„Ondřej Slačálek (* 5. leden 1982) je český politolog, vyučující na FF UK v Praze, levicový anarchista, publicista a překladatel. Od roku 1999 působí v redakci časopisu A-kontra, dále publikuje zejména v denících Britské listy a MF Dnes a v anarchofeministické revui Přímá cesta. Od podzimu 2006 do podzimu 2007 byl redaktorem týdeníku Nový Prostor, později redaktorem kulturně politického časopisu A2.“ To píše o tomto mysliteli Wikipedie. Možná nejzajímavějším faktem je, že tento mladý pán publikoval např. tyto dne knihy: TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: svoboda proti moci. (Praha: Vyšehrad, 2006.  ISBN 80-7021-781-2), SLAČÁLEK, Ondřej. Průvodce anarchismem. (Praha: Manibus Propriis, 2006. ISBN 80-239-6409-7) Podotkněme, že pan Slačálek není žádný troškař. „Svému“ anarchismu věnoval v první knize 669 stran, v druhé „jen“ 551 stran (trochu to připomíná Marxovy spisy, ale to je jistě jen začátek).

A bez zajímavosti není ani fakt, že muž, který vetkl do titulu své (zatím) nejtlustší publikace přímý protiklad anarchismu jakožto cesty ke svobodě „proti moci“ (tedy proti systému), působí, dle téže Wikipedie,  jako vysokoškolský učitel (na FF UK Praha). Nu, proč by ne, jeho anarchistický kolega Jan Křeček (dnes rovněž VŠ pedagog na FSV UK Praha) býval anarchistickým novinářem, dokonce šéfredaktorem listu Konfrontace. Popis směřování a cílů časopisu je popsán v úvodníku prvního čísla: „ (...) vážíme si každého, kdo se rozhodl měnit stávající systém, uznáváme i právo každého jedince pokusit se stávající systém zničit.“ Pěkné je, že tentýž pan Křeček pak byl v roce 2015 vedoucím diplomové práce Terezy Kořínské, právě na FSV UK s tématem vývoje anarchistického tisku v ČR po r. 1991. Nu, to už chce slušný žaludek, nechat o sobě psát diplomku a ještě ji tzv. vést.

A propos, byl to tentýž Jan Křeček, kdo v den našeho vstupu do NATO narušil slavnostní akt k této události na pražském Hradě, kde „zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka.“ (zdroj).

Tyto skutečnosti uvádím hlavně proto, abychom si udělali zhruba představu, z jakého prostředí pocházejí názory, které vyslovil na mou adresu pan Slačálek. A nyní tedy rovnou k jeho textu a nesmyslům v něm obsažených.

Pan Slačálek mne označil, jako „muže, který bez nadsázky stačil reprezentovat to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.“ Rozeberme si ty věci postupně:

1.   lež – nikdy jsem nebyl redaktorem časopisu Melodie (= „normalizátorem“), psal jsem do něj v letech 1984-86 jako student, než mne odtamtud tamní normalizátoři (v tomto se shodujeme) vyhnali za článek protestující proti zmrtvělému jazzovému životu v Praze (tehdy právě zavřeli všechny jazzové kluby – Redutu, Parnas, Metro). A já mladý naiva to srovnal s tím, kolik desítek jazzových klubů působí v jiných městech, např. Tel-Avivu. To ovšem pan Slačálek neví, protože ho to nezajímá. V té době mu byly čtyři roky a měl jiné starosti. Dnes čerpá pouze z informací svých duchovních guruů, například Jiřího Černého - nic proti němu, ale na rozdíl ode mne býval kdysi členem KSČ a do Melodie psal – jako já, externě – v dobách nejtužší normalizace, tzn. celá 70. a počátek 80. let. A v týchž 80. letech vydal – pouze pod svým jménem - v oficiálním nakladatelství knihu Hvězdy tehdejších hitparád, kterou spolu s ním ovšem napsala i jeho exmanželka Miroslava Černá, později Filipová, která se nemohla bránit, protože v 80. letech se pohybovala v prostředí disentu – spor o zapřené spoluautorství knihy pak po listopadu 1989 vyhrála! To jen pro dokreslení mravního profilu Slačálkova hrdiny a inspirátora.

2.   lež -  nebyl jsem nikdy „mediálním pochopem Václava Klause“. Byl jsem pracovníkem Poslanecké sněmovny v letech 1998-2000 jakožto poradce – analytik zákonů týkajících se mimoekonomických sfér (třeba taky zákona o církvích atd.). Václav Klaus měl tehdy, pokud vím, v pozici předsedy ODS tiskové mluvčí, postupně V.Musílka, L.Herolda a M.Maláčovou. Ani jednoho z nich bych však nenazval „pochopem“, byli to profesionálové konající komunikaci s médii. Pro pana Slačálka je však dostačujícím důkazem mé „viny“ fakt, že na rozdíl od něj nepovažuji slovo Klaus za nejsprostší, či jedno z nejsprostších (vedle jména Zeman například). Jednoduše řečeno: na rozdíl od pana Slačálka nevidím svět černobíle a nevedu třídní boj. Ani proti němu.

3.   lež – nejsem žádnou „postavou parasvěta soukromých vysokých škol“. Soukromé vysoké školy u nás existují od konce předchozího milénia, myslí na ně i vysokoškolský zákon č. 111 z roku 1998. Leda, že by to byl „parazákon“ a u nás se dělala „paralegislativa“. To by ovšem bylo v souladu s tezemi anarchistů, tak milovaných panem Slačálkem. Pravda je, že jsem v roce 2003 nastoupil na soukromou vysokou školu (předchůdce dnešního UJAKu), kterou jsem opustil v roce 2010 poté, co jsem zveřejnil, že na té škole se dějí nepravosti podobné jako na někdejších plzeňských právech – dávají se studijní výsledky a diplomy celebritám nebo prostě lidem, o kterých nelze říci, zda vůbec studují. A protože tehdy UJAK byl pod ochranou Akreditační komise, tam mé oznámení těchto skutečností pustila v červnu 2010 předsedkyně komise Dvořáková do koše. Vyndala ho až po pěti letech, kdy se jí to politicky hodilo, ale to je jiný příběh.

4.   lež – Slačálek mne dále nazval „mužem, který za podivných okolností získal titul docenta“. Dokonce tvrdí, že „oponentem (mé habilitační práce) se pro jistotu nestal nikdo, kdo by měl jakoukoli odbornost v médiích“. Ale podívejme se! Moje oponentka, profesorka Danuša Serafínová z bratislavské (veřejné, nikoli soukromé, aby se to panu Slačálkovi nepopletlo) Univerzity Komenského, jedna ze tří největších osobností slovenské mediální teorie a historiografie, je panu Slačálkovi málo. Pan Slačálek patrně též neví, že o udělení titulu docent nerozhodují oponenti, ale vědecká rada a komise, která má cca 15 členů a usedli v ní další osobnosti slovenské médio-vědy (třeba další z té hvězdné trojice, prof. Andrej Tušer). Jak by to ale pana Slačálka zajímalo, když ani neví, na jaké škole se to odehrálo. Panevropská vysoká škola  je nejstarší slovenskou soukromou VŠ. Založil ji před více než 11ti lety JUDr. Ján Čarnogurský, jejím vlastníkem se pak stal Akademický holding pana Kurky z Ostravy – ale mnohem později. Já jsem svou habilitaci obhájil totiž už v březnu 2015, a to o žádném Akademickém holdingu v té škole nebylo vidu ani slechu!

5.   lež – Slačálek též píše, že „díky němu (tomu docentskému titulu) může (Žantovský) propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu. Zde naráží na skutečnost, že jsem krátce (1 akademický rok) působil na Vysoko škole mezinárodních a veřejných vztahů. Nu, na místě majitelky té školy paní Houdkové bych se teď strašně urazil. Předně: legitimitu té škole jsem „nepropůjčil“ já, ale zákon z roku 1998, a hlavně obdivuhodné dílo jejího otce, zakladatele školy Aloise Houdka. Ta škola si vybudovala vynikající pověst, zejména v oblasti mezinárodních studií a diplomacie v době, kdy pan Slačálek zrovna tak zhruba maturoval. A mimochodem, když je pan Slačálek tak principiální, jak to, že mu nevadí, že na stejné škole řadu let působil jeho soudruh z anarchistických kruhů Jan Křeček?

Tak by se dalo pokračovat, ale bylo by to už jen rozpitvávání stále téhož. Pan Slačálek jako všichni tihle novodobí kádrováci zachází s fakty velice svévolně, nezatěžuje se získávat skutečné informace, vystačí si s drby a denunciacemi, a to jen proto, aby – a teď si karty vyložme úplně – skrze mne vlastně pošpinil hnutí ANO, které mne do Rady ČTK nominuje. Ten článek není střelbou na mě, ale na Babiše. Přitom i zde je pravda mnohem jednodušší, a pan Slačálek by si ušetřil ostudu a nálepku lháře, kdyby si to zjistil, třeba dotazem u zainteresovaných.

Dlouhá léta (zhruba od dob, kdy pan Slačálek tak zhruba psal bakalářskou práci) spolupracuji s Českým rozhlasem – jako komentátor a autor interview z cyklu Hovory. Dnešní poslanec ANO Martin Kolovratník býval mým kolegou – ředitelem pardubického studia ČRo. Když mi někdy tuším v červnu zavolal, zda bych přijal nominaci do RČTK, neboť na to mám vzdělání a zkušenosti, přijal jsem s podmínkou (a pan Kolovratník to jistě potvrdí), že jedině tehdy, když na mém jménu bude obecnější konsensus. Že za prvé nejsem a nebudu členem ANO a žádné jiné strany, jako jsem nebyl v minulosti, protože mi záleží na zachování mé nezávislosti, a za druhé nechci být beranidlem mezi ANO a zbytkem politické scény. Pan poslanec to akceptoval, a jak jsem pak slyšel z kuloárů, hlasy pro mne padaly i z řad ODS, ČSSD, SPD a KSČM. Pointa: zvolen jsem nebyl. Tak proč si pan Slačálek vůbec třepí pero? Protože se právě hraje téma Babiš. Jiné vysvětlení nemám. Ale musím ho zklamat: Ameriku opravdu neobjevil.

Celý Slačálkův text naleznete zde.

Petr Žantovský