Ano. Bylo to před jedenácti lety, v době našeho referenda o členství v EU, kdy kromě těchto slibů a pak ještě strašení údajným nacionalismem neznělo nic jiného. A bylo to i před deseti lety, kdy naivnější mezi námi slavili skutečnost, že se z jakýchsi Afričanů či Asiatů, nebo čím to dosud byli, právě stali z moci úřední pravými Evropany.

A jak je tomu dnes? O politické kultuře škoda mluvit, protože se v přímém přenose rozpadá sám politický systém. Korupce vyrostla o celou jednu ohromnou dimenzi, nabídnutou korupčními penězi z bruselských fondů. Zločinnost vesele roste dál, svobody jsou denně víc a více omezovány dalšími zákazy, kvótami, limity a regulacemi.

Zelený Brusel zaneřádil naši zem větrníky, slunečními kolektory a žlutými lány řepky a peníze za energii putují do kapes mocných ekolobbistů. Tradiční hodnotové vzorce a rodina jsou předmětem soustavného útoku na svou podstatu, soukromí individua již není chráněno, nastupuje síla nových kolektivismů. To vše je výsledkem našeho desetiletého členství v EU.

Není cílem tohoto textu vážit poměr mezi importem všech zmíněných negativ a jejich domácí produkcí. To druhé pochopitelně umíme také. Důležité spíše je, že sama EU se právě za těch 10 let změnila a dál posunula směrem k centralizovanému unifikovanému superstátu, jehož základní charakteristikou je demokratický deficit.

Takzvaný demokratický deficit a svobodu omezující sociální inženýrství se totiž vzájemně potencují. Domnívám se, že toto vzájemné potencování je nejvlastnější charakteristikou dnešní evropské integrace. Je to pravý kořen místy směšné a místy hrozivé tváře dnešní Evropské unie.

Celý institucionální mechanismus Evropské unie není neutrálním parametrem. Není to prázdná skořápka, kterou lze podle daného politického mandátu naplnit tím či oním obsahem, politikou socialistickou stejně jako třeba liberální nebo konzervativní. Tak tomu je u demokratického státu. V EU vzdálenost od voliče, oslabení zpětných vazeb, nevyvážená rovnováha mocenských pilířů a naprostá absence kontrolních mechanismů, to vše má způsobilost definovat „obsah skořápky“ vždy pouze směrem k dirigismu a pryč od úcty ke svobodnému lidskému jedinci.

Brzy nás čekají další volby do “evropského parlamentu“. Nemohu jinak, než psát tento termín v uvozovkách. Nejde totiž ani o instituci (celo)evropskou, ani – a to především – o skutečný parlament. EP nemá legislativní pravomoci, není to kolbiště politického střetu mezi koalicí a opozicí, je pouze umělou líhní, kde se podle tužeb svých tvůrců má zrodit cosi jako celoevropská debata a z ní někdy v budoucnu i celoevropská politika. Ale to nyní zmiňovat nechci. Rozhodně nehodlám demotivovat kandidáty ani voliče, protože není zcela jedno, kdo za Českou republiku bude v EP sedět. Ale na základě předchozích odstavců soudím, že evropské instituce mají způsobilost si každý „materiál“ poslaný od voličů členských zemí vytvarovat podle svého.

Jestliže jsem mluvil o vzájemném potencování, pak je třeba zmínit i to, že nikoli neutrální, ale naopak přesně k určitému použití (k realizaci sociálně inženýrských megaprojektů) konstruované instituce EU nenesou svou podobu náhodně. Sám projekt evropské integrace byl od počátku svými tvůrci a iniciátory myšlen jako projekt sociálně inženýrský. Sice obsahoval v prvních dekádách i jisté liberalizační momenty, ty byly ale vždy chápány jen jako daň, kterou bylo nutno zaplatit, aby mohla nastoupit éra standardizace.

Sociální inženýři tedy zkonstruovali instituce, které opět samovolně dál tendují k produkci sociálního inženýrství. Hlavním rysem tohoto vzájemného potencování je kampaňovitost, provázená hesly a fázemi. Zpočátku jsme si mohli myslet, že některé – v očích těch, kdo jsme zažili „reálný socialismus“, až směšné či trapné – názvy projektů, programů či „rozvojových cílů“ jsou produktem prosté hlouposti byrokratů. Není tomu tak.

Kampaně a fráze jsou imanentním znakem sociálního inženýrství. Jsou vnějším projevem vnitřní touhy mnoha lidí vybudovat nový svět podle svých představ i třeba na úkor svobody druhých. Lidské vlastnosti, které k takovým skonům vytvářejí předpoklady, byly přítomny v každé době a v každé zemi. Proto jsou si jejich projevy tak podobné. Hesla a fráze, kampaně a floskule, to nejsou jen náhražky prázdné politiky, to jsou naprosté atributy, definiční a vždy přítomné znaky jevu, kterému dnes stydlivě říkáme „demokratický deficit“. Vlastně i tento obrat je jistou perestrojkovou frází, je projevem „mírné kritiky v mezích zákona“. A ti, kdo milostivě dovolují tento termín používat, chtějí jen vytvořit zdání, že jim jde o demokracii.

Místo sousloví „demokratický deficit“ bychom raději měli říkat „zmrzačená demokracie“. Nebo „pokrytecká hra na demokracii.“ Bruselské fráze a kampaně nejsou úlety několika hloupých úředníků. Jsou tolik podobné těm dob komunismu, protože jsou plodem stejného myšlení. Kolektivismy včetně těch nejkrutějších nespadly z nebe. Vyrůstají z člověka, z některých jeho na prvních pohled neškodných vlastností. Člověk zůstal stejný a vždy si sebou nese podobné vybavení. Ale v některých dobách a systémech se jeho sklon preferovat záruku na štěstí před svobodou projeví silněji. Silněji, ale bez fantazie, je to nakonec vlastně vždy stejné.

V duchu eurofrází bychom dnes mohli pronést cosi o tom, že první desetiletku členství v EU máme za sebou, že jsme v ní obstáli se ctí, ale že drobné rezervy by se našly a je třeba na nich pracovat. Hlavně je třeba všechno rozvíjet, prohlubovat, upevňovat a rozšiřovat. A pak můžeme směle vykročit do další desetiletky.

Nebo si řekneme, že deset let už docela stačilo?