Dnes si prohlížím 76 let staré novinové fotografie, čtu noviny z květnových dnů 1945. Před 76 lety Praha se topila ve štěstí, tančila, objímala zaprášené tankisty, i ten šeřík si ten rok pospíšil. Praha a další města, obce vítaly svobodu. Po šesti letech německé okupace to byly dny štěstí i smutku, Praha pohřbívala i své hrdiny z povstání, přes 3000 obětí… Ale také přes 700 rudoarmějců.

Kdo si na ně vzpomene za 20, 30 let…? Již dnes mizí jejich pomníky i odkazy. Položit květinu, to chce přímo odvahu. Máme zapomenout? Je mi smutno, když vidím, jak v regálech knihkupectví tančí ti poražení a pro hrdiny nezbylo ani místo v koutě. Tím dalším, kdo musel zmizet z našich očí i paměti, byl ten smíchovský tank. A před rokem byl za ranního rozbřesku zneuctěn vítěz od Berlína, osvoboditel Československa. Místo špetky vděku byl na korbě náklaďáku potupně odvezen hrdina, který přišel povstalecké Praze na pomoc, zmizela i stanice metra Moskevská, podobně i připomínková deska ze Staroměstské radnice… Jakýsi starosta rozhoduje, kdo je hrdina a kdo musí zmizet.

Nekádrujme hrdiny po 76 letech! Ti hrdinové bojovali proti nacismu na všech frontách této hrozné války. Umírali nad Británií, u Tobruku, u Moskvy, u Stalingradu, v Leningradě, v Normandii, v Berlíně i v Praze, umírali za svou vlast. Ti s rudou hvězdou na čapce umírali i za naši svoboděnku. Tisíce jich zde padlo. V Československu našlo svůj hrob 140 000 hrdinů. Dnes jejich památka má zmizet z naší paměti. I ten ocelový tank 23 měl nějaký škraloup. V době protektorátu se také kácely sochy, hořely knihy, převracely se dějiny… To srovnání se přímo nabízí, proto místo falešného potlesku panuje občanský stud nad tímto krokem. Naopak obdivu médií si užíval jakýsi starosta s multikárou, který vyrazil do boje za nové dějiny, jméno si nepamatuji, stal se pouhou figurkou, jak ten strážmistr z Putimi, co chytil ruského špiona.

Je to 76 let, co od Drážďan spěchali sovětští hrdinové Praze na pomoc, mezi prvními tank č. 23. Dne 9. května v ranních hodinách vjel jako první do bojující Prahy. Jeho velitel poručík Gončarenko padl na Klárově při střetu s německými obrněnci. Podobně tak, jako stovky dalších. Ptám se, kdo jim vzdá naši úctu, kdo položí květiny? Místo vděku urážky i soudy nových Koniášů.

Kdo ze školních dětí či studentů něco málo ví o událostech před 76 lety? Kolik vět je v učebnici o této válce s desítkami milionů obětí? Jen v Československu našlo svůj hrob, daleko od domova, 140 000 vojáků Rudé armády, přes 30 000 rumunských hrdinů, 116 amerických vojáků… Mějme proto úctu ke všem hrdinům! I ten tank č. 23 měl své hrdiny… Ví to náš student? Kolik slz za ně prolily jejich matky, někde daleko od jejich hrobů…