Popravdě řečeno, ono toho přestalo fungovat daleko víc a rozhodně potřebnějšího, jako např. holičství a kadeřnictví (ale jsou otevřena květinářství, protože bez květin se dnes člověk neobejde), jsou zavřené obchody s obuví (přece se lidem všechny boty ještě neprošoupaly), oděvy (vždyť jsou v módě staré, roztrhané kalhoty, bundy) á konto toho jsou zavřena i krejčovství, chemické čistirny atd., atd. Je to tedy především otázka úhlu pohledu a zvážení, co je pro občany potřebnější, zda houslistovy umělecké výkony (případně výkony jiných umělců), nebo otevřená holičství a kadeřnictví (někteří chodí zarostlí až běda včetně mně), zavřené chemické čistírny (asi proto, že snad každá domácnost má pračku, že?), no a o životodárných restauracích, hospodách, kavárnách, bistrech atd. nemluvě.

Nářky, že částky jako kompenzace za nemožnost živit se svou profesí jsou malé, se dají pochopit u lidí, kteří do svého podnikání nemalé částky investovali, kdy musí platit režijní náklady, mnohdy úvěry, pojištění, mají zaměstnace a celou řadu jiných povinností, ale nářky houslisty, který má jedinou starost, a tou jsou housličky v pouzdře plus svůj rozpis koncertů, jsou nejen úsměvné, ale i nemravné. Jeho umělecké honoráře zcela jistě nejsou v řádech několika stovek korun, ale několika tisíc za vystoupení, takže je možné konstatovat, že pan Šporcl je vysoce ceněný a dobře placený umělec. Kdo umí, umí a podle toho může chtít být zaplacen. Pan Šporcl nepochybně umí (stejně jako jeho kolega Svěcený a další) a je také zcela nepochybně dobře placený.

Není podstatné, kolik peněz vydělal, rozhodně to však nebude malá částka, která by jej opravňovala „škemrat“ o peníze, protože s kompenzacemi nemůže vyjít. Je nepochopitelné, že především lidé, kteří ještě v nedávno vydělávali miliony, jsou dnes téměř „na mizině“ (i když o tom lze úspěšně pochybovat). Jak se na současnou situaci mají dívat a posuzovat lidé, kteří žijí na hranici bídy, matky samoživitelky, tělesně postižení, staří lidé s důchody dvanáct či třináct tisíc korun? Ti si sotva mohli vytvořit „rezervu“ pro případ zlých časů, a přesto musí nějak vyžít. Je logické, že jak pan Šporcl, tak i jiní umělci měli vysoký životní standard, byli zvyklí na vysoké příjmy a podle toho také žili. Je snad chybou společnosti, zmítané pandemií, že se vytvořily takové podmínky, které jim znemožnily život na „vysoké noze“? To si pan Šporcl a jiní umělci skutečně nevytvořili rezervy, nemají nic na účtech, z čeho by mohli uhradit své výdaje na skromnější život? Pokud ano (jako že se tomu nedá věřit), pak je může utěšit skutečnost, že nejsou sami.

Konstatování, že čeští umělci jsou kvůli covidu v ohrožení, že česká kultura úplně přestala existovat, je jen neetický, ubohý a průhledný manévr, jak zakrýt svou nespokojenost. Že v důsledku pandemie Covidu-19 není možné úspěšně provozovat kulturu (všeho druhu) v rozsahu „obvyklém“, na který byli umělci dlouho zvyklí, ještě neznamená konec české kultury. Kultura jsou také knihy, dobré pořady na TV, různé netypické a neformální formy či způsoby produkcí, kterou mj. sám pan Šporcl také doma provozuje, zde:

Pravda, nejsou to desetitisíce, na které je zvyklý, ale na uživení rodiny na přiměřené úrovni by to mělo stačit (mj. také manželka-herečka nepochybně nějakou tu „almužnu“ od státu dostává). Takže, pane Pavle Šporcle, trochu více skromnosti a lidského pochopení. A ještě jedna maličkost, nedělejte si velké iluze o „lepších zítřcích“, spíš se připravte na to, že už to jiné, natož lepší, nebude!