Myslím, že právem jsem se obával, že drtivá většina podobných úvah bude motivována i laděna osobně, nikoli věcně. Stejně, jako i samotný Sarajevský atentát měl patrně z veliké části důvody spíše osobního rázu, než objektivní příčiny ekonomické či politické. Sarajevský atentát totiž nebyl jen atentátem na osm předchozích polistopadových let, ale z velké části pokusem vymazat z nich osobu a činy Václava Klause. Byla to snaha jeho nejbližších spolupracovníků z řad tehdejší ODS vymanit se z jeho stínu a emancipovat se, či – dosáhnout na nejvyšší vrchol, chcete-li.

K (jistě nejen mému) překvapení však kulaté výročí českého „Sarajeva“ nevyvolalo téměř žádnou mediální, natož odbornou reflexi. Jako by se „ti, co spolu pořád ještě mluví“, dohodli, že nejlepší cenzura je cenzura mlčením. „Sarajevo“ nebylo, a tedy jako by ani Klaus nikdy nebyl. Na obrazovky už ho moc nepouštíme, hraje si se svými věrnými v zámečku na Hanspaulce na kapitalismus, a my, ti dobří, budujeme světlé zítřky. To tak, aby nám překážela nějaká nevhodná reminiscence. Nebo snad dokonce připomínka našich vin či slabostí. Jak to říkal major Terazky? Kášňu popíliť! Vzpomínku na Sarajevo jakbysmet. Jenže ono to nejde. Událost se stala a její plody sklízíme dodnes, a asi budeme i nadále.

Pojďme tedy zpět rovnýma nohama do historie. Jako první odstartoval tuto politickou a poté i společenskou erozi Josef Zieleniec, až do té doby považovaný za Klausova „beneše“, tedy velmi blízkého souputníka starajícího se o zahraniční věci, aby se muž č. 1, tedy Klaus, mohl zabývat věcmi domácími. Zieleniec mnoho měsíců před „Sarajevem“ veřejně vystoupil s ideou „rozkračování“ (tedy opuštění jasně profilovaných pravicových pozic směrem k efemérnímu a pomyslnému „středu“) ODS už půl roku před Sarajevem. A jak už dnes víme, navázal na něj svým směřováním ODS jako „catch-all-party“ o pár let později budoucí předseda Mirek Topolánek, ten, jehož přičiněním se z kdysi silné a čitelné konzervativní strany stal výtah k moci pro mnohé, pro něž slova idea a ideologie, důslednost a principy, loajalita a soudržnost neznamenaly víc, než šumění deště.

Zieleniec v tom roce 1996 a hlavně 1997 (z funkcí místopředsedy ODS a ministra zahraničí odstoupil v říjnu toho roku, měsíc před „Sarajevem“, což nelze chápat jinak, než jako „výstřel z Aurory“) vábil spíše body pro svůj budoucí domnělý primariát, než skutečné širší voličské zázemí. Šlo tedy hlavně o jeho osobní ambice, a až potom – snad – i o nějaké programové cíle. U Ivana Pilipa a Jana Rumla, kteří byli obsazeni do hlavních rolí samotného „Sarajeva“, už o ničem podobném nemůže být ani stínu pochybnosti. Stejně jako ani od jednoho z nich jste nikdy nemohli slyšet ani slůvka o nějakém programovém zaměření. Důvod je prostý? O žádný nový program nešlo.

Samotný průběh událostí je dobře znám. Po volbách roku 1996 byla ustavena chatrná vláda ODS-ODA-KDU/ČSL, jíž sice velel Václav Klaus, ale představitelé menších koaličních stran se stále víc emancipovali a vynášeli na veřejnost rozmanitá vlastní stanoviska, odlišná od dohodnutých kolektivních koaličních či vládních postojů. Proslul tím zejména předseda lidovců Josef Lux, jenž vytýkal zbytku koalice (ale hlavně Klausovi) „přílišný liberalismus“ a v září 1997 prohlásil, že nezmění-li se politika vlády, změní se vláda. V pátek 28. listopadu 1997 předstoupili před novináře vlivní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip. Přečetli předem připravené prohlášení, v němž vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela ODS. A právě proto, že Klaus byl zrovna v té době pracovně v Sarajevu, hovoří se o této události jako o„Sarajevském atentátu“. Tato událost odstartovala do té doby nejtěžší politickou krizi v historii samostatné České republiky.