A přece nešlo letošního Slavíka nezaznamenat, měl-li tedy dotyčný aspoň elementární zájem o život kolem nás. Prostě si nešlo nevšimnout, jaký poprask se strhnul okolo jednoho z oceněných. Stříbrná skupina Ortel, zdá se, má snad jen odpůrci či fandy, ale nic mezi tím. A ti se do sebe následně pustili s plnou parádou.

Pro jedny je Ortel kontroverzní skupiny, která ve svých textech podněcuje nenávist a vystupuje proti menšinám. Pro druhé je zase poslem pravdy, který se nebojí vyslovit nahlas to, co si mnozí myslí. Pro první jsou texty skupiny daleko za hranou vkusu, pro druhé vyjádřením vlastním pocitů.

Až potud mě diskuse nechávala celkem chladnou, pořád to nemělo ty správné grády. Zábava ovšem nastala před třemi dny – v okamžiku, kdy několik spisovatelů sdružených v Asociaci spisovatelů vydalo výzvu, v níž vyzvali sponzora Českého slavíky, společnost Karlovarské minerální vody, aby se od výsledků soutěže distancovala. A přidávají mezi řádky i jakýsi skrytý náznak výhružky, že by mohli bojkotovat další soutěž, totiž nejznámější českou literární soutěž Magnesia Litera, kterou Karlovarské minerální vody taktéž sponzorují.

Jistě, můžeme to chápat jako názor několika soukromých osob vyjádřený vůči soukromé firmě. Ale nemohu si pomoci, v tomto případě má celá věc už poněkud jiný nádech. Už jen to, že signatáři výzvy „upozorňují", že jsou členy Asociace spisovatelů, nutně musí ve veřejnosti vzbuzovat dojem, že nějaká skutečně velká a státem zaštítěná autorita se snaží dbát o právní čistotu kulturního prostředí. Bez ohledu na to, zda je tento dojem jen falešný, anebo správný. Jakmile se někdo, kdo říká svůj názor, začne ohánět nějakou profesní organizací, jakmile si začne dokonce svůj názor vynucovat hrozbou, pak se tomu začíná říkat nátlak. A pokud se nátlak týká svobody slova, pak se takovému nátlaku říká pokus o cenzuru.

Ano, máme tu opět po 26 letech pokus o cenzuru v pravém slova smyslu. Kuriózní je, že se o ni pokoušejí ti, kdo sami vládnou perem a slovem. Pravda, moc mě netrápí, že by skupinka lidí mohla Magnesii Literu bojkotovat. Vlastně to u mne vyvolává trochu pobavený úsměv. Spolu s manželem Vladimírem Pikorou totiž jsem držitelkou Magnesie Litery a to v té jediné (a pro mě nejzajímavější) kategorii, ve které hlasují čtenáři. Podobně jako v Českém slavíkovi hlasují posluchači. A podobně jako někteří umělci byli úspěchem Ortelu u posluchačů pobouřeni, tak byli pobouřeni i někteří profesionální umělci úspěchem naší knihy u čtenářů. Zjevně čtenáře, v drtivé většině vysokoškolsky vzdělané, považovali za stádečko hňupů, ale sami sebe za arbitry, kteří směle mohou zasednout v Ústřední cenzurní komisi.

Dosud mě to moc netrápilo, spíš mi to vždy připadalo úsměvné. Ale jen doposud. Pokusy o kulturní čistotu totiž najednou začaly nabírat nebezpečný spád.

Skupinu Ortel příliš hluboce neznám – vím o ní to, co je možno zjistit z médií posledních dnů. Nechovám k ní tedy žádné zajímavé emoce; ani pozitivní, ani negativní, nemohu na základě těch několika novinových článků soudit, zda je či není rasistická. Vím ale něco jiného, a to mnohem důležitějšího. Na celou věc vlastně můžeme pohlížet ve dvou rovinách:

Zaprvé: Je-li jednání skupiny Ortel trestné, pak mají konat orgány činné v trestním řízení. (Jelikož se tak neděje a jelikož v poslední době tyto orgány svou aktivitu vystupňovaly a mají celkem napilno, ale skupinu Ortel zatím nechávají plavat, ačkoliv se tak zásadně zviditelnila, spíš bez záruky tipuju, že její jednání asi trestné nebude.) Naopak není-li trestné, nechť si každý strčí své choutky na cenzuru za klobouk. Protože pokud nejde o trestný čin, ale jen o to, že se nám něčí jednání nelíbí, pak není rozdíl v tom nadávat na socialistické dlouhovlasé máničky z osmdesátých let, nadávat na pankáče s čírem z téže doby, a nadávat na nepohodlnou rockovou skupinu v roce 2015. Začala se ve vás právě teď vařit krev, že to je přeci sakra velký rozdíl, protože tahle skupina je tohle a ono a její texty jsou takové a makové a ... bla bla bla? Ne, není to rozdíl. Protože takhle otázka vůbec nestojí. Otázka je jediná: Je to podle práva, nebo to není podle práva? Nic víc, nic míň.

A zadruhé: Bez ohledu na to, zda skupina svými texty zákon překračuje či ne – má vůbec být JAKÝKOLIV text a názor trestným činem? Dnes je. Dnes jsou v Trestním zákoníku paragrafy (například paragraf 355 nebo 356 a další), které se přímo dotýkají svobody slova. Dalo by se říci, že apelují na „dobré mravy". Asi takhle: Všichni například cítíme, že mluvit nepěkně o nějaké rase není morálně v pořádku. Podobně není v pořádku ani zahýbat svému partnerovi (pokud se zrovna oba partneři výslovně nedomluví na liberálním otevřeném vztahu). Ale za zahnutí manželovi se u nás nezavírá do vězení, protože to nijak neovlivňuje ničí život, zdraví, majetek ... a tak dál a dál. Trestá se až za čin, který někomu ublíží. Jednat nemorálně totiž ještě nemusí znamenat, že je správné, aby státní moc takové jednání trestala. Naproti tomu za nevěru se trestá třeba v Saúdské Arábii, kde je dostatečným poukazem pro vyfasování trestu smrti...

Co tedy vlastně činí rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou zemí? Je to svoboda slov a myšlenek.

Podle mého mínění je zvrhlé odsuzovat lidi jen za názor nebo výroky - a to JAKÉKOLIV. Věřím, že paragrafy vztahující se k názorové svobodě a svobodě slova nemají v právním systému co dělat – bez ohledu na to, zda některé výroky jsou či nejsou morální. Nejde o to, CO kdo říká, CO si myslí, jestli nás to pobuřuje. Když někdo bude popírat dějiny, je v pořádku mu NAMÍTNOUT, že se strašlivě mýlí, je namístě ho politovat za takovou idiocii; není ale podle mého soudu v pořádku TRESTAT jej za jeho vlastní blbost.

To je princip, který definuje svobodu. Když na něj rezignujeme, postupně se jako společnost sami staneme těmi, jejichž propagaci dnes zákon zakazuje.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami