V čele tohoto zákonodárného tělesa se za uplynulá desetiletí vystřídala celá řada poslanců napříč celým parlamentním politickým spektrem, od mistrů světa a olympijské medailisty přes skauty až po české učitelky.

Ne každý sportu rozuměl, ne každý měl oporu ve vládnoucí koalici, ale všichni bez výjimky chápali obrovský význam sportu, a když už mu v poslanecké sněmovně nemohli pomoct, aspoň mu neškodili.

Po parlamentních volbách v minulém roce nastoupili v barvách favoritů koblihových voličů hnutí ANO odborníci, kteří se rozhodli nahradit politiky a vládnoucí nemehla a svěřené posty vykonávat s péčí dobrého hospodáře. Zdá se však, že i v hnutí ANO jsou odborníci a „odborníci“.

Pro celé sportovní hnutí, notně vyhladovělé zejména po vládnutí dvou posledních vlád zněly jako rajská hudba pasáže koaliční smlouvy nové vládní koalice, které sportu, sportovcům i celému sportovnímu hnutí slibovaly nápravu křivd minulých období a narovnání hrůzného podfinancování českého sportu.

Vždyť jen oproti roku 2006 se financování českého sportu ze státu snížilo o jednu polovinu a oproti roku 1989 dokonce o dvě třetiny. Finanční deficit zasáhl nejhlouběji základní články sportu, tělovýchovné jednoty a sportovní kluby, které se v mnoha případech dostaly až na samotnou mez své vlastní existence.

Důsledkem je nejenom zastarávání a chátrání sportovního majetku, jehož objem dnes činí kolem 60 mld. Kč a z více než 90% je starší než 25 let (z toho polovina starší než 50 let), ale především chybějící zdroje na realizování samotné sportovní činnosti.

Tělovýchovné jednoty a sportovní kluby jen stěží shání zdroje na provoz svých zařízení, na trenéry, na sportovní vybavení svých členů, na jejich dopravu k soutěžím, takže většinu výdajů postupně přebírají sami sportovci nebo jejich rodiče. Výsledkem je, že až 80 % veškerých výdajů na sport hradí v České republice občané, což má mimo jiné za následek, že už každá čtvrtá česká rodina si nemůže dovolit, aby jejich děti sportovaly. A provozování sportu ve všech věkových kategoriích se pomalu, ale jistě stává záležitostí těch, kteří na to mají.

Když se do čela sportovního podvýboru v poslanecké sněmovně postavil bakalář Jiří Holeček z hnutí ANO, syn hokejové brankářské legendy nosící stejné jméno, mnoho sportovců začalo vyhlížet jeho další kroky ve funkci s nadějí, že sportu se začne blýskat na lepší časy. A to tím spíše, že pan poslanec se rozhodl pracovat ještě v rozpočtovém výboru českého parlamentu a vehementně i usiloval i o to, stát se členem Rady ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro sport.

Bohužel netrvalo ani rok a pan poslanec svými kroky, činy a mediální sebeprezentací sebral sportovnímu hnutí veškeré iluze. Už jeho první výroky v médiích, že stát by neměl posílat peníze do základních článků sportu, protože tam nekontrolovatelně mizí v černých dírách, aniž by si zjistil, že něco, co neexistuje, nemůže mizet v žádné díře, natož černé, byly poněkud mimo mísu. Člověk znalý poměrů českého sportu a odborník na jeho financování by asi nic takového neřekl.

Při svém dalším mediálním výlevu zase prohlásil, že stát by neměl investovat do rekonstrukce starých sportovních zařízení, sloužících k přípravě českých sportovců na vrcholné mezinárodní soutěže, včetně OH, ale že by měl postavit nová.

A brzy zjistil, že při spojení s některými přiblblými novináři, kteří o sportu a problematice jeho financování vědí ještě méně, našel vděčné téma vlastního mediálního sebezviditelňování.

A to subjektivní, neinformovanou, nepřesnou a přihlouplou kritikou několika málo žádostí o investičních dotace, které v rozpočtu výdajů na sport netvoří ani onu pověstnou kapku v moři. Co na tom, že tyto žádosti splňovaly veškeré, panu poslanci zjevně neznámé, podmínky a kritéria pro udělení dotací.

Přestože o programovém neinvestičním i investičním financování sportu ví jen velmi málo (spíše téměř nic), jeho účelovou mediální kritikou, jako vystřiženou z rejstříku bulváru, kde je jedno, jestli mluvíte pravdu, jestli sčítáte jablka s hruškami či jestli zaměníte holínky za hodinky nebo kachničku za kachličku, se stal oblíbencem těch rádoby novinářů, jejichž invence nestačí k tomu, aby sami vymýšleli témata, o kterých psát a pro které jakákoli kritika kohokoli jen trochu známého, je rajskou hudbou, bez ohledu na to jestli má racionální jádro a opírá se o fakta.

Kdyby se pan předseda parlamentního sportovního podvýboru a člen Rady ministra pro sport zapojil do mnohaměsíční a velmi úporné práce na zpřesnění, zprůhlednění, racionalizaci a modernizaci financování českého sportu ze strany MŠMT, která v letošním roce probíhala, zjistil by nejen to, že od roku 2015 4/5 (do letošního roku to byly cca ¾) všech prostředků jdoucích do sportu, budou podle definovaných zásad a kritérií rozděleny prostřednictvím sedmi programů na neinvestiční činnost sportovního prostředí.

Zjistil by také, že objem neinvestičních prostředků, které stanovil návrh státního rozpočtu na rok 2015, pocházející z dílny jeho stranického šéfa (cca 2,4 mld. Kč) na financování sportu, je v porovnání s celkovými výdaji státního rozpočtu na hranici absolutního historického minima a pro hladovějící sportovní prostředí a zejména jeho základní články je v podstatě likvidační.

A kdyby to věděl, možná by v parlamentním výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a sport i v rozpočtovém výboru hlasoval pro pozměňovací návrh z dílny sportovní komise ČSSD, který navrhuje navýšit tyto výdaje celkem o 700 milionů Kč, a to na úkor výdajů kapitoly Všeobecná pokladní správa, které byly do návrhu rozpočtu navrženy ve výši, která je výrazně vyšší, než bude v roce 2015 jejich pravděpodobné čerpání.

Zjistil by také, že cca 600 mil. Kč, které jsou pro rok 2015 navrženy pro čerpání investičních prostředků do sportu, je vzhledem k stavu, stáří a objemu sportovního majetku částka rovněž nedostačující, tím spíše, že vedení ČOV a ČUS se v rámci zkvalitnění přípravy českých reprezentantů na významné mezinárodní sportovní soutěže včetně OH dohodlo s ministrem Chládkem na postupné revitalizaci a modernizaci 7 vytipovaných sportovišť s celostátní působností, tzv. olympijských center.

Že budou tato centra po nezbytné rekonstrukci kromě přípravy našich reprezentantů v potřebné kvalitě také připravena pro pořádání významných mezinárodních sportovních akcí v ČR, a tím i k tvorbě nemalých příjmů do SR, panu poslanci příliš nedochází. Jinak by jistě při hlasování ve sněmovních výborech podpořil i druhou část pozměňovacího návrhu, který navrhuje tuto investiční část rozpočtu navýšit o 300 mil. Kč. A to právě ve prospěch plánovaných výdajů na rekonstrukci těchto sportovišť s celostátní i mezinárodní působností.

Místo toho v intencích rozsahu svých vědomostí o financování českého sportu navrhuje program rekonstrukce, rozvoje a obnovy tzv. olympijských center v ČR z návrhu rozpočtu zcela vyškrtnout a ještě se tím chlubí v médiích. Že tím sportu v základních článcích příliš nepomůže a že tím naopak velmi poškodí přípravu českých reprezentantů a talentované mládeže, ho netrápí.

Hlasování o rozpočtu na rok 2015 proběhne v poslanecké sněmovně s největší pravděpodobností v příštím týdnu. Snad se pan poslanec seznámil s výstupy z tiskovky, na které předseda ČOV i ČUS unisono potvrdili, že financování sportu nebylo nikdy tak transparentní jako v současné době a snad mu bude i jeho asistent správně tlumočit poznatky, které získal na besedě s pracovníky ČUS, kteří jej seznámili s objektivní nezbytností navrženého zvýšení prostředků pro sport.

A snad, v souladu s příslibem, který jeho asistent veřejně deklaroval, tentokrát na plénu Poslanecké sněmovny pozměňovací návrh na navýšení prostředků pro sport o 1 miliardu Kč podpoří.

Sportovní hnutí bude hlasování jednotlivých poslanců, stran a hnutí o financích pro sport ve sněmovně pečlivě sledovat a snad se i pan poslanec Holeček svým jednoznačným souhlasem s návrhem zařadí do celé plejády předsedů parlamentního podvýboru pro sport, kteří, když už nepomohou, tak alespoň nebudou sportu škodit.