Pandemie nebo agresivní čínská chřipka?

Jedním z klíčových otázek od počátku boje s čínskou chřipkou (Covid-19) je její zařazení mezi pandemie. V minulosti mezi pandemie byly přiřazeny pouze ty epidemie, v jejichž důsledku docházelo k obrovským úmrtím. Dnes se v důsledku „nové metodiky“ již mezi pandemie řadí i ty nákazy s vyšším počtem úmrtí rozšiřující se na další kontinenty.

Jestliže se v případě Covid-19 jedná o pandemii, proč v řadě afrických států neslyšíme o miliónech nebo minimálně statisících mrtvých? (Naopak počty úmrtí v těchto státech jsou relativně nízké)

Proč se pandemie Covid-19 soustředí prakticky jen na vyspělé státy?

A mimochodem, všimli jste si, že klasická chřipka od nástupu pandemie Covid zmizela?

Současné zákazy a postupné omezování svobody při nastolení Covid opatření pramení z mylného přesvědčení, že jakákoliv epidemie se dá vyřešit vhodným opatřením nebo zákazem.

Podíváme-li se na statistické údaje celkové úmrtnosti v České republice za rok 2020, lze pozorovat nárůst 15% úmrtí v roce 2020 oproti předchozímu roku. Nejvýrazněji tento nárůst postihl věkovou kategorii 75–84letých.

Data ministerstva zdravotnictví ke 14.3.2021 říkají, že od počátku epidemie v České republice od března minulého roku na úmrtí v souvislosti s Covid-19 zemřelo 23 583 lidí, což činí 0,24% populace. Tomuto procentu odpovídá 5 lidí v malé obci o dvou tisících obyvatelích.

Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví, data k neděli 13. 3. 2021

Omyly s účinností roušek a zákazů

Základním omylem při potlačování šíření Covid-19 je myšlenka hermetického uzavření obyvatel. Jde o myšlenkový konstrukt, který bojuje s virovým onemocněním střelnými zbraněmi, kterými zasahuje zdravou populaci i ekonomiku.  

Státy, jejichž vlády zavedly přísná opatření a lockdowny, skončily většinou fiaskem. Nejmarkantněji je nesmyslnost zákazů vidět na příkladu slovenské vlády, která zakázala v minulém roce svým občanům téměř jakýkoliv pohyb, ale počty nakažených jim tam stejně narostly neuvěřitelným způsobem. Naopak Švédové omezili míru osobních kontaktů na minimum a zaváděli jen nezbytně nutná omezení, aby se ekonomika nepropadala do obřích deficitů.

Zdroj: Johns Hopkins University CSSE Covid-19 Data

Roušky jsou jen modlou, nikoliv řešením

Pamatujete na jaro minulého roku, jak jsme slyšeli o fantastické účinnosti roušek, ty aktivistické spoty a banery s heslem „Chráním sebe a tím i tebe“?

A za rok se dozvídáme, že hadrové roušky byly na dvě věci, protože ty jediné funkční jsou FFP2 a nejlépe nano roušky. Nejspíš se výběr povinných roušek řídí šikovností lobbingu dotyčného výrobce. Každopádně nošení roušek je kontraproduktivní, poněvadž do sebe vdechuji zpátky zplodiny jako je CO2 a další toxické látky, které vydechuji. Nošení roušek mimo budovy a MHD je naprostý nesmysl, který by měl být okamžitě zrušen.

Testování - plýtvání veřejnými zdroji?

Na našem trhu jsou dva druhy testů, PCR a antigenní, Jeden antigenní test stojí české zdravotnictví 350 Kč, samotný PCR test (bez odběru vzorku) vyjde asi na 2 000 Kč. Jak už z ceny vyplývá, PCR testy mají být kvalitnější, jejich zpracování probíhá v laboratoři, kdežto antigenní testy měří jen to, co je v daném výtěru.

Nepleťme si ale proplácení výkonů se státními zakázkami na nákup těchto testů od jednotlivých výrobců bez řádných výběrových řízení, poněvadž se nacházíme stále v nouzovém stavu. Cena může být i vyšší.

Odpůrci testování správně poukazují na problematickou míru spolehlivosti testů majících zjistit přítomnost Covid 19 v těle člověka hlavně na začátku onemocnění. Někteří odborníci poukazují na skutečnost, že dokonce až 40% pozitivních výsledků z PCR testů může být falešných!

Ani antigenní testy nejsou zárukou spolehlivosti, jak ukázala studie z nemocnic v Hořovicích a Berouně. „Test je méně citlivý, nemusí zachytit člověka, který je na úplném, často bezpříznakovém počátku onemocnění covid-19 nebo po pátém dnu onemocnění!“ říká Richard Pikner, primář Oddělení klinických laboratoří Klatovské nemocnice.

Z důvodu obrovského propadu ekonomiky a často problematické spolehlivosti lze na testování nahlížet jako na příklad zbytečného plýtvání veřejnými zdroji.

Řešení - vakcinace, použití účinných léků a posilování imnunity

Posilování imunity vhodným jídelníčkem a pohybem na čerstvém vzduchu, nasazení účinných léků v případě onemocnění a masivní vakcinace hlavně starší populace s výjimkou těch, co již prodělali onemocnění Covid-19 jsou bezesporu nejúčinnější cestou řešení stávající epidemické situace.

Podíváme-li se na postavení České republiky v nasazení vakcinace na 100 obyvatel v porovnání s ostatními státy, naše republika zaostává.

Graf porovnání států - vakcinace na 100 obyvatel

Zdroj: Official data collated by Our World in Data

Neschopnost státních zdravotnických institucí

Problém je přístup SÚKL (Státního ústavu pro kontrolu léčiv), který vakcíny a léky pro český trh schvaluje. Na tomto úřadu je vidět neefektivnost státních institucí, která v kombinaci s možnou preferencí jen určitých farmaceutických společností (tady se můžeme jen dohadovat) způsobuje nedostupnost vakcín a účinných léků, které naše zdravotnictví v současné době potřebuje.

Pro každou státní instituci je vůbec nejpohodlnější žádné povolení nevydávat. Čím méně povolení, tím méně problémů.

Proč něco schvalovat, co ještě neschválila EU? Pasivita a byrokratičnost těchto státních institucí se naplno projevují v časech krizí.

A co na závěr?

Poděkujme zdravotníkům,  kteří jsou v současné době vystaveni velkému pracovnímu vypětí a nepanikařme. Na čínský virus a jeho mutace si budeme muset zvyknout, Česká republika prochází fází promořování, které u nižších věkových kategorií může znamenat získání potřebné odolnosti a imunity.

Vlády, které přijaly tvrdá opatření včetně lock-downu s nepředstavitelnými ekonomickými dopady stejně musely přiznat, že účinnost těchto opatření byla ve výsledku diskutabilní.

Vláda by měla umožnit ten nejnutnější pohyb, nezbytně nutné kontakty v rámci školních i pracovních aktivit a hlavně zachovat chod průmyslu, na kterém je naše ekonomika závislá. Pokud vláda ve svém křížovém tažení uzavře průmysl, může dojít k ekonomickému kolapsu. A pak už nebude ani na léčbu těch nejakutnějších případů.

A to určitě nikdo z nás nechce.

Robert Troška, autor románu Mračna nad Evropou