Přinášíme otevřený dopis Miroslava Vodrážky, předsedy Nezávislé odborové organizace ÚSTR, adresovaný řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňku Hazdrovi, Radě ÚSTR a Vědecké radě ÚSTR:

NEZÁVISLÁ ODBOROVÁ ORGANIZACE ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ
Siwiecova 2,130 00 Praha 3, IČO: 228 66 809
tel.:+420 221 008 365; e-mail: miroslav.vodrazka@ustrcr.cz
V Praze 3. prosince 2015
Čj.: NOO USTR – 18/2015

Stížnost na postsocialistické pracovní podmínky, organizaci a kulturu práce jako důsledek nové politiky ÚSTR

Otevřený dopis

Nezávislá odborová organizace ÚSTR opakovaně a dlouhodobě upozorňuje vedení ÚSTR i Radu Ústavu na nedodržování zákonnosti a práva ze strany zaměstnavatele, a zejména na zhoršování pracovních podmínek zaměstnanců. Příčinou je skutečnost, že tato státní instituce je již několik let laboratoří přímých politických zájmů jednotlivých stran, politiků a archivářské lobby.

V otevřeném dopise ze dne 7. května 2015 týkajícím se svobodného bádání upozornila odborová organizace ředitele Zdeňka Hazdru a náměstka Ondřeje Matějku, že ÚSTR řídí v postsocialistickém stylu personálních čistek, kdy byla po hromadném propouštění zaměstnanců v podstatě zlikvidována nejpočetnější odborová organizace kritizující praktiky nového vedení. Toto vedení se v poslední době snaží především „ubyrokratizovat“ zaměstnance buď prostřednictvím vytýkacích dopisů, které jsou předstupněm před výpovědí z pracovního poměru, nebo sazebníkovým plánováním trestů a odměn.

Pozdní socialismus husákovské normalizace se také vyznačoval fiktivností zákonnosti a práva, ve skutečnosti jeho hlavním znakem bylo udržení panství politické moci.

Během pouhých pár měsíců obdrželi vytýkací dopisy nebo byli finančně postiženi přední historici a zaměstnanci Ústavu: PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Petr Blažek, Ph.D., PhDr. Pavel Zeman, Ph.D., nebo interní auditor Ing. Tomáš Kopinský. Posledně jmenovaný zaměstnanec se na naši odborovou organizaci obrátil s písemnou žádostí o zastupování. Podle jeho sdělení byl postižen zástupně za auditorskou zprávu, kdy odmítl požadavek vedení přepsat některé kritické pasáže.

Novému vedení vytýkal nedostatečnou komunikaci se zaměstnanci a nerespektování zásadních ustanovení Zákona č. 181/2007 Sb. Nezávislý interní auditor, který v minulosti pracoval na Nejvyšším kontrolním úřadu, se za celou svou profesní kariéru nesetkal s takovou arogantností a zejména liknavostí, s jakou řeší současné vedení Ústavu úřední záležitosti. Podle jeho vyjádření byl v podstatě donucen ukončit pracovní poměr k 31. 12. 2015 a odejít do důchodu.

Není náhodné, že jmenovaní historici nesdílejí politicky extrémní směr v současné české historiografii – tzv. revizionismus, který ve snaze revidovat koncept svobodného člověka v demokracii a jeho útlaku v diktatuře staví například dějiny každodennosti proti represivní moci v komunistickém režimu. Nesdílejí ani depolitizující snahu dekontextualizovat určité jevy (socialistický realismus, obraz kolektivizace atd.), jako by existovaly samy o sobě.

V případě historika Jana Kalouse, který se na naši odborovou organizaci obrátil také s písemnou žádostí o zastupování, jsme museli 8. října 2015 dokonce adresovat Oblastnímu inspektorátu práce stížnost, protože zaměstnavatel v této kauze nerespektoval ani zákoník práce, ani Kolektivní smlouvu, ani směrnici Evropského společenství. Pro interní personální poměry v Ústavu je příznačné, že když odborová organizace informovala zaměstnance o dopise adresovaném Oblastnímu inspektorátu, bylo nám historikem PhDr. Romanem Vondrou, Ph.D., sděleno, že je „loajálním zaměstnancem“, jinými slovy perzekuce jeho kolegů mu nevadí.

Nabízí se otázka, jak mohou takoví historici pracující v Ústavu pro studium totalitních režimů a zkoumající ze zákona období nesvobody vůbec rozumět tomu, co v normalizačním období znamenala například teilhardovsko-patočkovská myšlenka „solidarity otřesených“?

Pro současnou situaci v Ústavu je příznačné, že většina zaměstnanců, jejichž úkolem je bádat a šířit znalosti o totalitní povaze minulosti a jejích mechanismech, mlčí, podobně jako mlčela většina za komunistického režimu. Nejen hrozba ztráty zaměstnání, ale zejména konflikt s institucí založenou na panství politické moci je dostatečným tmelem každé autoritativní struktury.

Aktuálním příkladem postsocialistické kultury v ÚSTR je dopis náměstka ředitele Ondřeje Matějky ze dne 16. listopadu 2015, který je adresován historikovi Petru Blažkovi a v němž je požadováno, aby se vyjádřil k článku publikovanému 15. 10. 2015 v Hospodářských novinách novinářkou Lucií Stuchlíkovou pod titulem „Zeman vyznamenává i herečku, která se zapletla s StB“, kde se objevil také jeho komentář jakožto odborníka na československé dějiny 20. století. Tento dopis nám adresát zaslal se žádostí o zastupování naší odborovou organizací. V dopise náměstka ředitele Ondřeje Matějky je doslova uvedeno: „Žádám Vás o vyjádření, jakým způsobem jste se dostal ke svazku, který je uložen v ABS a o jehož obsahu se vyjadřujete do médií.“

Vyšetřování, které realizuje náměstek ředitele Ondřej Matějka, se blíží předlistopadovému socialistickému diskursu, kdy se někteří úředníci státních institucí obdobně dotazovali kdo, kdy a jakým způsobem se dostal například k základnímu Prohlášení Charty 77 nebo k petici Několik vět.

Je to poprvé v historii Ústavu pro studium totalitních režimů, kdy vedení zcela nepokrytě převrací politický smysl Zákona č. 181/2007 Sb., na jehož základě byla tato instituce zřízena. Místo toho, aby byla zkoumána činnost zločineckých organizací a v maximální míře byla zpřístupňována utajovaná činnost bezpečnostních složek totalitního režimu, vedení se rozhodlo vyšetřovat vlastní historiky a badatele, kde a kdy se v souvislosti s uveřejněnými informacemi dostali k dokumentům Archivu bezpečnostních složek. Děje se tak zjevně jenom proto, že nové vedení ÚSTR dostalo od nové Rady Ústavu úkol ochraňovat zájmy některých politických stran a jejich představitelů – historik Petr Blažek se totiž dlouhodobě a pravidelně vyjadřuje k různým kauzám, a to nejen na vědeckých konferencích, v odborných publikacích, ale i v médiích.

Pro již výše připomenuté interní personální poměry v Ústavu je příznačné, že v druhé části dopisu požaduje náměstek Ondřej Matějka po historikovi Petru Blažkovi, aby se vyjádřil i ke stížnosti svého kolegy Vojtěcha Ripky na průběh vědeckého semináře, který se týkal webového projektu „Socialism Realised – Jak je možné mluvit o socialismu v zahraničí“. Vedoucí tohoto projektu historik Vojtěch Ripka označil Blažkovy kritické komentáře, ale i vstřícné návrhy a rady za „narušování semináře“. Prezentovaný projekt byl však kritizován nejen Blažkem, ale i většinou přítomných historiků a badatelů, a to z hlediska telematiky, která reflektuje problematiku rozdílů mezi obrazem a textem, nebo kognitivní psychologie, která zpochybňuje koncept tohoto vzdělávacího projektu, založeného na předpokladu, že není možné prezentovat období totalitního režimu v letech 1948–1989 prostřednictvím autentických dokumentů, které vyvolávají „silné emoce“. Předkladatelé projektu v podstatě vyloučili možnost, že by vzdělávací projekt, například o holocaustu, mohl prezentovat emocionálně silné dobové záběry.

Náměstek Ondřej Matějka se vědeckého semináře osobně zúčastnil, ovšem místo aby obhajoval akademický princip svobodného projevu a bádání, rozhodl se prosazovat postsocialistickou kulturu byrokratického vyšetřování „narušování semináře“.

Počátkem roku 2015 levicový politik Jan Bureš na jednání Rady ÚSTR kritizoval text historika Petra Placáka „Fašismus jako radikální lidová revoluce“* publikovaný ve sborníku Securitas imperii č. 23 (02/2013), který vydává ÚSTR. O týden později náměstek Ondřej Matějka pod záminkou špatné komunikace s redaktory odvolal z funkce vedoucího redaktora historika Jana Cholínského. Když se na podzim 2015 Rada ÚSTR dozvěděla, že Petr Placák ve spolupráci s ÚSTR vydal v roce 2015 na stejné téma publikaci Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, začala vyšetřovat, kdo publikaci lektoroval.

Pro levici je obecně stále tabu srovnávat fašismus s komunismem, neboť oba fenomény považuje za různé entity. Historik Petr Placák však ve svém textu rozdíly mezi těmito hnutími popírá a snaží se ukázat, že už samotný dichotomický přístup zakrývá pohled na „druhovou podobnost“ – například mezi fašistickým stylem a komunizujícím a prosovětským režimem Národní fronty po únoru 1948. Proto se vedení rozhodlo jako protiváhu k této knize publikovat práce známého revizionisty Michala Pullmanna.

Dne 30. října 2015 odborová organizace adresovala vedení ÚSTR další dopis, v kterém byl management upozorněn na dlouhodobě špatnou organizaci práce na pracovišti digitalizace, které bylo v letošním roce decimováno hromadným propuštěním skoro jedné čtvrtiny všech zaměstnanců Ústavu. Z tohoto pracoviště museli odejít odborníci na informační technologie a na jejich místo přišla nová vedoucí Petra Staňková, která nemá nejen odpovídající znalosti a dovednosti, ale navíc opakovaně nutí zaměstnance pracovat na závadných či polofunkčních knižních skenerech a prosazuje postsocialistickou kulturu práce v podobě absurdních pracovních požadavků. Požadovala například, aby zaměstnanci zapisovali každou poruchu, takže kdyby se řídili důsledně jejími pokyny, některé dny by pouze popisovali mechanické poruchy a chybná softwarová hlášení digitalizačních zařízení.

V této souvislosti bylo vedení ÚSTR upozorněno, že jedním ze základních sociálních práv, které je součástí Všeobecné deklarace lidských práv a které je zakotveno i v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, je právo na uspokojivé pracovní prostředí a podmínky.

Jediná odpověď ředitele Zdeňka Hazdry byla, že mi jakožto autorovi podnětu 23. listopadu 2015 zaslal vytýkací dopis s upozorněním, že následně je „možné dát Vám výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. g) Zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“.

Za katastrofální styl organizace práce lze označit nové praktiky na pracovišti digitalizace, kdy vedoucí pracovníci digitalizace zavedli postsocialistický typ organizace práce, neboť nutí zaměstnance vykonávat práci založenou na zmetkové produkci. Vedoucí Petra Staňková vydala se souhlasem ředitele Odboru provozu a digitalizace Jakuba Stránského pokyn pracovat na vadném knižním skeneru, který podle vedoucích pracovníků frekventovaně produkuje digitalizované zmetky – nekvalitní skeny. Zaměstnanci dle pokynu musí na poruchovém digitalizačním zařízení vadné skeny nejdříve vytvořit, aby je následně museli pracně vyhledávat a opětovně přeskenovávat. Optické chyby vzniklé při zpracovávání archivních dokumentů digitalizačním procesem jsou totiž na obrazovce počítače skoro nerozpoznatelné a při samotném vytištění vadného skenu se vůbec nezobrazují. Viditelnost chyb je navíc podmíněna kvalitou obrazovky počítače. Na lepších pracují vedoucí pracovníci, na horších řadoví zaměstnanci. V důsledku tohoto postsocialistického šlendriánu se doba běžné kontroly naskenovaných jednotek prodloužila z několika hodin na dobu několika dnů! Tento absurdní styl práce se stal pro některé zaměstnance psychicky a zdravotně náročnou činností.

Pro současné vedení je důležité, obdobně jako za reálného socialismu, plnit fiktivní plány a normy. Zaměstnavatel však porušuje pracovní podmínky zaměstnanců v souvislosti s ochranou zdraví (zraku) při práci se zobrazovacími zařízeními, tak jak to stanoví směrnice ES ze dne 29. května 1990, a zásady pro úpravu pracovního režimu, jak je doporučuje Mezinárodní úřad práce.

Postsocialistický typ organizace a kultury práce je bohužel důsledkem politického rozhodnutí Rady ÚSTR, která prosadila destruktivní koncepci digitalizačního pracoviště. Zejména pod vedením předsedkyně Rady, archivářky Emilie Benešové, byla prosazena její lobbystická idea o nutnosti převedení majetku Ústavu v podobě několika skenovacích zařízení do Archivu bezpečnostních složek, takže v současné době se vedoucí pracovníci bojí odstavit poruchová skenovací zařízení, neboť rezervní digitalizovaná zařízení již jsou majetkem Archivu bezpečnostních složek, a zaměstnanci na digitalizačním oddělení by tak neměli na čem pracovat.

Již v předcházející stížnosti odborová organizace upozornila vedení ÚSTR a Radu Ústavu na pochybnou motivaci nové vedoucí Petry Staňkové, která vzhledem k tomu, že nemá odpovídající kvalifikaci a ani jistou pracovní smlouvu (jen do konce roku 2015), svou přehnanou loajalitou a nekompetentností bagatelizuje problémy zaměstnanců na oddělení digitalizace v oblasti sociálních a pracovních podmínek.

V září 2015 se ředitel Odboru provozu a digitalizace Jakub Stránský rozhodl diskriminovat jednoho zaměstnance Ústavu, a proto mu zaslal novou smlouvu, v které mu stanovil pevnou odpolední pracovní dobu, přestože podle Pracovního řádu ÚSTR je stanovena pevná pracovní doba jako v běžné státní instituci jen od 9:00 do 14:00 hodin. Vedení zavedlo dvousměnný pracovní provoz, aniž by to Pracovní řád ÚSTR umožňoval. Dotyčný zaměstnanec měl navíc platné povolení individuální úpravy pracovní doby. Když zaměstnanec upozornil vedoucí pracovníky na nezákonnost a diskriminační charakter jejich postupu, vedení ÚSTR připravilo novelu Pracovního řádu ÚSTR a pracovní doby. Tato novela však byla na společném jednání odborových organizací s vedením ÚSTR dne 6. 11. 2015 odmítnuta všemi zástupci zaměstnanců.

Proto se vedení ÚSTR rozhodlo pro postsocialistickou fikci legality práva a ředitel Zdeněk Hazdra vydal 26. listopadu 2015 pokyn, v kterém „kategorizoval zaměstnance“ a některým stanovil pevnou pracovní dobu. Jeho pokyn je však v rozporu s Pracovním řádem ÚSTR. Zároveň zrušil platné individuální úpravy pracovní doby. Celý složitý byrokratický proces dovršený nezákonností provedlo vedení kvůli jedinému zaměstnanci.

Ve snaze „ubyrokratizovat“ zaměstnance Ústavu vydal ředitel Zdeněk Hazdra 26. listopadu 2015 další postsocialistický pokyn, v kterém pro historiky a badatele stanovil „pravidla pro vyplňování, záznam, kontrolu a vyhodnocování plnění týdenních plánů“. Tento pokyn je rozporu s platnými právními předpisy, protože stanovuje neoprávněné finanční sankce. Jestliže dle tohoto pokynu zaměstnanec dosáhne za určité období „5 záporných bodů, snižuje se jeho osobní příplatek o 1000,- Kč, a o 500,- Kč za každý další záporný bod“. Nezákonnost lze spatřovat v tom, že jestliže se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele osobní příplatek stal obligatorní složkou platu zaměstnance, nemůže být snížen pouze na základě pochybných byrokratických pokynů sledujících dílčí výkony práce.

Jeden z účelových argumentů při politickém odvolání ředitele Daniela Hermana dne 10. dubna 2013 zazněl z úst radního Michala Uhla, který kritizoval ředitele za nezvládnutí personální politiky a hlavně za vysokou fluktuaci zaměstnanců, čímž měl ovšem na mysli odchod spíše několika zaměstnanců. Od Hermanova odvolání, kdy v Ústavu pracovalo přes 110 zaměstnanců, až do konce roku 2015 byl však ukončen pracovní poměr z důvodů personálních čistek, hromadného propouštění, konfliktů jednotlivých pracovníků s vedením, ale i přirozené fluktuace už skoro se 70 zaměstnanci. Z personálního hlediska se jedná nikoliv o přirozenou fluktuaci, nýbrž o strukturální transformaci skoro tří čtvrtin Ústavu, jejímž určujícím hybatelem jsou politické záměry.

V České republice není žádná podobná státní instituce, v které by se takto negativním způsobem odrážely politické zájmy a ideje v oblasti zaměstnanosti jako v ÚSTR.

Strukturální změna probíhá podle politického klíče, kdy se na uvolněná tabulková místa přijímají desítky mladších historiků, jimž je blízká politická koncepce dějin každodennosti, která redukuje vliv represivní moci v totalitním režimu. Že se jedná o politicky motivovou strukturální změnu celé instituce, dokazuje nedávný případ, kdy nebyl přijat mladý historik, který při své prezentaci citoval autora publikace, kritizující tzv. revizionismus, extrémní směr v současné české historiografii, jehož předním reprezentantem je Michal Pullmann.

Nové vedení nastoupilo s bombastickou kritikou minulého vedení. Kromě mnoha věcí mu vytýkalo například vydávání diplomových prací lidí, kteří v Ústavu nepracují, dnes však dělá totéž.

Při svém nástupu v roce 2012 kritizovalo toto vedení a členové Rady Ústavu (Pavla Foglová, Zdeněk Hazdra, Michal Uhl, Jan Bureš, Lukáš Jelínek a další) ředitele Daniela Hermana, že neumožnil badatelům dálkový přístup k digitalizovaným dokumentům; hovořili přitom o „přístupu z tepla obýváku“. Za dva roky však žádný dálkový přístup nebyl realizován.

Do dubna 2015 mohli odborní pracovníci využívat elektronické úložiště ÚSTR. Po této době, kdy byla ukončena digitalizace v původní podobě, nepřibyly na úložišti žádné digitalizované dokumenty, a to nejen z Ústavu, ale zejména z Archivu bezpečnostních složek, kam byla digitalizace částečně přemístěna.

Na webových stránkách ÚSTR a Archivu bezpečnostních složek se také neobjevily téměř žádné nové dokumenty k příslušníkům Státní bezpečnosti.

Pro odborné pracovníky se navíc omezil nadstandard v přístupu k digitalizovaným dokumentům, a historici a badatelé z Ústavu se tak dostali do pozice obyčejných badatelů-čekatelů. ÚSTR tak částečně ztratil opodstatnění, proč vznikl.

Nepříliš rozvinutá zahraniční spolupráce se promítá i na anglických stránkách ÚSTR, které nejsou aktualizovány víc než dva roky. Za tři roky obdržel ÚSTR jediný grant, který navíc získala francouzská badatelka.

Současné postsocialistické pracovní podmínky, organizace a kultura práce v ÚSTR jsou přímým důsledkem extremisticky zpolitizované volby nové Rady Ústavu v roce 2012, za kterou stáli politici z ČSSD, jako Jiří Dienstbier mladší, který prosadil, aby se do vedení rady dostali dlouhodobí odpůrci a kritici ÚSTR, jako archivářka Emilie Benešová, a levicoví politici Michal Uhl, Lukáš Jelínek a Jan Bureš, kteří vyznávají nový politický výklad historie, tzv. revizionismus.

Navíc si jmenovaní členové Rady ÚSTR postsocialistickým způsobem přivlastnili práva orgánu řídícího, namísto dohlížecího, a po odvolání ředitele Daniela Hermana dosadili do vedení mandarínský managament v čele s Pavlou Foglovou, Zdeňkem Hazdrou, Pavlem Ryjáčkem, Michaelem Pelíškem, Ondřejem Matějkou, Jakubem Stránským a Václavem Tollarem, který umožnil politické Radě Ústavu realizovat politické záměry.

Vzhledem k této postsocialistické politické a pracovní kultuře Nezávislá odborová organizace ÚSTR vyzývá vedení ÚSTR, aby:

- respektovalo politický smysl Zákona č. 181/2007 Sb., ve smyslu vyrovnání se s minulostí, na jehož základě byla tato instituce zřízena, a přestalo pod rouškou byrokratického dodržování interních předpisů vyšetřovat historiky a badatele;

- aktivně hájilo a prosazovalo princip svobodného projevu a bádání;

- dodržovalo základní sociální práva, jako je právo na uspokojivé pracovní prostředí a podmínky, které je součástí Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech;

- zajistilo pracovní podmínky zaměstnanců v souvislosti s ochranou zdraví při práci se zobrazovacími zařízeními, tak jak to stanoví směrnice ES a doporučuje Mezinárodní úřad práce;

- ukončilo postsocialistickou zmetkovou produkci práce na oddělení digitalizace a odstranilo dlouhodobé závady poruchových digitalizačních zařízení;

- ustalo s postsocialistickou kulturou a snahou „ubyrokratizovat“ nepohodlné zaměstnance formou vytýkacích dopisů a nezákonných finančních postihů;

- zrušilo protiprávní Pokyn ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů č. 6 ze dne 26. listopadu 2015, který se týká Stanovení odměn a postihů pro pravidelné hodnocení zaměstnanců odboru výzkumu a vzdělávání;

- zrušilo protiprávní Pokyn ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů č. 19 ze dne 26. listopadu 2015, který se týká Stanovení pevné pracovní doby – kategorizace zaměstnanců;

- na základě Kolektivní smlouvy ze dne 5. prosince 2012 a podle ustanovení čl. II odstavce 13 vyvolalo společné jednání všech odborových organizací, kde by se řešily výše uvedené problémy, zejména protiprávnost ředitelských Pokynů č. 6 a č. 19.

Miroslav Vodrážka, předseda Nezávislé odborové organizace ÚSTR
Držitel Ceny Václava Bendy (2011) a osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (2014)

Adresováno: Mgr. Zdeňku Hazdrovi, Ph.D., řediteli ÚSTR, Radě ÚSTR, Vědecké radě ÚSTR

* Placák, Petr: „Fašismus jako radikální lidová revoluce. Poznámky k povaze ideologických režimů s ohledem na poválečný vývoj v Československu“ – I. část, in: Securitas Imperii č. 23, 02/2013, s. 28–54.