Je dobré připomenout, že před pár lety Česká republika v rámci své zahraniční politiky podepsala s ČLR smlouvu o strategické spolupráci. Tato smlouva má pochopitelně především na mysli spolupráci v oblasti ekonomické a Čína podobným způsobem postupuje i ve vztahu k dalším zemím světa. Ale je de facto aplikací politiky "jediné Číny" v praxi. A Senát tuto zahraniční politiky vlády nerespektuje.

Možná že by se páni senátoři, kteří hlasují pro takové nesmysly, měli seznámit s některými reáliemi zahraniční politiky a zejména se vztahy USA a Číny a jejich vývojem alespoň od roku 1970.

Jak to vlastně vzniklo, že Tchaj-wan je jen Tchaj-wan a že Čína je Čínská lidové republika? Doporučil bych pánům senátorům, zejména iniciátorům této bludné rezoluce Senátu, k nimž nepochybně patřil známý sinožrout Petr Fischer, aby se alespoň trochu obeznámili s hlavními principy Šanghajského komuniké mezi USA a Čínou z roku 1972.

Politika jediné Číny totiž není žádná doktrína vyhlášená jednostranně vládou ČLR. Autorem této formulace – jedna Čína, dva systémy – je Henry Kissinger, jenž přišel při jednání vrcholných představitelů USA A Číny v roce 1972 v Šanghaji a v Pekingu (jednání Nixon-Mao) s návrhem, s nímž se ztotožnili čínští vůdcové.

V únoru 1972 přijel do Číny, zejména pro Sověty a cely svět překvapivě, na oficiální návštěvu americký prezident Richard Nixon. Obě strany dojednaly tzv. „Šanghajské komuniké“, z nějž vyplynulo, že Tchaj-wan (Čankajškova vláda na Tchaj-wanu) ztrácí křeslo v OSN a statut reprezentanta Číny v této světové organizaci a ve všech dalších světových organizacích případně ČLR. Spojené státy současně vypověděly platnost obranné smlouvy s Tchaj-wanem z roku 1954. A stáhly svá vojska z Tchaj-wanu.

Zajímavá je epizoda z čínsko- amerického jednání, kterou komentovali v memoárech někteří američtí představitelé přítomní jednání, že se Mao Ce-tung vyjádřil ve vztahu k Tchaj-wanu velmi velkoryse. Zhruba tak, že i kdyby to trvalo sto let, tak se Tchaj-wan nakonec stejně i fakticky sjednotí s Čínou.

Takže od té doby, kdy Američané ukončili své vztahy s Tchaj-wanem ve smyslu Šanghajského komuniké, prostě Tchaj-wan nárok na místo zastupující Čínu v mezinárodních organizacích nemá.

Čeští pravicoví politici se v hlouposti snaží překonat i bývalého amerického ministra zahraničních věcí Pompea. Toho také příliš nezajímaly reálie zahraniční politiky tak, jak organicky vznikaly po desetiletí.

Je lichá představa, že Čína, jako světová velmoc, nebude bránit zásadu „jediné Číny“, která vznikla na základě jednání s Američany v roce 1972 v situaci, kdy představovala nějaká 2% světové produkce a dnes, kdy bude brzo produkovat až pětinu veškeré vyrobené produkce světa.

Máme dnes velmi komplikované vztahy s Ruskem, tedy s jednou z východních velmocí.. A neměli bychom si chtít komplikovat vztahy také s budoucí největší ekonomickou velmocí světa. Konec konců české hospodářství profituje v tuto chvíli - prostřednictvím vývozu náhradních dílů a komponent do Německa – na rychle se zvětšujícím obchodu Německa s Čínou.

Čínská ekonomika v I. čtvrtletí t.r. vzrostla meziročně o více než 18%. Samozřejmě, pokud je v této zemi zvýšená poptávka, dokážou toho využít německé firmy k prodeji svých finálních výrobků, na nichž se podílí také desítky českých subdodavatelů. Konec konců Čína je také druhým největším exportérem zboží do Česka po Německu. Dodává na český trh levné spotřební zboží, což uspokojuje poptávku zejména nízko a středně příjmových skupin českého obyvatelstva.

Dnes jsem četl o snaze politiků hl. m. Prahy o rychlou obnovu turismu v naší metropoli. Ruští turisté s ohledem na ochromení činnosti našich konzulárních oddělení v Rusku se u nás příliš objevovat nebudou. To až do doby, než dojde k normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi, což je práce na řadu let. Zejména, pokud by vznikla po podzimních volbách pravostředová vláda.

Pokud jde o čínské turisty, to je něco podobného. V roce 2019 zamířila do Česka zhruba desetina všech čínských turistů, kteří přicestovali v tom roce do Evropy (cca 600 tisíc). O těchto počtech se nám v tuto chvíli může jen zdát. A také o jejich kupní síle, která byla velmi vysoká.

Pokud budou Senát, vedení Prahy a případně další sinožrouti, pokračovat ve svých protičínských eskapádách, nebude Čína pospíchat s obnovením leteckých linek z Pekingu, Šanghaje a Čen-tu do Prahy v rozsahu, jak tomu bylo v roce 2019.

Prostě nevhodně volená politika, často za hranicí vědomé provokace, se bude promítat v ekonomických vztazích Česka a Číny. O čínské turisty se velmi rádi postarají namísto Prahy, např. ve Vídni anebo v Budapešti. Tedy v zemích, kde žádné ideologické přehrady pro ekonomické vztahy s Čínou neexistují.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele