Vedle toho tu máme více než 100 tisíc lidí, kterým nemoc tak pocuchala organismus, že se nevrátí k normálnímu životu. Vedle toho umírají lidé v důsledku toho, že přehlcené nemocnice jim nedokážou zajistit péči na standardní úrovni – ty nikdo ani nepočítá. Vedle toho zdevastovaná ekonomika a morálně zdevastovaná společnost. Když si lidé jednou osvojili mentalitu „nechme ty ostatní pochcípat, abych se já nemusel omezovat,“ budou se toho těžko zbavovat. Mohlo to být ještě horší? Ano, mohlo by to být ještě mnohem horší, ale to málokoho utěšuje.

Je tedy logické, že vláda naráží na kritiku a odpor na všech úrovních. Jenže odpor je k ničemu, pokud lidé nemají představu, co vlastně od vlády chtějí. Když chtěli, aby nepodepsala migrační pakt, bylo to jasné. Když chtěli, aby odmítla migrační kvóty, bylo to jasné. Když chtěli, aby nebyla ratifikována Istanbulská úmluva, bylo to jasné. Ale teď?

Jedna část opozice navrhuje v různě radikálních podobách následující. Začněme předstírat, že virus neexistuje nebo že je neškodný. Zaveďme cenzuru, aby se nesmělo mluvit o přetížených nemocnicích, a aby nesměly být publikovány počty mrtvých. Odstraňme všechny zábrany, které viru brání škodit naplno. Nechme jej volně mutovat k horšímu. Smiřme se s neomezeným počtem obětí a statisíci doživotně postižených. U někoho je projev hlouposti, u někoho výraz rezignace, u někoho důsledek traumatu (lidsky chápu, že někdo, komu právě zkrachoval podnik, není přístupný racionálním argumentům).

Takové myšlení pochopitelně přitahuje nejrůznější psychopaty a bezcharakterní podvodníky, co doufají v zisk politického vlivu nebo v záchranu neúspěšných politických stran. Někteří z nich startují úspěšné kariéry, ale zemi ani národu jejich činnost nijak nepomáhá.

Správná odpověď na epidemii je totiž opačná. Uzavřít úplně všechno a opatření vymáhat tvrdě a nemilosrdně. Během pár týdnů vyčistit populaci od viru, vše zase uvolnit a pečlivě kontrolovat přeshraniční pohyb. Tak to udělali v zemích jihovýchodní Asie, kde dnes už zase žijí nerušenými životy, neřeší žádná omezení a jejich ekonomiky rostou. Pro nás je zajímavé, že to zafungovalo i v těch zemích, které jsou kulturně Západem, ale díky zeměpisné poloze podléhají čínskému vlivu. Pokaždé to pochopitelně mělo jinou podobu. Někde bylo více omezení pohybu, jinde více povinného testování a sledování pohybu osob. Někde hrály větší roli vládní nařízení, jindy víc ukázněnost občanů. Ale základní princip byl všude stejný, a všude zafungoval.