Sympatie jedné z nich směřují spíše na západ, druhá část se více přiklání k Rusku. Obě poloviny jako by pozapomněly na nedobré zkušenosti, které s oběma máme.

Od bitvy na Bílé hoře, po níž jsme na dlouhých tři sta let ztratili samostatnost a několikrát jsme jako národ stanuli na samotném pokraji zániku, je v našich zemích citelně znát nedostatek sebevědomí. Z toho pramení i často opakovaný názor, že si nemůžeme vládnout sami.

Za časů Jiříka z Poděbrad jsme především díky němu dokázali uhájit svoji zemi a přesvědčení. Našel způsob, jak sjednotit dvojí lid - stoupence mistra Jana Husa a katolíky. Vytvořil silné, respektované království, které se dokázalo ubránit útokům početných a odhodlaných nepřátel. O pověsti, kterou jsme tehdy v Evropě měli, nejlépe vypovídá přísloví, které je dodnes živé v Itálii. To zní:" Chceš li zemřít, bojuj s Čechem".

Období, které nyní prožíváme, s sebou přináší velká rizika a výzvy. Je zřejmé, že západní Evropa se hroutí pod přílivem imigrantů a dalšími problémy, které nemá vůli řešit. Možná je to daň, kterou platí za koloniální politiku.

Podobně jako v minulosti je i dnes osud národa je značné míry ovlivněn osobností, která stojí v jeho čele.

Miloš Zeman zaujal vůči imigrantům rozumné stanovisko a má i některé další přednosti. Nestal se však

všeobecně respektovaným a uznávaným vůdcem národa. Mnozí mu vyčítají nedostatek taktu, hrubiánství, alkoholismus i to, že v době, kdy řídil vládu, nezabránil předání ekonomiky nadnárodním koncernům a masivnímu rozkrádání a zadlužování.

A tak se nestal králem dvojího lidu. S nadsázkou lze říci, že zůstal jen zemanem vládnoucím na své tvrzi…

Opakovaně se objevují předpovědi (astrologické i z výkladu čísel a tarotu), že se má u nás  v tomto roce  objevit silná osobnost, která má změnit poměry v zemi výrazně k lepšímu a sjednotit národ.

Vrátí se doby, kdy si zase budeme vládnout sami. Kéž by tomu tak bylo.

Slávek Popelka