Nejprve tam ruský prezident přijal izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, jehož vláda je ruskými dodávkami stíhaček a protivzdušných systémů do Sýrie silně znepokojena – pravidelně totiž bombardovala pozice syrské armády na jejím území, což už nyní nemusí být tak samozřejmé. Ruská strana nyní dopředupoměrně stroze mluvila o nadcházející „výměně názorů na blízkovýchodní proces a boj proti globální teroristické hrozbě“, v okaté narážce na izraelskou podporu Frontě al Nusrá, syrské odnoži Al Kajdy, a příhraničním syrským klanům; podporu, která je motivována snahou Izraele „balkanizovat“ Sýrii na principu „rozděl a panuj“. Shodou okolností v době Netanjahuova pobytu v Moskvě skupina asi 1500 čečenských, uzbeckých a tádžických džihádistů bojujících v Sýrii vyhlásila poslušnost právě Frontě al Nusrá, což také může vysvětlovat relativní chlad, který nad Netanjahuovými rozhovory v Kremlu panoval.

Izraelský premiér Putinovi předložil svůj pohled na věc: Asadova vláda spolu s libanonským Hizballáhem chtějí „vytvořit druhou teroristickou frontu proti Izraeli z Golanských výšin“, přičemž nová vlna ruského vyzbrojování Sýrie tomuto procesu podle Izraele napomáhá. Putin tento úhel pohledu odmítl s tím, že Sýrie má plné ruce práce při „obraně své státnosti“ a nemá kapacitu připravovat nějaké „druhé fronty“. Až potud bylo tedy vše v zásadě podle očekávání, nicméně otázkou je, proč si tuto „neshodu“ nemohli Putin s Netanjahuem vysvětlit třeba jen po telefonu. Izraelský premiér chtěl podle všeho osobně posoudit míru Putinova odhodlání vstoupit do války v Sýrii a výsledkem pak byla dohoda o vojenské koordinaci v Sýrii: „Mým cílem bylo předejít nedorozuměním mezi izraelskou armádou a ruskými vojsky,“ prohlásil Netanjahus tím, že se s Putinem domluvil na „mechanismu předcházení takových případů“, tedy na odvrácení případného vojenského střetu Izraele s Ruskem. Je poněkud zvláštní, že po návratu z ruské metropole Netanjahu prohlásil, že sjednaná dohoda umožní Izraeli dál útočit na syrské vojenské cíle, tedy na tu samou armádu, jíž nyní Rusko tak intenzivně pomáhá. Tato slova byla ale nejspíš určena spíš jen pro zklidnění domácí politické scény, která se stále ještě vzpamatovává z těžké diplomatické prohry v podobě podpisujaderné dohody mezi USA a Íránem. Kreml sice Netanjahuův výklad moskevských jednání nijak nekomentoval, nicméně americký Christian Science Monitor má za to, že Rusko Izraeli ve skutečnosti v nebi nad Sýrií „přistřihlo křídla“.

Turecko mění názor?

Do Moskvy poté zamířil také turecký prezident Recep Erdogan, a to nejspíš v ne zrovna nejlepším rozpoložení, neboť jeho americký souputník v „boji proti Daeši“ a syrskému režimu ústy ministra zahraničí Johna Kerryho už připouští, že Bašár Asad sice stále „musí odejít“, ale není třeba na to už nijak tlačit.

Erdogan se v Moskvě zúčastnil slavnostního otevření megamešity, prohlásil, že „nastal čas, kdy je třeba humanity k nastolení míru ve světě“ a následně s Putinem dojednal o razantní navýšení vzájemného obchodu mezi oběma zeměmi. Tématem byla zcela jistě i Sýrie, ale stručné prohlášení Kremlu žádné podrobnosti v tomto směru nenabízí, o obsahu rozhovorů ale dostatečně vypovídají Erdoganova slova pronesená po návratu do Istanbulu: „Je možné, že přechodný proces v Sýrii může být bez Asada nebo může pokračovat s Asadem. Nikdo ale nevidí budoucnost v Sýrii s Asadem.“ Už jen fakt, že Turecko zničehonic připouští roli Asada v politickém urovnání konfliktu, je přitom svého druhu revolucí.

Nejspíš tím jen vyjádřil dojem, který získal v Moskvě, a Putin vše následně vyložil v rozhovoru pro americkou CBS: „Jsem hluboce přesvědčen, že všechny akce, které by vedly ke zničení legitimní vlády, vytvoří situaci, kterou můžete vidět v jiných zemích regionu nebo jiných regionech, v Libyi například, kde se rozpadly veškeré státní instituce. Podobné vidíme v Iráku. Neexistuje žádné jiné řešení syrské krize, než posílení efektivních vládních struktur a pomoc při jejich boji s terorismem.“

Erdogan tak nejspíš pochopil, že Rusko bude trvat na přechodném poválečném procesu v Sýrii za Asadovy účasti, a že je připraveno celou očekávanou vojenskou operaci v Sýrii provést s případnými spojenci nebo i bez nich. Právě to tvrdí s odvoláním na ruské zdroje i agentura Bloomberg: „Rusko dává přednost koordinaci s Amerikou a jejími spojenci“, ale pokud „USA odmítnou spojit síly, je připraveno vést nálety proti Islámskému státu v Sýrii jednostranně“. Jinými slovy, i pro Turecko se mění pravidla hry: nejenže nebude chtít ohrozit své rozsáhlé ekonomické zájmy v Rusku, ale zároveň musí brát v potaz i skutečnost, že německá kancléřka Angela Merkelová v týdnu vynechala obvyklou mantru „musí pryč“ a místo ní konstatovala, že Asad musí být součástí politického řešení konfliktu. Nutnost „oživení politického procesu“ (bez požadavku na Asadův pád) zdůraznily také Francie a Británie.

Případnou změnu turecké politiky, která se sama zmítá na pokraji hluboké krize, lze tedy vcelku pochopit, nicméně je opravdu překvapivé, že k posilování ruské vojenské přítomnosti mlčí sunnitské monarchie v Perském zálivu nebo Jordánsko, tradiční sponzoři všech sil, které chtějí svrhnout režim v Damašku. Prim mezi nimi hraje Saúdská Arábie, ale mlčí i ta – na jedné straně se ale pokouší diverzifikovat své vztahy i směrem k Rusku, na straně druhé se ale topí v problémech: vedle stále marnější agrese proti Jemenu či finančního propadu v souvislosti s nízkými cenami ropy silně utrpěla i prestiž Rijádu coby „ochránce dvou svatyní“ v Mekce – více než sedm set ušlapaných a na tisíc zraněných poutníků (nemluvě o 118 mrtvých při nedávném zhroucení jeřábu tamtéž) muselo náladu v královské rodině srazit k bodu mrazu. Tím spíš, že počty obětí nbeustále rostou a už prý překročily hranici 1200...

Tragédie se okamžitě chopil Teherán – ve vřavě v Mekce zahynulo i 122 íránských poutníků – a v nezvykle ostře formulovaném prohlášení vyzval, aby se „Saúdská Arábie zodpovídala Íránské islámské republice a dalším zemím“. Rusko s Íránem a Damaškem úzce koordinují vojenský postup v Sýrii a není pravděpodobné, že by jim zrovna Saúdové byli v současnosti s to házet do cesty větší klacky.

Bašár Asad se ukázal na veřejnosti, když se v Damašku zúčastnil modlitby u příležitosti svátku Ajd al Adhá.

Tož takhle nějak jsou rozdány karty před nadcházejícím newyorským setkáním Obama-Putin.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami