V noci ze 6. na 7. března Angela Merkelová ztratila Evropu. Onu noc strávila s tureckým premiérem Ahmetem Davutugluem na tureckém velvyslanectví v Bruselu a přítomen byl i Mark Rutte, premiér Nizozemska, které předsedá Unii. Ono setkání trvalo přes šest hodin a té noci se „v Evropě cosi rozbilo“, konstatoval před pátečním summitem EU-Turecko francouzský list Le Monde.

Argumentuje, že vše probíhalo „brutálním způsobem“ a bez účasti členů EU, z nichž někteří o jednání ani nevěděli. „Kancléřčin čin zanechá na tváři Evropy hluboké rány,“ cituje list nejmenované zdroje v Bruselu a připomíná, že dcera pastora, která kdysi zkoušela kázat morálku celé Evropě, nyní Unii nutí podřídit se „neslušnému návrhu“ z Turecka. Angela Merkelová narazila na „nečinnost rozdělené Evropy a nechuť většiny zemí přijímat migranty, a tak vzala iniciativu do svých rukou.“ Rozhovory na turecké ambasádě skončily kolem půl čtvrté ráno, jen pár hodin před začátkem evropského summitu věnovaného migrační krizi. Diplomaté, šéfové vlád i činitelé Evropské unie se o tak o „naprosto neočekávaném“ tureckém návrhu vracet uprchlíky z Řecka, dozvěděli až na samotném summitu.

Lidé z okolí šéfa Evropské rady Donalda Tuska tvrdili, že turecko-německý návrh je „velmi ambiciózní“, ale Tusk osobně se „cítil naprosto poníženě“, popisuje bruselské zákulisí Le Monde. Několik předchozích týdnů jezdil po „balkánské trase“ z jedné země do druhé a snažil se tamní vedoucí představitele umluvit, zatímco většina z nich se ke vstřícné politice Angely Merkelové vůči uprchlíkům stavěla krajně nepřátelsky. A teď se veškerá jeho snaha ukázala být zbytečnou, protože podmínky předchozích dohod turecko-německá smlouva prostě škrtla, a protože hlavní hostitelka uprchlíků fakticky souhlasila, že Evropa nemůže přijímat migranty v takových počtech.

Nový postoj kancléřky Merkelové k migraci by měl být teoreticky blízký všem, kdo žádal uzavření evropských hranic, nicméně otazníky zůstávají. Levice a obhájci lidských práv připomínají, že výměnou za „řešení“ migrační krize Turecko požadovalo příliš mnoho. A něco z toho dokonce už i získalo; německá vláda například koncem února dokázala přesvědčit Zelené, aby v Bundestagu nepředkládali návrh zákona o uznání turecké genocidy Arménů. „K útokům turecké vlády proti médiím Berlín také důsledně mlčí,“ připomíná Le Monde. Turecko navíc požadovalo zrušení vízového režimu s EU, další více než tři miliardy eur k předchozím už dohodnutým třem miliardám a obnovení rozhovorů o členství v EU, které fakticky skončily před šesti lety poté, co Brusel Ankaře předložil ke splnění 72 požadavků.

Diktátor Erdogan

Turecký prezident Recep Erdogan ve dnech před pátečním podpisem dohody neúnavně potvrzoval své autoritářství. Prohlásil, že v Turecku „demokracie, svoboda a vláda práva už nemají absolutně žádnou hodnotu“, a zdůraznil, že každý, kdo podporuje jeho války, je přítelem Turecka, zatímco každý „na druhé straně je náš nepřítel“ a „národ“ si to s ním tvrdě vyřídí. Oznámil, že obrátí tureckou armádu proti prokurdské opoziční parlamentní straně HDP a proti Kurdům obecně, a zdůraznil, že „kamkoli uprchnou, jeho vojáci, policie a vesnické hlídky je najdou a udělají, co je nutné“.

Vyzval rovněž parlament, aby nově definoval stávající protiteroristické zákony, a to tak, aby se vztahovaly například i na novináře, politiky nebo vysokoškolské profesory. „Nejde jen o osobu, která stiskne kohoutek, ale i o ty, kdo to vše umožňují; i ti by měli být považováni za teroristy, bez ohledu na jejich tituly,“ prohlásil den po sebevražedném pumovém útoku, který v Ankaře zabil 34 lidí. Zdroje z Erdoganovy vládnoucí strany AKP vysvětlují, že protiteroristický zákon bude rozšířen: „Dotyčný se nemusí přímo podílet na teroristických útocích, ale může je podporovat ideologicky. Nemusí to být plnocenný teroristický zločin, ale teroristický zločin do určité míry.“ Vzápětí byli zatčeni tři akademici, kteří podepsali petici protestující proti armádním operacím namířeným proti mládežnickému hnutí Strany kurdských pracujících (PKK) na jihovýchodě země. Ve vazbě je už dalších patnáct signatářů petice.

S vědomím aktuální strategické převahy, kterou zřejmě po jednáních s Angelou Merkelovou cítí, se Recep Erdogan „opřel“ i do Evropské unie jako takové. Obvinil ji z „podpory terorismu“, tedy Kurdů, a připomněl jí, že než začne poučovat Turecko, jak má zacházet s uprchlíky – a jejich počet Erdogan skokově navýšil už na tři miliony lidí – měla by si zamést před vlastním prahem. Je ironií osudu, že Ankara ukazuje svaly i samotnému Německu a vypovídá ze svého území i dopisovatele německého Der Spiegel, zatímco Berlín na nestabilní situaci v Turecku reaguje uzavíráním konzulátů a velvyslanectví kvůli možným teroristickým útokům. (A sebevražedný atentát v Ankaře v sobotu opravdu následoval, na rozdíl od předchozích teroristických útoků se k němu nehlásí Kurdové, ale Daeš.)

Nicméně, Erdoganova zmínka o třech milionech uprchlíků je pro pochopení nynější situace svým způsobem veledůležitá. Obvykle se totiž operuje s počtem 2,7 milionu, ale ani ten nemusí být směrodatný. Podle analýzy, kterou cituje britský The Independent, totiž jen za loňský rok do Řecka po moři z Turecka připlulo na 880 tisíc lidí a současně rostl oficiální počet syrských uprchlíků v Turecku z 1,5 na 2,5 milionu. To by ale znamenalo, že do Turecka muselo každý měsíc ze Sýrie přejít 80 tisíc lidí, nepočítaje v to další stovky tisíc, které do Evropy zamířily přímo. Od loňského března ale Turecko zavřelo většinu své hranice se Sýrií, její překročení je obtížné a naopak pohraniční stráž Syřany násilím vrací do oblasti bojů. Počet uprchlíků v oficiálních táborech v Turecku přitom za loňský rok vzrostl jen z 250 na 270 tisíc lidí. Turecký činitel na otázku The Independent nepopřel, že by počty uprchlíků mohly být nadsazené, ale dodal, že je to „všechno složité“. „Nevíme, jestli je registrováno 100 procent všech Syřanů, kteří jsou v Turecku, i když se úřady o jejich registraci snaží. Zároveň není jasné, kolik lidí už odjelo, kolik se jich utopilo nebo skončilo v Evropě.“

Potíž se samozřejmě skrývá v detailu. Zmíněných 2,7 milionu lidí – konkrétně k 6. březnu jich bylo 2 715 789 – je číslo, které v souvislosti se syrskými uprchlíky registruje Vysoký úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR). Jenže je to číslo, které se kumuluje už od roku 2012. A rovněž podle UNHCR více než milion migrantů – přesně 1 000 573 – jen přes Řecko a Itálii loni dorazilo do Evropy, přičemž 856 723 lidí do Řecka zamířilo právě z Turecka. V prvních měsících letošního roku pak přes Egejské moře doplulo do Řecka 144 149 uprchlíků a přibývají další; jen v pátek, kdy byla podepsána dohoda mezi EU a Tureckem, to bylo přes osm set lidí. A moře mimochodem vyplavilo na břeh další dvě utonulá děcka, ale to jen trak na okraj…

„Pokud by někdo vzal oficiální počty lidí, kteří přijíždějí do Řecka, a odečetl by je od oficiálně uváděného počtu 2 715 789 uprchlíků, kteří prý mají být oficiálně registrováni v Turecku, pak mu musí vyjít, že počet uprchlíků umístěných v sousední zemi je zhruba poloviční oproti tomu, co se tvrdí. Řeč je tedy o asi půldruhém milionu syrských uprchlíků,“ poznamenává k „turecké uprchlické propagandě“ řecký portál OnAlert. Ani tato čísla ale nemusejí být přesná, protože zdaleka ne všichni, kdo do Turecka přijíždějí, jsou Syřané. Například oficiální údaje konstatují, že ze 144 149 nových „příjezdů“ do Řecka z Turecka letos Syřané tvořili 49 procent, Afghánci pak 26 procent, Iráčané 16 procent, Pákistánci a Íránci po třech procentech a vedle nich i příslušníci dalších národů. Takže tedy…   

EU přesto souhlasí

Donald Tusk s Ahmetem DavotugluemTakže Evropská unie tedy s velkou pravděpodobností (doufejme) neví, za kolik migrantů ve skutečnosti Turecku oněch více než šest miliard eur do roku 2018 vyplatí, za to ale ví, že turecký prezident dusí média, pronásleduje zvolené politiky a zabíjí své vlastní občany (což byla mimochodem záminka postačující pro vyhlášení unijních sankcí proti Damašku po propuknutí války v Sýrii), neví, zda lidi, které v rámci uzavřené dohody vrátí z řeckých ostrovů do Turecka coby „neregistrované“, Ankara prostě obratem nevyšle do Evropy coby najednou „registrované“, není zatím jasné, co s uprchlíky, kteří se dostali až na řeckou pevninu, do táborů, v nichž to vypadá „jako v Dachau“, jasné je jen to, že do Turecka prý už vraceni nebudou…

Za takto rozdaných karet se dalo očekávat, že se vzepřou alespoň některé členské státy EU, ale pod tlaky, o jejichž síle a brutalitě se lze jen dohadovat, se tak v „rozbité“ Evropě nestalo. Dohoda počítající s brzkým bezvízovým stykem pro Turky byla podepsána, zatímco Donald Tusk zkoušel evropskou veřejnost uklidňovat, že je dohoda jen „prozatímní“, hlava Evropské komise Jean-Claude Juncker kritiky chlácholil odsouváním problému „na pak“, konkrétně tvrzením, že čím dál islamističtější Turecko beztak nebude připraveno do EU vstoupit „ani za deset let“.

A dohoda byla schválena přesto, že i sama Angela Merkelová očekává „velké legální výzvy“, což je eufemismus pro přiznání naprosté nelegitimnosti smlouvy. Masové vyhánění uprchlíků totiž porušuje nejen evropské právo, ale i ženevskou konvenci o právu běženců, a tak lze – pokud příslušné evropské orgány ještě fungují – očekávat, že „výměnu“ migrantů „jednoho za jednoho“ mezi řeckými ostrovy a Tureckem „zarazí“ právní odbory Evropské rady i Evropské komise. Masový odsun uprchlíků je nelegální, protože z hlediska platného práva je bezpodmínečně nutné posuzovat každý případ zvlášť. A navíc, aby mohla Evropa „vyvážet“ hromadně lidi do Turecka, musela by Ankara ratifikovat ženevské konvence jako takové a změnit své zákonodárství, aby uprchlíkům zajišťovalo záruky, že běženci dostanou ubytování, finanční pomoc atd atp. Turecko nic z toho nejenže nezaručuje, ale nehodlá sklánět hlavu ani na principu „slibem nezarmoutíš“. 

Otazníků je až moc

Dohoda vstoupila v platnost v neděli, ale v praxi se situace nemění. Beztak už zbídačené Řecko, na němž leží největší břemeno, totiž není s to samo o sobě zajistit chod celého procesu, a tak se nyní čeká na „armádu“ asi čtyř tisíc různorodých expertů domácích i z členských států EU, kteří by měli vše uvést do chodu. Mimochodem, počítá se i s příjezdem asi tří desítek specializovaných evropských soudců a má se tak stát možná už příští týden, což v samotném Řecku vyvolává spekulace: Pokud je Brusel s to tak rychle „nabrat“ v zákonem stanoveném výběrovém řízení příslušné kandidáty, není snad možné, že je měl připravené už dříve, tedy před summity a podpisy dohod z minulého týdne? Čili, byli si snad v Bruselu, potažmo Berlíně dopředu jistí, že summit „demokratických“ států poslušně schválí vše, na čem se Angela Merkelová dohodla s Ahmetem Davotuguluem na turecké ambasadě v Bruselu na počátku března?

V samotném Řecku je nyní přes 45 tisíc uprchlíků a migrantů. Co se stane s nimi? Vedení z Bruselu říká: „Řecké úřady, členské státy EU a agentury EU urychlí přesídlování z Řecka a zajistí rychlou humanitární pomoc Řecku. S ohledem na situaci v terénu by se šest tisíc relokací mohlo uskutečnit během měsíce a nejméně 20 tisíc relokací do půle května 2016.“

Za situace, kdy většina členských států EU nevykazuje žádnou „politickou vůli“ uprchlíky přijímat, je takové prohlášení prostě jen vypouštěním prázdných slov do éteru. Už loni v říjnu se EU dohodla na přesídlení 160 tisíc uprchlíků, ale od té doby z Řecka a Itálie do nových domovů v EU odjelo jen 935 lidí. A když nyní navíc dohoda mezi Unií a Tureckem jasně říká, že přijímání uprchlíků je pro členské státy „dobrovolné“, rozsudek pro Řecko zdá se být jasný.

PS.

Podle Angely Merkelové dohoda s Tureckem nabízí „první skutečnou šanci“ ukončit migrační krizi.

Outsourcováním represí do Turecka se ale EU sama zříká všech hodnot, jimiž se tak ráda ohání a kvůli nimž tak ráda trestá druhé.

Současně je vcelku jisté, že i v důsledku nynější dohody se uprchlíci se ve Středozemním moři budou topit dál.

Převaděči v Egejském moři si už v každém případě zjednodušují kšeft a mění trasy. Nejpřirozenějším náhradním „nástupištěm“ pro nekontrolovanou migraci do Evropy je Libye, kterou si Evropa s americkou nápomocí rozvalila sama, a v níž má silné „slovo“ Daeš. Co pak?

PPS.

Otázky jsou vcelku jasné: Proč se EU sklonila před Tureckem? A proč se členské státy sklonily před separátní německo-tureckou dohodou? Jaké „demokratické“ tlaky je k tomu asi tak přiměly? A jaké vztahy uvnitř EU asi zavládnou nyní? A jaký sebezničující „surrealismus“, který v EU nahrazuje racionální myšlení, asi tak přijde příště? (Chybějící otázky doplňte sami).

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami