Dvoudenní návštěva tureckého prezidenta Recepa Erdogana v Bruselu se chystala přes rok, původně coby státní návštěva Belgie u příležitosti kulturního festivalu Europalia Turkey. V té době ještě Ankara chtěla hlavně omezovat mezinárodní kampaň za uznání arménské genocidy. Poslední měsíce ale změnily cíl i zadání cesty -- a na naléhavosti dodaly imigrační vlny, které zaplavují Evropu. Právě jich chtěl Erdogan využít k tomu, aby posílil svou „vyjednávací pozici“, a to nejen při obnově spíše se zhoršujících vztahů s EU, ale především k tomu, aby uchoval při životě svou politiku v Sýrii. Při rozhovorech s unijními lídry se proto snažil protlačit plán na vytvoření bezletové zóny nad Sýrií nebo přimět EU, aby syrské Kurdy z PYD zařadila na svůj seznam teroristů, byť je Západ obecně vnímá jako své hlavní (efektivní) pozemní spojence v boji proti Daeši. Erdogan potřeboval získat Unii na svou stranu, protože je očividné, že sám se Rusku a jeho vojenským operacím v Sýrii nepostaví.

Evropský pohled na rozhovory se stále více autoritářským Erdoganem nabídl Financial Times, když citoval nejmenovaného unijního diplomata: „Jednáme tu s vládou, která se nám vůbec nelíbí. Musíme utlumit příli imigrantů. Stává se z toho realpolitika, a tak necháváme stranou naše obavy o vývoj turecké domácí politiky.“ V podobném duchu se už před Erdoganovým příjezdem vyjádřil The Guardian: „Tváří v tvář bezprecedentnímu přívalu migrantů, sílící hrozbě teroristů Islámského státu a nekontrolované ruské vojenské intervenci, potřebuje Evropa Erdogana jako nikdy dříve.“

Obě strany se tedy v zásadě potřebují navzájem, ale hned za tímto konstatováním se vše jaksi zadrhlo. Zatímco například EU Turecku nabídla dodatečných 250 milionů eur na pomoc s uprchlíky (a navrch slib jedné miliardy), Ankara se nad těmito „drobnými“ jen zasmála, neb už na dva miliony syrských uprchlíků na svém území vynaložila údajně přes osm miliard.

Shoda nenastala ani v dalších hlavních bodech. Šéf europarlamentu Martin Schulz k bezletové zóně jako by kopíroval ruské stanovisko s tím, že by turecký návrh musela odhlasovat Rada bezpečnosti OSN. Donald Tusk byl o něco vstřícnější, když nevyloučil, že by se „dalo jednat“ o tureckém plánu na přeměnu severu Sýrie v „nárazníkové pásmo“, byť jeho slova znějí spíš jen jako pokus dosáhnout toho, že Erdogan neodjede z Bruselu úplně bez nálady. Tím spíš, že neuspěl ani s prohlášením PYD za teroristickou organizaci, ale za to si vyslechl kritiku za omezování svobody tisku v Turecku. A k tomu všemu mu bruselská radnice odmítla půjčit Calais 12 arénu, v níž by mohl předvolebně prohovořit ke svým sympatizantům před volbami, které Turecko čekají 1. listopadu. Místo toho tak Erdoganovi nezbylo, než oslovit své bruselské věrné ze střechy dvoupatrového autobusu zaparkovaného před jeho hotelem.

Jinými slovy, bez ohledu na „vzájemnou potřebu“ se EU s Tureckem názorově rozešly, a to natolik, že na závěr jednání byl přijat pouze „návrh“ společného akčního plánu a nikoli plán, na němž by se obě strany byly s to shodnout. Triumfální „dobytí“ Evropy tak při návratu domů svým věrným před volbami ukázat nemohl a Unie jako by se všemožně snažila právě o to – hlavně Erdoganovi před volbami nijak nepomáhat!

Místo toho tak v zátylku cítil jen Angelu Merkelovou, která vzkazovala: „Vždy jsem byla proti tureckému členství v EU a prezident Erdogan to ví. A jsem proti stále.“ A nejen Erdogana, ale i Baracka Obamu pak muselo zaskočit prohlášení šéfa Evropské komise Jeana-Claude Junckera: „Musíme usilovat o praktické udržitelné vztahy s Ruskem. Není to sice sexy, ale je to nezbytné, nemůžeme pokračovat jakpo dosud… S Ruskem je třeba zacházet slušně. My (Evropa) si nesmíme nechat vztahy s Ruskem diktovat Washingtonem…“

Průnik evropských bezpečnostních zájmů s těmi ruskými a nikoli americkými – při zničení hrozby terorismu – je pochopitelný pro každého, kdo někdy viděl globus. Už jen proto by Evropě – aktuálně s už více než 700 tisíci uprchlíky -- mělo na úspěšném výsledku ruské vojenské intervence v Sýrii záležet, ale Juncker Nejuncker, setrvačnost převažuje, a tak EU dál drží americký verbální „standard“, byť zní jaksi „ztraceně“: Ruský vstup do války, která byla až dosud pískovištěm Západu, prý „vyvolává znepokojení“ a nelze ji proto hodnotit „ani kladně, ani záporně“. Junckerova slova ale v každém případě ukazují, že se v EU „cosi hýbe“ a kompromisní finální vyjádření prokazuje přinejmenším nejednotnost – a na vnější vlivy. Není například bez zajímavosti, že do Polska, které patří k hlavním protiruským jestřábům v Evropě, dorazily tankery plné levné ropy ze Saúdské Arábie, dalšího státu, který aktivně tahá za nitky v syrské válce.    

Přitom funkční „koordinace“ zpravodajských informací mezi Ruskem, Íránem, Sýrií, Irákem a Libanonem/Hizballáhem (při podpoře Káhiry a nejspíš i Ammánu) už vedla k převratnému náletu na konvoj šéfa Daeše Alího Bakra Baghdádího – on sám prý přežil (byť některé íránské zdroje mluví rovnou o „trefě do černého“), ale už se v každém případě – pokud tedy fakt žije -- nemůže cítit jako během roku americké „války proti Islámskému státu“, tedy více méně v bezpečí. A to prý navíc hodlá zpravodajské informace o pozicích džihádu v Sýrii ruské straně předávat také Izrael, tradiční spojenec USA i Turecka.