Samozřejmě objektivní dopad a zásadní společenské změny v Moskvě měly rozhodující politický vliv i na vývoj jednotlivých východoevropských zemí. Pro nás to nebyla neznámá cesta, měli jsme své „Pražské jaro“, které nakonec bylo výrazem nového ideového směřování, jehož podstatné rysy je možno vysledovat právě později v „centru moci“ a jeho následném vývoji již pod taktovkou nových generálních tajemníků Andropova a Gorbačova.

Nezanedbatelný byl v té době i aktivní přístup českého disentu (Z. Mlynář, prof J. Hájek) přímým napojením na „novou“ Moskvu a dokonce jednáním s velitelstvím sovětské armády v Milovicích již začátkem roku 1989 právě k zajištění bezpečného a klidného přechodu změn i u nás. A dobře víme, jak podstatná a rozhodná tato jednání byla pro náš další vývoj právě v přelomových dnech. A aby to nebylo jen na Hájkovi, tak i Havel se po Listopadu v TV vyjádřil, že disent vedl jednání se sovětskými vojsky „ale již si nepamatuji o co šlo“ Kupodivu.

Tolik k roli Gorbačova jako reprezentanta nejenom z hlediska změn u nás, ale i v celosvětovém měřítku. Jedná se o rozpad a ukončení bipolárního systému. Zde roli Gorbačova nechci a není třeba obhajovat a myslím, že ji nemusím ani vysvětlovat. Pokud ji nechápeme, tak se jedná o účelový přístup krajních extrémních zájmů, ať zprava nebo i zleva. Stručně řečeno opět o viditelnou snahu o návrat k rozdělenému světu, hledání nepřítele a prostředí nenávisti, které vede ke snadnému ovládaní a dokonce vládnutí nad občanskou společností.

Gorbačovo směřování a změny v minulosti měly rozhodující význam a i za dnešní složité situace s negativními tendencemi je nutno hledat právě pozitivní prvky, které nám byly dány v zájmu stabilizace, porozumění a bezpečnosti právě duchem Gorbačovy doby. Je to jediný možný pohled globální odpovědnosti a ke směřování ochrany dokonce i civilizačních hodnot, které opačným postupem mohou být ohroženy.

Pokus o dehonestaci

Po napsání této mé úvahy proběhla beseda k předmětnému výročí, které jsem byl přítomen za účasti řady referentů.. Z hrůzou jsem však zjistil, že se jednalo v podstatě o ahistorický pokus o dehonestaci „gorbačovského období“ jako celku i v jednotlivostech. Navíc dosti přesně popsaných v Parlamentních listech. Myslím, že není jenom mojí povinností reagovat na některá konstatování zvláště Oskara Krejčího a Jaroslava Šedivého.

Oskar Krejčí svoji řeč zahájil snad i pravdivou tezí, že vedoucí představitelé se hodnotí dle toho, zda předávají zemi v lepším stavu, než když ji převzali, což prý Gorbačov nedokázal ani náhodou. A přidal své vlastní zdůvodnění. Vinou Gorbačova došlo k rozpadu země. Stačí se nyní podívat jen na geografii, ale ilustrativně dodal, že jeho vinou došlo i ke ztrátám na životech v Pobaltí a Tbilisi, kde ruští vojáci zabili (polními lopatkami) několik desítek lidí. Hrůza, zvláště když tento proces dekolonizace a o nic jiného nešlo, porovnáme s desetiletou válkou USA proti Vietnamu s miliony obětí, a nebo v Alžíru kde po sedmi letech bojů padlo na statisíce lidí. A byla i jiná obdobná místa. Není třeba jmenovat. To však pan profesor nějak opomenul uvést. Jinak by musil říci, že dekolonizace sovětského impéria proběhla v podstatě historicky ojedinělým způsobem a to velmi pokojným. Dnes však překvapivě čteme denně o ruské agresivitě.

Tolik o mezinárodně politickém porovnávání.

Zamysleme se ale i nad vnitřními poměry a k jasnějšímu chápání nemusíme jít do Ruska. Zůstaňme doma v zemi, kde před Listopadem byl Oskar Krejčí velkou poradenskou kapacitou nejvyšších představitelů a tím měl i svojí odpovědnost. Zde není třeba argumentovat. Normalizační poměry a případy jsou známé. Snad jako dnešní pedagog by mohl objektivněji však posoudit stav tehdejší společnosti, když dítě, které mělo vždy samé jedničky a dokonce přeskočilo třídu nesmí být přijato do gymnázia. (případ mé rodiny).

Nebylo to napadání Gorbačova účelové ke krytí svých vlastních neomluvitelných postojů malého čecháčka, či raději nadějí do zařazení se aktivně do současné propagandistické rusofóbní fronty?

Další a velmi podstatný příspěvek, který stojí za zaznamenání a také nám charakterizoval dnešní pojetí historické „pravdy“ předvedl Jaroslav Šedivý (na vyzvání moderujícím Syručkem).

Popsal dosti detailně, jak složitě jsme se zbavovali okupační ruské armády po Listopadu. Podstatné věci však opomenul uvést. Tak je připomenu.

Jednání o odchodu vojsk nezačalo v lednu 1990, jak bylo uvedeno. Jednání zahájil však již ministr zahraničí Jaromír Johanes ještě před Listopadem a ustanovil vedoucím vyjednávacího týmu Evžena Vacka, (uvádí přesně ve své publikaci Jiří Dienstbier). Byl to také již on kdo odvolával ze zahraničí velvyslance (political appointee) dosazené ÚV KSČ a od února 89 byl navázán kontakt na Jiřího Hájka, lze uvést, že některé kroky byly koordinované.

K samotnému odvolání bylo řečeno, že pan Šedivý vyslovil hrdinně ultimátum, jak popsáno v PL. Ve věci pravdy je třeba uvést, že prezident Havel po návratu ze své prvé cesty do Moskvy uvedl, že „odchod vojsk od nás jsem dohodl s Gorbačovem za čtvrt hodiny“.

Nyní se odvolám na svoji poznámku o kontaktu disentu s vojsky v Milovicích, jak popisuji výše. Stručně řečeno, jak správně uvedla známá paní z veřejného disentu J. Šiklová „StB jsme se nebáli, bylo jich málo, LM se rozhádaly a odjely. Strach šel jen z Československé armády“. Sovětská armáda byla naopak jak je zřejmé zárukou našeho pokojného přechodu.

Jednání se ale opravdu komplikovalo, jak mě podrobně v dlouhém ručně psaném dopise popsal vedoucí vyjednávacího týmu E. Vacek, jak kdo vystupoval i z naší strany. Ještě malý dodatek, který ilustruje úroveň našich pozdějších „politických“ činovníků. Hudebník Kocáb na dotaz TV čeho se bál nejvíce v době Listopadu prostoduše, ale politicky účelově odpověděl „ Invaze Sovětské armády“. To svědčí jen o tom, že neměl nikdy s politickým disentem nic společného.

Tolik jen několik poznámek, které se opírají o podrobnější rozbory popsané v mých publikacích.

Gorbačov skutečně předal nejenom Rusko, ale celý svět v podstatně v jiném stavu než ho převzal. A dobře udělal. Současné naše nedostatky a chyby a je jich mnoho a znepokojují vnímavého i mnohdy závislého člověka, jsou ale produktem vnitřní politické dělby v naší společnosti ať národní nebo v existujících soustátí. Nejedná se již o dělbu ideologickou. Zde právě je deviza rozpadu bipolárního světa pro ne zrovna jednoduchou, ale přece jen perspektivu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.