práva představovat rozdíl několika set milionů Kč v ceně.

Na tento rozpor mezi veřejným a soukromým zájmem neexistuje jednoznačná odpověď. Všude ve světě vždy hledají přiměřené řešení případ od případu, někdy dokonce i veřejnými sbírkami na výkup toho či onoho uměleckého díla. Česká republika však nyní v tomto směru přináší zajímavou inovaci: snahu vyřešit tento problém zjevně nelegitimním obsazením postu ředitele Národní galerie. Nejnověji se nástrojem této snahy stal Daniel Herman. Pan ministr je lidovec, tak mi snad odpustí, když užiji přirovnání, že do toho spadl jak Pilát do kréda.

Nezávidím ani trochu novopečenému ministrovi kultury, který se asi nečekaně rychle ocitl mezi mlýnskými kameny. Na jednu stranu to nebyl on, kdo jmenoval do čela Národní galerie člověka, který pro výkon funkce jejího generálního ředitele evidentně nemá předpoklady. Na druhou stranu je pro něj asi velmi těžké být nevděčný vůči významnému sponzorovi KDU-ČSL, v jehož zájmu je, aby měl v čele Národní galerie a na ministerstvu kultury v rozhodujících pozicích osoby vůči sobě loajální. Jde totiž o peníze – a v tomto případě o hodně peněz, možná i o několikanásobek ročního rozpočtu celé Národní galerie.

Dosavadní výkony jednoho ředitele

Připadá mi občas až trapné znovu a znovu poukazovat na manažerské a osobnostní předpoklady doc. Jiřího Fajta pro výkon funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze. Opakování je však matka moudrosti, a tak jen v krátkosti shrnu to, co už jiní a jinde rozebrali mnohem podrobněji: