Vážený pane K.,

Budu Vám, když dovolíte, vykat, přestože většina z těch, co věří na Vaše skutky v tomto adventním čase, Vám familiérně tyká. Úřadujete už na tomto podivném světě tak dlouho, přes dvě milénia, že jste za tu dobu musel vidět velikou horu svinstev, hlouposti, arogance, nesnášenlivosti, a dalších hezkých vlastností v duchu hesla „nic lidského mi není cizí“, že Vám to vykání přísluší přinejmenším pro tu Vaši trpělivost, s níž se rok co rok touto dobou vracíte a dáváte těm, kdo o to stojí, ždibec pocitu, že má smysl otočit v kalendáři list.

A mimochodem, i ta Vaše iniciála, která Vás spojuje s jistou románovou postavou i jejím autorem, to nemůže být náhoda. Nás svět vezdejší, a teď se dohadujme, zda z Vašeho úradku, či Vám navzdory, je nade vši pochybnost jako stvořen pro pana K.. My všichni jsme tak trochu K., rozdíl je jen v tom, že někteří už to vědí a některým to nedojde nikdy. Blahoslaveni chudí, říkalo se.

Nuže, vážený pane K., abych konečně přešel k věci. Všichni ti, ať už ve Vás věří, či dokonce tuší, jak moc jste tou svou iniciálou v nás všech, po Vás v tomto čase něco chtějí. Obvykle si od toho slibují nabýti majetku, předmětů, prostředků hmotného libida. Jeden chce houpacího koně, druhý třeba tank – aspoň ten na klíček.

Jeden chce barbínu, druhý zas ježka v kleci. Ti i oni se pletou v jednom: všechny ty předměty je okrádají o čas, a toho máme přece všichni tak zoufale málo.

Kdybych já směl vyslovit nějaké přání, jehož naplnění byste svedl asi opravdu jen Vy, nebylo by to cosi získat, nýbrž pozbýt. Jestli totiž vůbec něco ještě může dneska pomoci naší – jak se říká: Bohem zapomenuté - zemi v této prapodivně pokroucené době, je zbavit nás těch, kdo o nás rozhodují, aniž se ptají, co chceme.

Těch, kdo přikazují, co a jak smíme, a hrdě stavějí na odiv, že sami to nečiní. Těch, kdo lépe než my vědí, co si počít s našimi životy, těch, kdo nevěří v naši schopnost dospěle a odpovědně volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.

Na každém kroku vidíme, jak se rozevírají nůžky mezi občanem a vrchností. Občan přestává tuto vrchnost potřebovat, protože ona mu nic nedává, a dokonce už ani nenabízí, jen si vynucuje jeho poslušnost a loajalitu, a samozřejmě peníze. Občan se vrací k prapodstatě lidského souručenství, k jakési digitální formě prvobytné pospolnosti – k prosté zbožní výměně, z níž je vyloučen nemravný erár, který si neuvědomuje – či hůře: je mu to jedno – že bez souhlasu většiny to donekonečna nepůjde. Vrchnost označuje většinu za zástup hloupých, vnucuje jí svoje hodnoty, které většina nesdílí, jen proto, aby se zalíbila vrchnosti jiné, vyšší, bruselské. Tak nějak podobně slepě se chovala vrchnost před třiceti lety, na sklonku reálsocialismu. Vrchnost o čemsi rozhodovala, ale nikdo už ji nebral na vědomí. Občan se zavřel do svých chalup, chat a zahrádek a ignoroval vše, co mu bylo předkládáno k věření a následování. Nu – a jak dlouho to trvalo, a jak to dopadlo?

Tedy milý pane K., chcete-li mi udělat radost, dejte, nechť odejdou, a probůh: ať se nevracejí.

Amen?

Howgh!

Petr Žantovský