Sýrie, kterou dobře znáte, se možná dočká krátkého vydechnutí... Nebo to nebude jen vydechnutí a půjde o začátek cesty k mírovému uspořádání? A jakému? K federaci, rozdělení země? Dokonce i západní analytici připouštějí, že s Bašárem Asadem se bude muset počítat, jako kdyby na to chtěli „připravit“ veřejnost.

Začnu od konce. Ano, čím dál víc západních zdrojů pomalu, ale jistě přiznává, že Bašár Asad v čele Sýrie zůstane, přinejmenším pro dohlednou budoucnost. Na tom všem je vlastně zajímavé hlavně to, proč očividné přiznávají až tak pozdě, a ještě zajímavější je pak vlastně sama podstata problému, tedy kde někteří lidé na Západě stále berou právo rozhodovat o tom, kdo kde a komu smí nebo nesmí vládnout. Ale nešť, „veřejnost“, která se o vývoj situace v Sýrii opravdu zajímá, si reálné postavení i význam Asada a jeho režimu uvědomuje už delší dobu, a tu zbylou, větší část „veřejnosti“, která to sleduje jen na základě podivných kusých informací z mainstreamových médií, je asi nyní opravdu potřeba připravit na to, že vše, co naši politici jako kolovrátky opakovali posledních pět let, se konat nebude.

A o povaze budoucího vývoje zcela jistě napoví „ukončení nepřátelských akcí“, jak se na nich dohodlo Rusko s USA. Zdá se mi, že je to dohoda výhodná především pro USA, protože další postup syrské armády s jejími spojenci a s ruským leteckým krytím a bombardováním v zásadě každým dnem měnil „ženevská mírová jednání“ ve stále větší zbytečnost, z níž by si mírový nobelista Barack Obama před koncem mandátu nemohl odnést žádnou „zásluhu“ za ukončení války. Částečné zastavení bojů, které by mělo začít platit v neděli o půlnoci, amnestie, kterou pro ozbrojence různých protivládních skupin vyhlásil Asad, i sílící dezerce různých džíhádistů z oblastí bojů přitom mohou situaci na bojišti „pročistit“ a usnadnit tak další postup i Sýrii, Íránu a Rusku. Už v rámci sankcionované pokračující války proti Daeši a Al-Káidě nebudou muset tolik klopýtat o Západem podporované „umírněné teroristy“. Čili dohoda zároveň vyhovuje i Rusku.

Washington přitom, nejspíš ve snaze nevypadat jako slaboch, který přenechal otěže Moskvě, mezitím mluví o případném „plánu B“, kterým má být právě rozdělení Sýrie. Rusko oficiálně jakékoli úvahy na dané téma popírá, ale Kurdové tvrdí, že i se souhlasem Moskvy už se jedná o „trojí Sýrii“ – jedna by byla „Asadova“ a byli by v ní nejspíš alavité, křesťané, drúzové a nábožensky „vlažní“ sunnité, pak by vznikl syrský Kurdistán, který se už od ledna oficiálně jmenuje Rojava, a k tomu by existovala sunnitská Sýrie, v níž by se mohla shromáždit většina současných džihádistů a stoupenců současných protivládních skupin. Upřímně řečeno, moc si to v praxi představit neumím, obzvláště pak federativní soužití se Sunnistánem, který by podle všeho byl napájený saúdským nenávistným wahhábismem. Ale počkejme. Myslím, že jasněji bude v tomto ohledu už vcelku brzy, v řádech týdnů či měsíců.

Jednou jste napsala, že „Putin je vybombarduje všechny a Alláh si je přebere“. Pojďme čtenářům objasnit, kdo jsou to aktuálně ti „všichni“, kromě notoricky známého Daeše: Spojenci Asada, Íránci, an-Nusrá, syrští Kurdové, Turkmeni, frakce Svobodné syrské armády a další. Česky řečeno: Kdo s kým proti komu? Kdo je to ta ,,umírněná opozice“?

Poctivě popsat syrského „pavouka“ kdo s kým a proti komu by byla piplačka hodná tvůrců Ottova naučného slovníku. Obecně ale platí, že na straně Damašku kromě ruského letectva samozřejmě bojují íránské oddíly jak armádní, tak i příslušníci Revolučních gard, a vedle nich i libanonský Hizballáh nebo třeba jednotky šíitských i sunnitských dobrovolníků z Iráku a dalších zemí. Stejný nepřítel – tedy terorismus Daeše, Al-Káidy a dalších – syrskou vládní armádu spojuje také s Kurdy, kteří s podporou USA a Ruska utvořili bojovou koalici i s některými křesťanskými milicemi. A je podle mého důležité zdůraznit, že v řadách syrské armády vedle sebe bojují šíité, sunnité, křesťané nebo drúzové, tedy že to není žádná „sektářská“ armáda v „sektářské“ válce, jak se i u nás tak rádo omílá.

Proti nim stojí neuchopitelný počet různých skupin a hnutí – na jednom konci spektra kdosi napočítal až tisíc lokálních a málopočetných ozbrojených „partiček“, které ovládají nějaké město či vesnici takříkajíc proti všem, ale jsou s to jít do koalice s kýmkoli, kdo jim zaručí podíl na koláči lukrativní válečné ekonomiky. Naproti nim na opačném konci spektra stojí Daeš, syrská frančíza Al-Káidy zvaná Fronta al Nusrá a s nimi v koalicích bojují další islamistické skupiny typu Ahrár aš Šám, Armáda dobytí, v níž působí i Tureckem podporovaní a hájení Turkmeni, nebo u Damašku působící Islámská fronta. Je vlastně neuvěřitelné, že Západ například poslední tři jmenované považuje za „umírněné“, byť hledat mezi nimi a Daešem větší rozdíly je opravdu kumšt hodný kovaného bruselského propagandisty (tedy naopak, bojovníka proti ruské propagandě, omlouvám se). K „umírněnosti“ totiž rozhodně nestačí jen to, že se na rozdíl od Daeše nechlubí svými popravami na YouTube, ale to je jen můj soukromý názor, který rozhodně nikomu nevnucuji.

A pak je tu samozřejmě zmíněná Svobodná syrská armáda (FSA), což je rovněž dost problematická a těžko definovatelná záležitost. Během těch pěti let války se pod jejím praporem prostřídal už kde kdo. S lehkou nadsázkou podle mého platí, že členem FSA se může prohlásit kdokoli, kdo má zrovna chuť či potřebu, a přitom může bojovat jak proti vládě, tak klidně i proti džihádu, zvlášť když jsou ve hře nějaké zisky. Svobodná syrská armáda je prostě „značka“ bez copyrightu, k volnému použití. Probudil ses s blbou náladou a nechceš, aby tě Rusové zase bombardovali? Tak schováš vlajku islámu a vytáhneš tu FSA a Západ se za tebe hnedle začne stavět. A až si vydechneš, zase schováš vlajku FSA a vrátíš se k té islamistické, a tak pořád dokola…

Jaká je vaše verze narativu o tom, co různé frakce syrské společnosti chtějí? Rusové rádi vysílají videa, kterak občané Sýrie vítají vládní vojska, západní zdroje zase „jedou“ výpovědi uprchlíků, kteří s hrůzou vypovídají o krutostech Bašára Asada. O barelových bombách, brutálním bombardování Rusů, o mučení ve věznicích, o útlaku. A tvrdí, že dokud bude Asad u moci, nevrátí se. Čili: Kteří občané Sýrie se smíří s vládou Asada a kteří ne?

Obecně lze říci, že většina Sýrii s Asadem uvítá a mnozí se jen „smíří“. Mluvím o většině drtivé, tím spíš, že válka nutně donutila režim k demokratizačním ústupkům a pluralitě. (Mimochodem, v syrském parlamentu dnes zasedá více stran než u nás.)

Alternativou Asadovi je totiž hrůzovláda Daeše, nebo – v případě uprchlíků – živoření v táborech v sousedních zemích nebo ve stále nepřátelštější Evropě. Což mi připomíná pozoruhodně přehlížený článek ruského ambasadora v Londýně, který v půli února v Evening Standard mimo jiné napsal: „Loni v létě nám naši západní partneři řekli, že v říjnu Damašek padne do rukou Islámského státu. Nevíme, co s tím chtěli dělat. Nejspíš by nakonec skončili tím, že by natírali extremisty na růžovo a akceptovali by je coby sunnitský stát spojující Sýrii a Irák.“ Možná to do určité míry vysvětluje ruský bombardovací „vstup“ do války v Sýrii, na němž se Obama s Putinem loni koncem října dohodli v New Yorku.

A pro vámi zmíněný dvojí úhel pohledu na situaci v Sýrii je jednoduché vysvětlení. Stačí si přečíst reportáže západních médií, jejichž redaktoři v Damašku, Homsu, Latákii, Aleppu či jinde byli, a s překvapením zjistíte, že „píšou jako Rusové“. A pak je tu druhá „parta“, která doma od stolu – popřípadě s pomocí příslušně orientovaných neziskovek – generuje „hrůzy Asadova režimu“. Jistě, na Blízkém východě demokrata a mírotvůrce aby člověk pohledal a Asadův režim v tom není žádnou výjimkou, ale pokud se mají aktuálně všechny hrůzy světa odehrávat jen a jen v syrském Aleppu a přitom se důsledně mlčí o obdobné situaci v iráckém Ramádí nebo o zvěrstvech Saúdů v Jemenu – natož o čtyřech milionech obětí americké agrese do Iráku – tak je to vše jen přehlídka vrcholného západního pokrytectví. Mimochodem, víte, že vámi zmíněné barelové bomby Američané poprvé použili ve Vietnamu?

Chápu ale, že je pro určité kruhy nutné všemožně kritizovat Rusy, protože nás přinejmenším v Sýrii vyšachovali ze hry, budou sbírat vavříny a nám – po pěti letech udržování války džihádu proti poslednímu sekulárnímu režimu v regionu – nezbývá než prožít si zasloužené ponížení. A vystřízlivění. A protože střízlivění je proces fakt nepříjemný, provází ho nervozita a štěkání. I když víme, že karavana potáhne dál…

Naším formálním partnerem je turecký prezident Erdogan. Věříte tezi, že jeho rodina podporuje Islámský stát kšeftařením s ropou? Chce Erdogan obnovit Osmanskou říši? Je schopen vyvolat válku, nedejbože světovou? „Vykvajzli“ se na něj Američané? A být Angelou Merkelovou, budete věřit jeho slibům, že za nějaké to euro zastaví uprchlíky?

Pan Erdogan není jen naším formálním partnerem, ale stojí v čele státu, s nímž nás pojí členství v NATO, tudíž existuje teoretická možnost, že jednou naši vojáci budou muset jít bojovat za jeho záchranu… Ale jak říkám, to je jen teorie pro dokreslení faktu, jak je nám ten myšlenkově a ideologicky velmi vzdálený člověk ve skutečnosti až nepříjemně blízký.

Ohledně zapojení jeho rodiny do ropných kšeftů s Danešem si samozřejmě jistá být nemohu, ale myslím, že dostatečně prokázané dnes už je obecné propojení Turecka jako takového s Daešem. Je to samozřejmě trapné pro nás pro všechny, pro EU i pro NATO... Kdo nás ještě vlastně bere vážně, když „válčíme proti terorismu“, a přitom náš „partner“ týž terorismus podporuje, protože má v Sýrii své plány? Ale tato schizofrenie se netýká jen Erdogana, vždyť počátky Daeše lze vystopovat do americké káznice v Iráku a existují dnes už i přiznání bývalých šéfů amerických tajných služeb, podle nichž USA v Daeši viděly „strategický“ nástroj k prosazování svých zájmů na Blízkém východě. Takže nasazovat psí hlavu jen Erdoganovi by nebylo fér.

A co se týče Erdoganových plánů, mám dojem, že se pro něj situace nevyvíjí nijak dobře. Jeho sny o obnovení Osmanské říše začaly padat s pučem, který před třemi lety v Egyptě svrhl jemu blízkou vládu Muslimského bratrstva, následovaly faktické porážky v Sýrii, kterou chtěl přinejmenším z části rovněž dostat pod svou kontrolu, a nyní mu Barack Obama vcelku srozumitelně – podle oficiálního přepisu amerického ministerstva zahraničí – vysvětlil, že pokud vojensky vstoupí do Sýrie, bude to jen a jen jeho problém, jak v následné válce s Ruskem dopadne.

Je vlastně hodně zvláštní, jak muž, který během více než dekády u moci dokázal Turecko nebývale ekonomicky i politicky pozvednout, vede najednou ten samý stát „kamsi“. Má dneska už jediného přítele, vlastně přítelkyni, Angelu Merkelovou, která se tak nějak pasovala do role lídra celé EU a dohaduje s nevypočitatelným egomaniakem Erdoganem pochybné a nedůvěryhodné kšefty kolem uprchlíků výměnou za miliardy. Vzhledem k tomu, že nevěřím, že by paní Merkelová byla tak hloupá, předpokládám, že byla do této ponižující role násilím „delegována“ kýmsi, kdo už měl plnění Erdoganových rozmarů dost. Takže k vaší otázce: ne, nevěřím, že výměnou za „nějaké to euro“ migrační vlna skončí, naopak – dokud má Erdogan po ruce tuto „zbraň“, jsme… na tom špatně.

Za dobu od vaší poslední publikace na PL jsme zažili několik summitů EU, slyšeli mnoho, mnoho prohlášení o uprchlické krizi, brexitu, ochraně hranic a Schengenu, problémech Řecka či reformách EU. Češi jsou vůči EU extrémně skeptičtí. V jakém stavu tato instituce je a jak vážně berete nervózní varování, že se může rozložit?

Když to řeknu hodně stručně, z mého pohledu už EU v plném rozsahu neexistuje. Byrokracie sice „jede“, ale to je tak nějak všechno. Neschopnost dohodnout se na čemkoli racionálním, produkování kočkopsích řešení, naprosto rozplizlých kompromisů, které problémy jen prohlubují…

A pak je tu onen strach o brexit, ale v době, kdy je podle mého větším problémem to, že Unii už zcela nedemokraticky vládne Německo v tandemu s Francií. Zkrátka, ať z Bruselu zazní cokoli, výsledkem jsou čím dál tím významově vytunelovanější slovní obraty. Je to surrealistická podívaná. Podle mého je škoda, že to končí takhle divně. Vždyť v jednotě je síla, ne?

Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš, Jiří Dienstbier, Milan Chovanec... A kdokoliv další: Jak obstáli při řešení uprchlické krize? Jaký koncept jejího řešení po skoro roce jejího trvání preferujete?

Moje řešení je pořád stejné – zastavit války v Sýrii a Iráku porážkou Daeše a spol. Přestat bojovat v Afghánistánu s Tálibánem, který jen tak mimochodem splňuje všechny „syrské“ parametry pro „umírněné rebely“. Investovat do infrastruktury nebo vzdělávání, což neplatí jen pro Sýrii, ale především pro subsaharskou Afriku… Prostě zkoušet vytvářet kdesi „tam daleko“ takové životní podmínky, aby lidé nemuseli kvůli holému přežití prchat do Evropy. Vyšlo by to levněji, a navíc v rámci byznysu by to mohlo přinášet i zisky. Potíž je ale v tom, že už nás v Africe i na Blízkém východě s investicemi předběhli Číňané a Rusové, a tak nám nezbývá než trpět to, co naši ideologicky zcela zaslepení politici nadrobili…

Vaším smutným hobby je sledování situace na Ukrajině. Událostí je nepřeberně, jak v Kyjevě, tak už asi i, bohužel znovu, na Donbase. K jakému vektoru to vše směřuje?

Nebýt desítek milionů ukrajinských občanů, jimž se každým dnem komplikuje život, tak řeknu, že je to obrovský svátek pro cyniky – Západ už podruhé po oranžové revoluci z roku 2004 zkusil převzít moc na Ukrajině a znovu se vše zvrhlo ve vítězství tamní totálně zkorumpované oligarchie a politiky. Některá západní média už zcela vážně volají po dalším Majdanu, který by svrhl ten nepovedený hezký, demokratický, protiruský a teprve dva roky starý Majdan. Je to vlastně podobné Sýrii – tam už jsme zmatečně „těkali“ tak dlouho, že dnes proti sobě na život a na smrt bojují skupiny svorně vyzbrojované ze Západu. Na Ukrajině jen namísto teze o „umírněných teroristech“ pořád mluvíme o „reformátorech“, ale ne a ne je najít. Je mimochodem zvláštní, že si v castingu na „změny režimů“ neustále vybíráme ty největší psychopaty a sociopaty. Hodně to vypovídá o schopnosti „našich elit“ reálně hodnotit situaci a nežít jen podle ideologických manter, o jejichž významu a smyslu dnes nikdo ani nechce přemýšlet. Čili vypovídá to o neschopnosti našich lídrů být alespoň v triviálním styku s realitou. Naposledy jsem podobnou diagnózu vnímala u Ústředního výboru KSČ v 80. letech minulého století.

Nespolupracujte s Putinem, dramaticky zaznívá na adresu západních státníků, pokud jde o řešení mezinárodních otázek. Putin prý vybrusluje z ekonomického hroucení Ruska a z Ukrajinské krize angažováním se v Sýrii. Souhlasíte s Georgem Sorosem, že Putin je takové zlo, že nám nestojí za to s ním jakkoliv spolupracovat v boji proti jinému zlu? A mimochodem, nevydělal on Putin přeci jen na té trpící Sýrii?

Víte... souhlasit s Georgem Sorosem vyžaduje vcelku silný žaludek, protože ten pán na stará kolena ze všeho nejvíc touží po třetí světové – a tentokrát jaderné – válce s Ruskem, a tak nějak asi předpokládá, že by ji Západ vyhrál. Možná ano, možná ne, ale v každém případě je tu otázka, za jakou cenu by to všechno bylo. Předpokládám, že sám Soros a jeho nejbližší consiglieri by byli někde dobře schovaní. Pro další použití. A ano, jistěže tlak Západu z „dobrého“ Putina v Rusku vytvořil – na základě fyzikálního zákona o akci a reakci – „skvělého“ Putina. Ale co s tím? Když nám vládnou politici, kteří se pod různými tlaky a s vazalskými závazky bojí i myslet a mění se tak v loutky, potom podobné prohry musíme očekávat. A mám silný pocit, že heslo „nespolupracujte s Putinem“ naše budoucí prohry jen znásobí.

A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Myslím, že výše zmíněné problémy jsou dostatečně „výživné“, aby bylo dobré je sledovat, ale přidala bych k nim i volby v Íránu. Postaví se v nich proti sobě „racionalisté“ v čele se současným prezidentem Hasanem Rúháním a konzervativci hájící odkaz Chomejního islámské revoluce. Minimálně pro Blízký východ to o víkendu bude hlasování velmi důležité a my už dnes velmi živě víme, že Blízký východ není zase až tak daleko, aby tamní vývoj nedopadl i na nás. A bez zajímavosti nejsou ani počínající vojenské akce Západu v Libyi. Jako by se tím naplňovalo úsloví o pachateli, který se rád vrací na místo činu…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami