Společenský přínos a poselství tohoto dokumentu je totiž naprosto mimořádné. A všem jeho protagonistům hluboce děkuji za to, jak demaskující a nezpochybnitelný pohled na problematiku sexuálního predátorství se jim podařilo přinést.

Jak už jsem psal výše, o kinematografii nevím téměř nic. Pokud mně v posledních 20ti letech něco utkvělo v paměti, pak dokument Český sen. Ten byl z mého laického pohledu naprosto geniální studií mnoha společenských fenoménů, od účinků reklamy, přes ohromnou lidskou naivitu až po ještě větší lidskou chtivost, když si vybavím dav lidí běžící k domnělému obchodnímu domu přes neposekanou louku, jen pro vidinu nějakých zavádějících slev na všechny možné krámy.

Až v souvislosti s filmem V síti jsem zjistil, že tento ještě mnohem geniálnější a především společensky neporovnatelně významnější dokument, je dílem stejného režiséra jako Český sen. A proto mě až tolik nepřekvapuje, jak moc je dokument V síti excelentní, odzbrojující, šokující a režisérsky do detailu promyšlený. Tak kvalitní práci prostě zjevně Vít Klusák odvádí standardně.

Chtěl bych tímto režiséru Vítu Klusákovi a hlavním protagonistkám Tereze Těžké, Sabině Dlouhé a Anežce Pithartové složit nejhlubší poklonu za skutečně mimořádný společenský přínos jejich filmu a ohromnou odvahu prokázanou jeho natočením, a srdečně blahopřeji k získání ceny za nejlepší režii i ceny filmových fanoušků.

Bez nadsázky lze říci, že Vít Klusák spolu se skvěle vybranými herečkami udělal jediným filmem udělat pro rozkrytí skutečného stavu mužského sexuálního predátorství na internetu a získání explicitních důkazů mnohem víc, než orgány činné v trestním řízení za mnoho předchozích let. Klusák a jeho tým rázně otevřel k tomuto tématu tolik potřebnou společenskou debatu, a současně alespoň pootevřel oči rodičům, pedagogům a i potenciálním obětem. Zmapoval nevídaným způsobem nesmírně závažný a doposud tabuizovaný společenský fenomén a přinesl naprosto jasné důkazy o jeho rozšíření i obsahu i individuálním obsahu, který byl zcela šokující patrně i pro otrlé kriminalisty.  Velmi citelně zasáhl celou predátorskou mašinérii, kterou snad aspoň nějakou dobu ještě bude tížit obava, zda jimi vyhlédnutá potenciální oběť není opět herečka či figurantka.

Dokument jednoznačně potvrdil, že zdrojem drtivé většiny společenské agresivity jsou muži, a to i na sociálních sítích, kde nehraje přímou roli fyzická síla. Není to tak fenomén pouze života reálného (kupř. počet případů sexuálního násilí v historii lidstva spáchaných na ženách muži vs. naopak), ale i toho virtuálního. Tento mód chování mají muži prostě zakořeněn hluboko v mozku. Jakékoliv popírání této skutečnosti má smysl asi jako tvrzení, že Slunce je studené. Po seznámení s obsahem filmu se bez nadsázky stydím za to, že jsem také muž.

Obecně čím primitivnější a sobečtější člověk, tím hůře reguluje své libido. Je naprosto přirozené, že se mužům líbí ženy a dospívající dívky. Přirozené už však není, pokud se sexuální pud stane neregulovaným chtíčem, který jednotlivec uspokojuje v rozporu se společenskými mravními normami i právním řádem. Ještě horší je, pokud si predátoři uspokojení svého chtíče navíc nárokují i pokud oběť dává najevo, že o jejich návrhy nemá zájem. A samozřejmě nejhorší je, pokud k jeho dosažení kromě manipulace použijí dokonce i vydírání, fotomontáže, vyhrožování fyzickým násilím či jiné formy brutálního nátlaku.

Právě absolutní preference vlastních nejprimitivnějších pudů je na celé reportáži snad nejvíc zarážející. Na jedné straně se chlubíme tím, že jsme údajně vyspělou kulturní společností, na straně druhé se někteří rádoby "spořádaní lidé" dovedou chovat hůře než zvířata, mají-li dojem, že na ně přitom není vidět. Film se šokující autenticitou odhaluje, jak propastný rozdíl může u jednotlivce být mezi jeho přetvářkou v reálném životě a jeho skutečnou podobou, kterou odhaluje ve světě virtuálním. A bohužel potvrzuje smutnou pravdu, že příčinou téměř všeho zla na světě je lidský egoismus, který se řídí fantomasovským pravidlem: "Dobro je to, co chci já".

Celou studii zároveň vnímám v širším společenském kontextu, tj. nikoliv jen v úzkém kontextu dospělý (muž) vs. dítě (dívka), ale především obecně jako postoj mužských predátorů vůči ženám, neboť jako ženy je tito predátoři vnímaly, když pedofilů mezi nimi bylo údajně jen naprosté minimum. Studie zároveň vypovídá o vztahu silných vůči slabším v naší společnosti, čímž je to celé ještě horší. Úroveň společnosti se totiž měří mj. podle úrovně ochrany slabších. Obecně jsou nepochybně slabší ženy vůči mužům a děti vůči dospělým. Čím mravně vyspělejší společnost, tím méně tolerantní je vůči zneužívání síly vůči slabším, což se projeví v sankcích právních i sociálních, a tím méně se proto takové jednání v dané společnosti vyskytuje.

Role predátorů je ještě méně pochopitelná v dnešní době, která je sexuálně nesmírně otevřená a benevolentní. Kdo trpí neovladatelným chtíčem, může si vybrat z nekonečného množství různých služeb neporušujících právní řád. Vzhledem k internetu ještě nikdy nebyla sexuální tématika tak snadno dostupná jako nyní, což však přesto některým predátorům nestačí a potřebují hledat stále nové formy uspokojení svého nekonečného chtíče, takže obtěžují i nezletilé dívky, a to i pokud dají jasně najevo, že o podobný kontakt nestojí. Tento příklad je smutnou ilustrací, jak je lidská nenasytnost neukojitelná.

Řešením těchto vážných problémů však není přihlouplá snaha tvrdit, že mezi muži a ženami není rozdíl, a místo "maminka a tatínek" budou děti říkat "rodič 1 a rodič 2". Tím bychom totiž vlastně popírali prapůvod celého problému, a sice že muži a ženy nejsou totožní, neboť muži jsou fyzicky silnější, agresivnější a mají od žen výrazně odlišné vnímání sexuality, z čehož pramení skutečnost, že muži jsou vůči ženám v drtivé většině v roli agresorů a téměř nikdy v roli obětí. A právě na základě těchto poznatků je nutno formovat legislativu tak, abychom ženy coby slabší pohlaví před zvrhlou mužskou dominancí chránili.

Právní sankce samy o sobě nestačí, neméně stejně důležitý je postoj celé společnosti i bezprostředního sociálního okolí pachatele. Kolik žen se třeba rozvede se svým manželem pokud se dozví, že se takového jednání dopustil? Kolik takoví predátoři ztratí přátel? V kolika případech s nimi zaměstnavatel ukončí pracovní poměr? Chování predátorů na síti odpovídá tomu, jak se neustále rozvolňuje společenská morálka, což nás rozežírá zevnitř a ohrožuje více než koronavirus.

Těžko říci, zda se po roce od uvedení filmu do kin a zahájení osvětové kampaně na internetu i ve školách (bohužel dlouhodobě přerušené z důvodu epidemie koronaviru) ve společnosti něco změnilo.  Rozhodující tlak musí totiž přijít od veřejnosti a morálních norem, které společnost přijme za své. Šokující poselství filmu by se mělo zhmotnit do nekompromisně nulové tolerance fenoménu "mužské nadřazenosti" ve společnosti, projevující se mj. právě v podobě sexuálního nátlaku vůči ženám, a současně v úsilí o kultivaci internetového prostředí nezletilých trvalým monitoringem jeho bezpečnosti mnoha různými formami se současně důslednou informovaností a ochranou dětí. 

Lidé si zkrátka musí říct, že muže jako jsou predátoři z filmu V síti mezi sebou nechtějí, a jejich jednání je mimo jakékoliv možnosti akceptace. Pokud některý z predátorů na vlastní kůži zažije, jak vypadá absolutní sociální vyloučení a opovržení ze strany druhých, bude to pro něj patrně mnohem větším trestem než různé alternativní sankce, s nimiž souzení predátoři obvykle odešli od soudu. Pokud ale česká veřejnost na poselství filmu rychle zapomene a budeme si nalhávat, že není tak závažný jak ukázal film či se po jeho natočení již nebude opakovat, není nám a našim dětem pomoci.

Převzato z Profilu.