Západní politici se začali houfovat v Teheránu, jakmile byla v půli července ve Vídni dohodnuta smlouva o íránském jaderném programu. V íránské metropoli už pobývali šéfové diplomacií EU, Itálie nebo Francie (byť příjezd Laurenta Fabiuse bolestivě oživil vzpomínky na skandál s dodávkami krve netestované na HIV, s níž se v Íránu nakazilo přes 300 lidí), Berlín hlásí normalizaci vztahů a svého hlavního diplomata tamtéž vyšle v říjnu, takže ho výjimečně předběhne i Lubomír Zaorálek (v čele obchodní delegace), stejně jako třeba rakouský prezident, zatímco Švýcarsko požaduje co nejrychlejší zrušení stávajících sankcí proti Íránu. A ruku na srdce, když se směrem k Teheránu „osmělila“ i Praha, znamená to, že si je jistá, že nedělá nic, s čím by Washington nesouhlasil.

Ironií je, že obchody na obřím íránském trhu by urgentně chtěl spustit i americký byznys, ale kvůli trvajícím US sankcím je ve srovnání s ostatními státy v citelně nevýhodě. Výsledkem tak je třeba delegace amerického automobilového průmyslu, jejíž členové si nejspíš budou muset změnit občanství a jet do Íránu s italskými pasy. Je to ale nutnost založená na zkušenosti. Vnitropolitické střety v americkém establishmentu neslibují, že by sankce proti Íránu mohly být zrušeny v dohledné době, a tak hrozí, že americké koncerny dopadnou jako v Iráku, který sice US armáda dobyla, ale tamní ropný průmysl nejenže z valné části zůstal v iráckých rukou, ale partnerem Bagdádu se mnohem rychleji stali konkurenti z Číny, Ruska, Francie a dalších zemí.

Smlouva o íránském jádru je mezitím v USA dál předmětem ohnivých diskusí a politických čachrů. Izrael, jediná jaderná mocnost na Blízkém východě, spolu se svou lobby vrhl do boje proti smlouvě všechny myslitelné síly, bez ohledu na to, že se tím vzdaluje většinovému názoru amerických Židů (ostatně i těch evropských) a staví se nejen proti Evropě, ale dnes už i proti feudálům z Perského zálivu, proti Asii, tedy vlastně proti „zbytku světa“. Obama se snaží získávat kongresmany na svou stranu pestrou směsicí pozoruhodných argumentů: připomíná například, že není žádná holubice, protože už přece bombardoval celkem sedm zemí, že Írán i nadále zůstane „hnusným“ a že lze přece bombardovat Írán i po ratifikaci dohody. Současně ale odpůrce dohody viní z toho, že jsou to všechno zastánci někdejší Bushovy vylhané agrese proti Iráku. (Jakmile pak Írán na pohrůžky americkým útokem reagoval ujištěním, že jeho postoj vůči „arogantní americké politice“ jaderná smlouva nezmění, vyjádřil Washington nad takovým „antiamerikanismem“ hluboké „znepokojení“.)

Podporu dohodě přitom už vyjádřili tři desítky amerických penzionovaných generálů a admirálů, ve stejném duchu se vyslovila petice podepsaná předními americkými vědci a posléze i bývalí íránští političtí vězni a stovky amerických rabínů. Když pak na počátku srpna na svou funkci rezignoval Gary Samore, šéf jedné z proizraelských lobbyistických skupin bojujících proti dohodě s Íránem, začalo se opatrně mluvit o tom, že smlouva potřebnou dvoutřetinovou většinu v Kongresu přece jen získá, byť Obamův boj s proizraelskou lobby o hlasypokračuje, a to i v jeho Demokratické straně.

Obecně se přitom zdá, že sázka izraelského premiéra Benjamina Netanjahua na izraelskou lobby a otevřený politický i finanční boj proti prezidentovi země, která je největším izraelským sponzorem a ochráncem, nejenže skončí politickou porážkou, ale co víc, porážkou, z níž Izrael – kromě blížícího se předčasného propuštění svého špiona Jonathana Pollarda – nezíská nic, snad kromě zjištění, že síla stále stereotypněji vystupujících lobbyistických skupin typu AIPAC už není co bývala.